Mobile menu

Jiné performance kultury

Père Ubu: Men of Poland, charge!

The Polish Army: I think he means retreat.

Père Ubu: The victory is ours!

The Polish Army: I think he means defeat.

Z písně Watching the Pigeons od Père Ubu2

Fašismus1 existuje uvnitř každého z nás a zároveň na nás útočí zvenčí. Podrobit svého vnitřního fašistu výslechu je jedna věc, konfrontace s fašisty okolo nás je věc druhá (pokud svou povahu skrývají a svoje sklony k fašismu považují za výjimku).3 Taková konfrontace rozehrává nekonečný proud „stavů pohotovosti v kultuře“, které se skrze sociální platformy dostávají do našich myslí. Vždycky se najde petice, kterou můžeme podepsat, nebo tweet, který můžeme sdílet. A není pochyb o tom, že když se eugenický blbec stane poradcem Borise Johnsona4 nebo když se ultrapravičák Piotr Bernatowicz stane ředitelem Centra současného umění U-jazdowski ve Varšavě, je třeba jednat. Je jasné, že když současní umělci spojovaní s prominentními a kdysi respektovanými galeriemi začnou používat trollovací taktiky a slovník extrémní pravice, máme důvod k obavám.5

Levici se často vyčítá, že touží po cenzuře, že se snaží potlačit svobodu slova a vnutit veřejnosti, která o to nemá zájem, radikální politiku. Tím vším má vyhlašovat kulturní války. Ve skutečnosti je to právě pravicové přerámování emancipačních projektů, které můžeme označit za pravou startovní čáru kulturních válek. Ano, progresivisté jsou často ochotni hrát roli strašidel – roli „bojovníků za sociální spravedlnost“ („social justice warriors“), jak je nazývá pravicový slovník. A kritika hegemonních identit podnítila vzestup nových identitarianismů a vytvořila trh s křivdami, stejně jako se některé přehnané reakce na Twitteru staly raison d’être určité sekce liberálního komentátorství (mám na mysli tebe, deníku The Guardian). To všechno je sice pravda, nemůžeme tím však obhajovat zjednodušování historie, vytváření neexistujících rovnic a obviňování obětí.

Kulturní války mají vždy potenciál vytvářet násilí. Mohou se stát otázkou života a smrti. Kulturní vojáci extrémní pravice legitimizují fyzické násilí, vraždy a terorismus, občas jsou i přímými spouštěči násilí – od Andrease Breivika v Norsku přes střelby v mešitách a shisha barech až po násilí na LGBTQ+ lidech v Brazílii za vlády Bolsonara.6 Po policejní vraždě George Floyda v americkém Minneapolisu v roce 2020 nabraly protesty organizované pod hlavičkou Black Lives Matter novou sílu. Trump tehdy pokračoval v šíření konspiračních teorií, které tvrdí, že úpadek americké kultury je dílem „kulturních marxistů“, a rychle svedl protesty na „Antifu“ nebo „anarchisty“. Ukázal tak, že v kulturních válkách se bojuje za samotné právo dýchat. Kulturní války formují, kazí a ukončují životy. Všechny tyto pocity naléhavosti, nikdy nekončící úzkosti a strachu jsou více než pochopitelné. Přesto je namístě vyvarovat se nebezpečí, které na nás číhá, když se zasekneme v reakčním modu, v němž se z nás stává křečovitá hromádka Pavlovových reflexů. Za války ve Vietnamu byl v protiválečných kruzích hojně používán slogan „Suppose they gave a war and no one came“7. Co kdybychom se taky nepřidali – anebo se dokonce úplně vymanili z této války, která je vedena za podmínek nastavených pravicí?

Dvě a více kultur

Jestliže se kultura dá považovat za bojiště, je namístě vyjasnit si, s jakým pojetím kultury při bojích v kulturních válkách operujeme. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se zejména Spojené státy staly dějištěm „kulturních válek“ opačných pólů. Pojem „kulturní války“ byl kanonizován Jamesem Davisonem Hunterem v roce 1991.8 Pravicový kulturní aktivismus nabral na obrátkách právě v tomto období. Pat Buchanan veřejně volal po „devadesátkové kulturní revoluci“, která měla být stejně rozsáhlá jako „politické revoluce v osmdesátých letech“.9 Mezi kulturními válkami na konci osmdesátých let, na začátku devadesátých a současností lze najít přímá spojení. Milo Yiannopoulos nazval Trumpa „prvním skutečně kulturním kandidátem na prezidenta od dob [Pata] Buchanana“.10 Samozřejmě jsou mezi nimi i rozdíly, místo kulturních válek vedených starými muži, jako byli Buchanan nebo Jesse Helms, máme dnes armády trollů – od Breitbart, přes 4chan až po Daily Stormer. Ti dokázali vytvořit satirický online fašismus, který je dnes často nazýván „alt-right“.

Politická revoluce osmdesátých let, o níž se zmiňoval Buchanan, byla výsledkem vlády Ronalda Reagana. Můžeme si pod ní představit neoliberální odklon od progresivní politiky šedesátých a sedmdesátých let. Buchananova kulturní revoluce byla taktéž reakcí na kulturní revoluci konce té doby. Pro Buchanana, stejně jako pro současné vojáky kulturních válek (jako příklad uvedu

Steva Bannona) byla právě ona prvním hříchem, příčinou úpadku, který je potřeba zvrátit. Extrémní pravice spojuje tento historický moment s úspěchem takzvaného kulturního marxismu, konceptu, který americká extrémní pravice s Lyndonem LaRouchem v čele začala používat v raných devadesátých letech.11 Termín kulturní marxismus (v češtině se setkáme spíše s pojmem neomarxismus) se používá hlavně jako synonymum kritiky rasových nerovností a tradičních genderových identit. Tento trend vychází z éry Bushe a Reagana a jejich šarvátek ohledně politické korektnosti. Mnoho badatelů se shoduje, že kulturní marxismus má podtón nacistického výrazu Kulturbolschewismus (kulturní bolševismus). A ačkoli v mnoha genealogiích kulturního marxismu György Lukács a Antonio Gramsci hrají důležitou roli, jeho centrem se stala Frankfurtská škola. Už proto, že několik klíčových členů strávilo část života ve Spojených státech (kulturní marxismus byl v začátcích formulován jako americká teorie zaměřená na USA), byla Frankfurtská škola také snadným terčem antisemitské propagandy.12

Jestliže marxismus zredukujeme na židovskou konspiraci s cílem zničit bělošsko-křesťansko-americkou nadřazenost, jaký je význam slova „kulturní“ ve spojení „kulturní marxismus“? Pojetí kultury v tomto kontextu podivně kombinuje konzervativní esencialismus s pseudomarxistickým superstrukturalismem. Raymond Williams, Terry Eagleton a další sledovali vývoj významu německého slova Kultur od počátku 19. století v kontextu romantické kritiky industriálního kapitalismu a univerzálního osvícenského chápání civilizace. Už osvícenský filozof Johann Gottfried Herder tvrdil, že existují různé kultury. Pozdější antropologové a etnografové je chtěli všechny pochopit, i když při tom mezi nimi vytvářeli jasné hierarchie.13 Protivníci takzvaného kulturního marxismu považují za samozřejmé, že za normálních okolností by americká kultura měla reflektovat hodnoty přiřazené její (bělošské) populaci – můžeme to sledovat například v Bannonových filmech.14 Tohle je jedna z charakteristik konzervativního pojetí kultury – kultura by měla reprezentovat přirozené hodnoty společnosti.

Kritici kulturního marxismu pak analyzují kulturní změny od šedesátých let minulého století pomocí schematického superstrukturalismu, který přirozenost zazdil. „Kultura“ u nich dostává nový význam – reprezentuje média a akademickou sféru, jež má být prolezlá zločinci, kteří kazí a indoktrinují mladé a poddajné spoluobčany. Nekonečné litanie o „liberálních mediích“, německy Lügenpresse (lživý tisk), které mají chrlit „fake news“ jdoucí na ruku „liberálním elitám“. Tento diskurz o kultuře ne nadarmo připomíná pokroucenou, konspirační verzi Marxova konceptu kultury jako nadstavby, která je vytvářena „právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filozofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé konflikt [postavený na ekonomické bázi] uvědomují a […] vybojovávají“.15

Toto hybridní pojetí kultury, jež tvoří základ pravicových kulturních válek, tedy kombinuje konzervativní kolektivismus (kultura by měla přirozeně reflektovat hodnoty bělošské, křesťanské většiny) a pseudomarxistický/gramsciánský superstrukturalismus (ideologická nadstavba je pod vlivem nepřítele a je nutné znovu nastolit hegemonii). Také je třeba dodat, že tato infiltrace superstruktury má vliv na samotné složení populace. Tyto ďábelské elity jsou v podezření, že mají prsty v projektech „populační výměny“ a „genocidy bělochů“ vítáním (muslimských) migrantů. Kniha Samuela Huntingtona Střet civilizací, které se po 11. září dostalo velkého úspěchu, změnila trajektorii kulturních válek.16

Přidal se třetí element, který definuje pravicové pojetí kultury, individualismus nebo také kult suverénní individuality. Novodobým propagátorem individualizované suverenity je například Jordan B. Peterson, kanadský bojovník proti „woke“ kultuře „sněhových vloček“, která se podle něj má šířit na univerzitách. Peterson přirovnal genderovou teorii k maoismu tvrzením, že „jde v podstatě o stejnou ideologii“.17 Peterson jako nepřítele chápe „postmoderní neomarxismus“ (otřepaná fráze, o něco méně kontroverzní v akademickém prostředí). Přesto se termín „kulturní marxismus“ objevuje v titulcích příspěvků s jeho videi.18 Peterson tvrdí, že současné kulturní války jsou vedeny spiknutím marxistických postmodernistů, kteří napadají samozřejmá fakta vyjádřená americkou deklarací nezávislosti. Tyto argumenty potom slouží jako teoretický základ prostředí, ve kterém „svoboda slova“ a právo na názor ztělesňují práva „bílého muže“.19 Pokud spousta aktérů na krajní pravici evokuje reakcionářské tradice, Peterson, jehož lze řadit mezi její umírněnější zástupce, se odvolává na osvícenství, aby podpořil specifickou subjektivitu bílého muže. V tom je ostatně Peterson lepším „čtenářem“ modernity než třeba Jürgen Habermas, jehož liberální opěvování procesu demokratického vyjednávání a veřejné debaty zlehčuje vyloučení, na kterých jsou koncepty veřejnosti a deliberace postaveny.

Achille Mbembe v reakci na Habermase poznamenává, že „pozdně moderní politická kritika bohužel upřednostňuje normativní výklady demokracie a z principu rozumu učinila jednu

z nejdůležitějších součástí jak modernity, tak výkladu suverenity“.20 Mbembe se zde zaměřuje na suverenitu politickou a teritoriální, avšak suverenita v rámci politiky těla je ve výsledku zakořeněna v jednotlivci, který tvoří Volk či demos (lid). Podle Mbembeho vykládá Habermas koncept demokracie takto: „základním vyjádřením suverenity je produkce obecných norem tvořených tělem (demos), jež je složeno z rovných a svobodných mužů a žen. Tyto ženy a tito muži jsou považováni za plnohodnotné subjekty schopné sebepochopení, sebeuvědomění a sebereprezentace“.21 Habermas přitom ignoruje, že chápání demos bylo vždy vylučující a že jakákoliv definice demos, která se vztahuje na svobodné muže (a později ženy), je založena na nekropolitickém chápání života samotného – na vlastní půdě a hlavně v koloniích. Habermasova posedlost osvíceneckým chápáním demokracie má klapky na očích, dojde-li na její vlastní podíl na utváření režimu, který vždy chápal schopnost racionálně myslet na základě rasy. Podle terminologie Denise Ferreira da Silva existuje univerzální racionální subjekt, takzvané „transparentní já“, a proti němu postavené rasově a genderově podmíněné „ovlivnitelné já“ (affectable I), které není schopné žádné sebekontroly.22 Což je jen jasná ukázka toho, jak dnes někteří domněle levicoví univerzalisté mohou skončit až u posilování pravicových výkladů zatvrzelým odmítáním řešit povahu univerzalismu.

Reakcionáři se v dnešních kulturních válkách snaží prosadit právo „bílého muže“ na suverénní subjektivitu na úkor ostatních a nárok „bílé populace“ na suverenitu kolektivní. I když stoupenci suverenity jednotlivce nemusí být ti stejní lidé, kteří básní o přirozené kolektivitě všech (nebo bílé rasy), jedná se nakonec o dvě strany téhož sociálního darwinismu. Současný fašismus je „zamotané klubko nevypočitatelných představ“ spíše než jednolitá ideologie.23 Petersonův důraz na suverénní individualitu silného muže rezonuje napříč touto spletí hnutí a tendencí. Je pohonnou hmotou pravicových bojovníků kultury, kteří mohou zastávat názory, jež jsou daleko extrémnější než to, co by si dovolil říct sám Peterson (který je mnohem opatrnější v otázkách rasy než v tématech týkajících se genderu, ačkoli i tam často vysílá opatrné rafinované signály svým podporovatelům).

Podle analýzy vědeckých pracovníků, jako je Robert O. Paxton, se fašistický projev nikdy nezaobíral ideologickou posloupností, vždy mu šlo o efekt a schopnost uzurpovat moc. Fašistické řečové akty jsou doslova bojová slova, vytvořená na principu očekávání násilí a příležitostně sloužící jako nástroje jeho podněcování. Propaganda profesionálních médií hrála přesně tuto roli od dvacátých do čtyřicátých let minulého století. Jestliže kultura moderny byla nadstavbou udržovanou kádrem odborníků, současná kultura se již nafoukla k prasknutí. Je nekonečně preformována každým, komu se podaří uzurpovat její část. Existují organizátoři, mocné nadnárodní společnosti a operace řízené think tanky, ale pokud sdílíte emoční příspěvky o migrantech, genderu nebo klimatické změně, pracujete v kulturních válkách na volné noze. Totéž se děje i v případě, že sjíždíte poslední PragerU videa ve svých feedech.

Ačkoliv pravice často zastává teoreticky vznešený ideál kultury, pro každodenní praktický život přijala jeho daleko jednodušší verzi. Její proponenti podporují subjektivitu online trollů, která se vyznačuje přecitlivělostí, ublíženectvím a důvěrou ve svůj suverénní status. Naproti tomu emancipační přístup, který je na hony vzdálený redukci kultury na řečové akty a na abstraktní „právo na názor“, vnímá kulturu jako tělesnou a intersubjektivní, jako performanci vztahů, v níž, jak říká Karen Barad, vztahy (relations) nevyplývají z identity jejích členů, ale právě naopak.24

Přeložil Jonáš Cink

 

Sven Lütticken je kritik a historik umění, profesor na Universiteit Leiden a na Vrije Universiteit Amsterdam. Je také výzkumným poradcem BAKu (basis voor actuele kunst) v Utrechtu. Kulturní instituce BAK stojí právě za sbírkou Deserting from the Culture Wars.

 

Poznámky

1 V anglickém originále „Performing Culture Otherwise“ vyšel tento text jako součást sbírky Deserting from the Culture Wars (eds. Marija Hlavajová a Sven Lütticken), Cambridge: MIT Press, 2020. Esej Svena Lüttickena otevírá sbírku a uvádí čtenáře do témat dezerce a kulturních válek. Sven Lütticken je kritik a historik umění, profesor na Universiteit Leiden a na Vrije Universiteit Amsterdam. Je také výzkumným poradcem BAKu (basis voor actuele kunst) v Utrechtu. Kulturní instituce BAK stojí právě za sbírkou Deserting from the Culture Wars.

2 Père Ubu a Sarah Jane Morris, „Watching the Pigeons“, desátá skladba z desky Long Live Père Ubu!, Cooking Vinyl, COOK CD 497, 2009, kompaktní disk.

3 Michel Foucault koncipoval tezi „fašismu uvnitř nás všech“ v předmluvě k vydání knihy Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho Anti-Oedipus: Capitalism and Schizophrenia z roku 1984 (do angličtiny přeložil Robert Hurley et al., 1977; repr., Londýn: Continuum, 2004). Foucaltova teze je podkladem výzkumné série projektů Propositions for Non-Fascist Living (2017–nyní) organizované centrem umění BAK v Utrechtu.

4 Viz https://www.theguardian.com/politics/2020/feb/17/boris-johnson-adviser-quits-over-race-and-eugenics-writings (pozn. překladatele).

5 Viz Ana Teixeira Pinto a Kerstin Stakemeier, „A Brief Glossary of Social Sadism“, Texte zur Kunst, 116, (prosinec 2019), dostupné na: https://www.textezurkunst.de/116/ein-kurzes-glossar-zumsozialen-sadismus.

6 Virginie Despentes v předmluvě ke knize Paula B. Preciada Un appartement sur Uranus (Paříž: Grasset, 2019, s. 11) říká, že zatímco psala, brazilský kongresman Jean Wyllys, který je gay, oznámil svůj odchod ze země, protože se bál o svůj život.

7 Do češtiny se tento slogan dá volně přeložit jako: „Představ si, dávali válku, a nikdo nepřišel.“ (pozn. překladatele).

8 James Davison Hunter, Culture Wars: The Struggle to Define America, New York: Basic Books, 1991.

9 Citace z: Richard Serra, „Art and Censorship“, In: Writings, Interviews, Chicago: The University of Chicago Press, 1994, s. 218, překlad redakce. Kulturní kritik Brian Wallis k tomu dodává: „Ironií tohoto boje o reprezentaci je, že konzervativním politikům a intelektuálům se v 80. letech minulého století efektivně podařilo kolonizovat kulturu, která se stala předmětem ideologických bojů. Díky jejich častým požadavkům na neideologickou a nepolitickou kulturu je tato skutečnost skutečně ironická.“ Brian Wallis, „Democracy and Cultural Activism“, Democracy: A Project by Group Material, ed. Brian Wallis, Seattle: At Bay Press, 1990, s. 8, překlad redakce.

10 Angela Nagle, Kill All Normies: Online Culture Wars from Tumblr and 4chan to the Alt-Right and Trump, Winchester: Zero Books, 2017, s. 54.

11 Martin Jay, „Dialectic of Counter-Enlightenment: The Frankfurt School as Scapegoat of the Lunatic Fringe“, Salmagundi, 168/169 (podzim 2010–zima 2011), s. 30–40. Zároveň zde navazuji na svou esej, v níž se zabývám genealogií pojmu „kulturní marxismus“: „Cultural Marxists Like Us“, Afterall, no. 46 (podzim–zima 2018), s. 67–75.

12 Toto jeden neonacista v popisku videa na youtube napsal jasně, i když se snahou zaobalit to do sofistikovanější verze příběhu: „Frankfurtská škola byla založena v roce 1923 v německém Frankfurtu. Její štáb byl zcela židovský. A její misí bylo zničení bělošské západní křesťanské kultury a vytvoření prostoru pro globální marxismus.“ https://www.youtube.com/watch?v=ghx3d1GiAc0, překlad redakce. Pod videem přednášky o kulturním marxismu Andrewa Breitbarta komentátor dodal: „[Breitbart] se o etnických skupinách nezmiňuje, ale čtěte mezi řádky.“ https://www.youtube.com/watch?v=ZIO4oSLwK3A, překlad redakce. A jinde na stránce Stormfront: „Mluvit o Frankfurtské škole je ideální, pokud nechceme přímo jmenovat židovství (což často vede k tvrdohlavému odmítnutí dále poslouchat, nebo dokonce k přímému ‚drž hubu‘), ale jmenujeme Žida správnými jmény. Lidé už si to generalizují sami – v soukromí svých vlastních myslí.“ https://www.stormfront.org/forum/t633959-3/

13 Raymond Williams, Keywords: A Vocabulary of Culture and Society, rev. vyd., New York: Oxford University Press, 1983, s. 87–93; Terry Eagleton, The Idea of Culture, Oxford: Blackwell, 2000, s. 1–35, překlad redakce.

14 Na výstavě Steve Bannon: A Propaganda Retrospective (2018), která se konala v prostorech Het Nieuwe Instituut v Rotterdamu, Jonas Staal otevřel téma klíčových tropů a motivů Bannonových filmů při upozorňování na další jeho aktivity.

15 Karl Marx, předmluva Ke kritice politické ekonomie (1859), český překlad dostupný zde: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1859/Ke_kritice/predmluva.htm.

16 V původním článku z roku 1993 definuje Samuel Huntington civilizaci jako „nejvyšší kulturní seskupování lidstva a nejširší pojetí kulturní identity na pomezí toho, co odděluje člověka od jiných živočišných druhů“. Samuel P. Huntington, „The Clash of Civilizations?“, Foreign Affairs, 72 (3), (léto 1993), s. 24, překlad redakce. Kniha Střet civilizací byla v roce 2001 vydána v češtině v překladu Ladislava Nagye.

17 Channel 4 News, „Jordan Peterson Debate on the Gender Pay Gap, Campus Protests and Postmodernism“, 16. 1. 2018, dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=aMcjxSThD54. Video mělo více než dva miliony zhlédnutí po méně než dvou týdnech od jeho zveřejnění.

18 Příkladem je: Jordan B. Peterson, „Postmodern NeoMarxism: Diagnosis and Cure“ (přednáška, Torontská univerzita, Toronto, 28. 6. 2017), dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=s4c-jOdPTN8; Jordan B. Peterson, „Postmodernism and Cultural Marxism“, 6. 7. 2017, dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=wLoG9zBvvLQ.

19 Příkladem je: Jordan B. Peterson, „The Meaning and Reality of Individual Sovereignty“ (přednáška, Independent Institute, San Francisco, 2. 5. 2019), dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=JpA5iDpnrbw.

20 Achille Mbembe, „Necropolitics“, do angličtiny přeložil Libby Meintjes, Public Culture, 15 (1), (2003), s. 13.

21 Tamtéž, překlad redakce.

22 Denise Ferreira da Silva, Toward a Global Idea of Race, Minneapolis: University of Minnesota Press, 2007.

23 Ana Teixeira Pinto, „Capitalism with a Transhuman Face: The Afterlife of Fascism and the Digital Frontier“, Third Text, 33 (3), (2019), s. 320.

24 Karen Barad, Meeting the Universe Halfway: Quantum Physics and the Entanglement of Matter and Meaning, Durham: Duke University Press, 2007, s. 136–137.

english