Jinak než společně se syndromu vyhoření nezbavíme

Hrdina je sám. Nepotřebuje pomoct. Nikdy. S ničím. Nikdy neupadne. A pokud upadne, tak jen proto, aby se naučil běžet rychleji. Mečem dobývá nepřátele, ženy, území. Je chrabrý, dravý a pracovitý. A davy? Ty ho milují. A za jeho dobývání, bez ohledu na životy dobytých, ho odměňují. Hrdina vyhrává a ve své říši bez selhání vládne dál osamělý. A tak nebuď hrdinou a selži. Rozpadni se. Přivítej vyhoření s plnou náručí a nech se jím přenést od otázky „Stačím?“ až k otázce „Co potřebujeme?“. Buď břemenem pro ostatní, a až v dálce zahlédneš jejich těla, jak drží nádobu společných slz – připoj se. Abychom udržely bolesti krizí, co nás čekají, potřebujeme totiž ruce nás všech.^[1]

Pracuji, tedy jsem

„Nestíhám,“ řekne kamarádka namísto pozdravu. Pokračuje výčtem článků, které dopisuje, spoluprací, které ji čekají, a e-mailů, na které nemá čas odepsat. Její kolega prý nevypracoval úkoly podle jejích představ, a teď to za něj jde předělávat. Mám ji moc rád. Když na ni ale občas narazím a je v tomto módu přepracovanosti, nevím, jak reagovat. Mám ji politovat? Mám jí poradit, ať si toho tolik nenabírá a ať si dělá čas sama na sebe? Mám ji obdivovat? Závidět? Mám se nechat inspirovat a sám se přepracovávat, abych tak mohl vstoupit do téhle soutěže přepracovanosti? A jak se to vlastně stalo, že se chronická přepracovanost stala cool? Co vyhraje ta nejpřepracovanější z nás?

Mnohé z nás jsou potomkyněmi generací zdecimovaných individualismem. Soutěžení bylo v našich kostech dávno předtím, než jej do nás vtloukly ve škole. Tehdy jsme soutěžily o dobré známky, o lásku rodičů i vyučujících, o to, kdo se dostane na výběrovější střední. Teď soutěžíme o pracovní pozice, o granty a ocenění. Jak ve škole, tak i dnes, jsme odměňovány za soupeření. A tak se věci, které soupeření doprovází, jako nedůvěřivé měření druhých, očekávání podrazů, závist a nízká schopnost spolupracovat, přelévají i do našeho vztahu k námezdní práci.

Když mi kamarádka vypráví o kopě práce, kterou nestíhá, působí to, jako by se snažila získat body v soutěži o to, jak moc sebe samotné definujeme skrz práci a individuální úspěch. Jenže abych mohl vyhrát, někdo jiný musí prohrát – někdo jiný musí být o něco horší než já. Soutěž je tak ze své podstaty postavena na existenci společnosti, ve které nerovnost není zpochybňována a kde se běžně rozlišují na lepší a horší.

Proč je pro mnohé z nás v současnosti námezdní práce hlavní životní náplní? Práce nyní existuje uvnitř tržního ekonomického systému. Což znamená, že pro zaměstnavatele můžeme pracovat jen tehdy, pokud se mu to vyplatí. Proč by nás jinak zaměstnával?! Tím pádem bude mít zaměstnavatel z naší práce vždy větší zisk, než kolik bude výše naší výplaty. Čím víc pracujeme, tím více zaměstnavatel bohatne. Podobně jako kdysi zabrala obecné statky aristokracie, dnes se víc a víc privatizuje to, co dřív bylo mimotržní a založené na sdílení. Namísto sousedek, kámošstva i širších skupin se obracíme na trh, aby naplnil naše potřeby sounáležitosti, blízkosti a pochopení, od Vinted a Foodory až po vykoupení psychiatrických ústavů Pentou. Naše nedůvěra k sobě navzájem a naše soutěžení je extrémně efektivní pro ty, které vydělávají na naší práci i na našem konzumu. Úspěch v práci je jako hlavní životní náplň oslavován primárně proto, aby současné majetkové nerovnosti zůstaly tak, jak jsou. Není divu, že ve společnosti, která oslavuje přepracovanost, se na syndrom vyhoření, tedy ztráty motivace k práci, kouká jako na něco, čemu je třeba předejít, čemu je třeba se vyhnout.

Pokud to neudělám já, nestane se to

Jak ale definovat syndrom vyhoření? Na tuto otázku se ptal i americký právník a trans aktivista Dean Spade, který se pohybuje v komunitním organizování již několik dekád, hlavně v organizacích, které poskytují právní podporu i materiální pomoc lidem v nouzi. Skrz rozhovory s kamarádstvem, které prožívalo vyhoření, jak z kolektivů, kterých sám byl součástí, tak i z dalších, načtrnul, co to vlastně vyhoření je a jaké mohou být jeho symptomy. V rozhovorech s Deanem popisovalo vyhořelé aktivistvo své stavy, jako je vyčerpání, ale i deprese a úzkosti. Další symptomem je podle Deana nabírání si stále většího množství úkolů, a to za účelem být důležitým pro skupinu nebo také za účelem kontrolovat výstupy skupiny. Dean také zmiňuje nízkou odolnost vůči zpětné vazbě, stres při pomyšlení na to, že daný úkol vypracuje někdo jiný nebo že úkol nedopadne podle představ vyhořelé*ho člena*ky týmu. Z bezpočtu rozhovorů s aktivisty a sociálními pracovnicemi a pracovníky však také vyplynulo, že symptomem vyhoření jsou také pocity hořkosti vůči skupině, protože „já toho přeci dělám tolik“ nebo „pracuji víc než kdokoli jiný, a ostatní to nevidí“. A co víc, Dean také identifikoval, že k vyhoření může patřit také sobecké chování jako nerespektování dohod skupiny, protože má člověk pocit, že jako zakladatel*ka nebo největší pracant*ka je nad ostatními.

Somatický*á terapeut*ka Care, který*á stojí za projektem Erotics of Liberation, zase říká, že proces vyhoření má čtyři fáze. První fázi nazývá „Je to mnou“, kdy obviňuju sebe sama, cítím se zlomena a chápu vlastní neschopnost jako důvod, proč již nemám energii pracovat tolik jako dřív. Druhá fáze se podle Care nazývá „Není to mnou“, kdy začnu reflektovat svou výchovu, své školní prostředí i tlak na výkon, který zažívám v zaměstnání. V této fázi začínám vnímat, že můj vnitřní život je tvořen hodnotami a zvyky společnosti, v níž žiju. Třetí fáze pokračuje rozhlédnutím se kolem sebe a Care ji nazývá „Není to námi“. Začínám si všímat, že podobné symptomy vyhoření, jako zažívám já, řeší i moje kamarádstvo, moji kolegové a kolegyně a dokonce i další organizace. V této fázi začínám identifikovat vzorec a proměňuji osobní tragédii v kolektivní truchlení. Poslední fáze se nazývá „Je to mnou“, a přestože má stejný název jako fáze první, nejde o začarovaný kruh. Zatímco první fázi charakterizovala vina, stud, strach a sebeobviňování, fázi poslední tvoří aktivní zodpovědnost za struktury nerovností, které skrz mě žijí. Uvědomím si totiž, že systémy oprese, jako je kapitalismus, ableismus, patriarchát a rasismus, tvoří to, jak žiji. V této fázi přebírám zodpovědnost za reflexi vlastních vzorců chování, které mně a vztahům, ve kterých se nacházím, již neslouží. Podle Care je tato fáze nejnáročnější, protože vyžaduje, abychom s péčí pozorovaly naše bolavé části, reflektovaly je a namáhavě je přetvářely. Do této fáze patří také trpělivost, kterou vyžaduje závazek držet prostor pro namáhavé přetrénovávání, kterým si můžu procházet jak já sám, tak ale i lidé okolo mě.

Blaho všeho pozemšťanstva je mým blahem

Heslo „Dokud nebudou svobodní všichni, není svobodný nikdo“ bývá používáno k podnícení globální solidarity. V posledních letech bylo slyšet třeba k povzbuzení intersekcionální solidarity mezi LGBT aktivistvem ze Západu a palestinskými oběťmi genocidy. Přestože jsem vždycky intelektem oceňoval kuráž tohoto hesla, mému srdci připadalo abstraktní a trvalo mi roky terapie a sebereflektivní práce v aktivistických kolektivech, než jsem střípek takové sounáležitosti zacítil ve svém těle. Na téhle cestě mi pomohl termín mezizávislost, kterým současné bioložstvo jako třeba David Griffiths^[2] nebo Suzanne Simard^[3] popisuje dávnou moudrost kolonizovaných. Mezizávislost popisuje vazbu dvou nebo více organismů, kteří jsou na sobě závislí pro své přežití, jelikož si mezi sebou sdílejí informace, chemikálie, živiny a podobně. My lidé jsme taky mezizávislými organismy a pro své přežití závisíme například na bakteriích v našem trávicím traktu, které zase žijí jen díky nám. Vztahováním se k okolnímu světu skrz prisma mezizávilosti proměňuje, jak chápeme individuální vinu. Podobně jako kůrovec vzkvétá ve vyprahlé monokultuře smrků a srnky jsou nejhojnější v lesích, co vlky nepamatují, i v lidských skupinách je chování jedince znamením o hlubší dynamice celku.

O své kamarádce topící se v přepracovanosti, i o mezizávislosti v lesních ekosystémech píšu proto, abych tě pozval se na syndrom vyhoření podívat jinýma očima. Co když je ztráta motivace k práci v tržním systému příležitostí poodstoupit a se skepsí pozorovat individualismus, který skrz nás žije? Co když deziluze, kdy prokoukneme prázdnost slibů civilizace, jako jsou rovná práva pro nezávislé jednotlivce nebo konzum bez limitů, může být tvůrčí? Jak ale ven z individualismu a směrem k mezizávislosti? Mnoho z nás a zvláště ty z nás, které jsme zažily nebezpečné situace v dětství, se chráníme tak, že se předpřipravujeme na nebezpečí. Ptáme se, zda stačíme, jestli nás ostatní dostatečně oceňují a zda sem patříme. Často strach z odpovědí na tyto otázky vede k izolování se, závislostem a otupování. Abychom mohly otočit pohled ven a ptát se spíše co potřebujeme jako mezizávislý celek, musíme začít opečovávat rány hrdiny v nás a rozloučit se s jeho hodnotami i návyky, protože našim vazbám již neslouží.

Odpověď na otázku „Stačím?“ tak zůstává „Ne“, protože moje tělo nikdy nebylo nadesignované na samostatnost. Krizím, jako je zvyšující se militarizace, chudoba nebo rozklad planety, nemůžeme čelit samostatně. Potřebujeme se navzájem – jinak nepřežijeme. Navrhuji, abychom vyhoření nechápali jako něco patologického ani jako něco, čemu je třeba předcházet, ale abychom naopak jeho štědré dary, které nás nutí opřít se do ostatních, vítaly s plnou náručí. Proč být hvězdou, když můžu být souhvězdím?

Z popela jedině spoluprací

Pokud jsme socializovány ve světě, kde jsme odměňovány za soupeření, přepracovanost a individuální ambice, stává se práce na vztazích a posilování naší schopnosti spolupracovat revolučním aktem. Nyní bude následovat výčet pár rad a tipů, které jsem vypozoroval jako facilitující při práci s organizacemi a skupinami. Je možné, že něco z toho ti sedne, a je také možné, že něco ne. Jde mi o to pozvat čtenářstvo k zamyšlení se nad tím, jak můžeme díky spolupráci opečovávat syndrom vyhoření. Můj první tip je odpočinek a vzájemné podporování se v odpočinku. Může to být formou sick-days, rušení akcí, hlídání si hranic pracovní doby nebo proválení prodlouženého víkendu v posteli. S tímto tipem také souvisí obecně vzájemné hlídání kapacit, aby se nenabíraly povinnosti nad rámec toho, v čem je nám dobře. Dalším tipem je zapojení do chodu organizace pravidelné reflexe toho, jaký vliv má organizace na komunity, se kterými spolupracuje. Některým pracovním kolektivům také může pomoct nastavení mechanismů integrace nového členstva, jako je stínování, buddy system a delegování úkolů od drobností až po větší věci. Posilování dovedností napříč týmem a vzájemné učení také může vést k tomu, že jsou jednotlivci kromě své specializace také vybaveni všestranností, což může vést až k prostřídávání rolí. Prostřídávání rolí pak může být účinným nástrojem k rozložení zodpovědnosti a moci v týmu.

Další navazující tip je pozorovat, jak funguje rozhodování v týmu, kdo rozhoduje o čem a kdy. Mám zkušenost, že pokud jsou lidé zapojeni do rozhodovacího procesu o něčem, co souvisí s jejich prací, tak se pravděpodobnost, že práci odvedou zodpovědně a rádi, značně zvyšuje. Navíc, čím rozmanitější je škála perspektiv, co je slyšet při rozhodovacím procesu, tím pravděpodobněji se může přijít na řešení, které bude adresovat potřeby většího počtu lidí. Dalším tipem je trénování přijímání a dávání zpětné vazby a začlenění různých kraťoučkých i rozsáhlejších forem zpětné vazby do běžného fungování. Se zpětnou vazbou souvisí můj další tip, jak na syndrom vyhoření, a to je učení se naslouchání. Druzí nám mohou dát ojedinělou možnost vidět nejen naše zvyky a naše chování, ale i poznat svět způsobem, který my samy nezvládneme, protože zkrátka máme jen tu svou životní zkušenost.

Další tip je trénovat si být ok s tím, že něco nebude po mém a důvěřovat v kolegy a kolegyně. Kontrolovat chování druhých jen proto, abych se uklidnil, je totiž manipulativní. Tohle trénování není vůbec snadné a je to něco, s čím se potácí mnoho z nás. Jenže pokud si to ostatní nevyzkoušejí, i kdyby třeba něco pokazili, tak navždy budeme tím, „který to zkrátka musí udělat, protože to nikdo jiný neudělá“. Otevři se možnosti učit se z nečekaného. Opři se do své mezizávislosti. Jako jednotlivkyně jsme totiž jen tak odvážné, asertivní, pečující a pružné, jak odvážné, asertivní, pečující a pružné jsou vztahy, které nás tvoří.

[1] Autor v textu používá generické feminimum.
[2] Griffiths, D. „Queer Theory for Lichens“, UnderCurrents: Journal of Critical Environmental Studies, roč. 19, 2015, s. 36–45.
[3] Simard, S. Finding the Mother Tree. Knopf 2021.

Elja Plíhal (*1996) je aktivista, neformální pedagog a facilitátor. Již třetím rokem je jedním z metodiků Kroužku intersekce, nezávislého studentského prostoru pro imaginaci a učení se od sebe navzájem. Podílel se na podcastu Rozpustilý*í, který za svůj přístup k intersekcionálnímu feminismu a queer tématům získal v roce 2021 Cenu Františky Plamínkové, nebo také na čtenářském klubu při iniciativě Dekolonizace na FF UK. Jako metodik a facilitátor se věnuje prohlubování schopnosti vztahovat se ke světu s pokorou, zvědavostí a zodpovědností.

Text vyšel v CEDITu 17: Spolu-práce.