Mobile menu
Pokud nic nečiníme, jsme spoluodpovědní za stav věcí

Pokud nic nečiníme, jsme spoluodpovědní za stav věcí

Rozhovor s klimatologem Alexandrem Ačem o zprávách IPCC, Gretě Thunberg a společenské dopovědnosti vědce.

Alexand Ač v červnu 2019 pronesl v CEDu přednášku o klimatické změně. Přednášku pořádal CED u příležitosti zveřejěnní Výzvy brněnských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze na území města Brna. Záznam přednášky i text výzvy je zveřejněn na www.kultura-klima-brno.cz.

Jak se lokální, ale i celá nadnárodní vědecká komunita staví k posledním „zvláštním zprávám“ (Special Reports) panelu IPCC, které oproti plánu jeho pravidelných zpráv (příští má vyjít až v roce 2022) varovně vybočují z publikačních plánů? Co je hlavní příčinou této zvýšené aktivity?

Další speciální zpráva IPCC vyšla nyní v září (pozn. red. rozhovor vyšel v říjnu 2019), takže opravdu můžeme sledovat jistý trend k častějším aktualizacím vědeckého poznání. Myslím, že naprostá většina seriózních vědců považuje zprávy IPCC za jedny z nejpodrobnějších a nejlepších dokumentů o stavu klimatu a důsledcích jeho změny, které má svět k dispozici. Koneckonců, stovky vědců se na jejich vypracování podílí. Kdo se přihlásí, může se stát vědeckým oponentem. Samozřejmě zde místo pro konstruktivní kritiku existuje, a pokud vychází z vědeckých základů, nic špatného na ní není. Horší je to s ideologickou kritikou, která se objevuje možná až příliš často. Je to dáno tím, že potenciální klimatická legislativa se dotýká prakticky každého občana.

Možná příčina zvýšené aktivity panelu IPCC je rostoucí naléhavost řešení problému a stále větší rozsah pozorovaných důsledku oteplování. Speciální zpráva SR1.5 jasně konstatovala, že závažnost důsledků oteplení již o pouhého 0.5 °C se výrazně zvyšuje. Faktem zůstává, že zprávy IPCC samy o sobě nejsou politickými dokumenty a ani žádná konkrétní opatření na omezování emisí explicitně nedoporučují. „Pouze“ vytváří scénáře, jakým způsobem se bude chovat klima podle množství vypuštěných emisí. Při mitigačních scénářích je nastíněno, jakou kombinací výroby a spotřeby energie lze případného poklesu emisí skleníkových plynů dosáhnout. IPCC samozřejmě nic nepřikazuje, nezakazuje ani nedoporučuje. Vytváří podrobný popis situace „co když“. Je pak na společnosti, které scénáře si zvolí.

Nakolik je spolupráce autorů zpráv IPCC kompromisem, a jak velké procento názorů se může uchylovat k ještě radikálnějším interpretacím (jakými jsou třeba postoje enviromentalisty Jema Bendella nebo publicisty Davida Wallace-Wellse: The Uninhabitable Earth)? Měly by tyto interpretace podle Vás dostat větší prostor v médiích?

Pravdou je, že zprávy IPCC musí podle definice vycházet z kompromisu. Konzervativnost IPCC ve své podstatě není špatná, a dokonce ani kontraproduktivní. Ale jen v případě, že si ji uvědomujeme. Mnoho samotných spoluautorů na tuto skutečnost také upozorňuje, vyšlo i několik vědeckých analýz, které ji poměrně spolehlivě dokumentují. V médiích se až příliš pravidelně a disproporčně objevují hlasy popírající závažnost či dokonce antropogenní původ změny klimatu, takže „radikální“ postoje zmiňovaných autorů by větší prostor určitě mít měly. Je otázkou, nakolik by to přineslo pozitivní změnu v širší společenské diskuzi a případně větší přijatelnost nevyhnutelných ekonomických změn. Osobně se domnívám, že průměrný pohled laiků (ale i mnohých odborníků!) na důsledky změny klimatu je příliš růžový, i když ho mnozí vlastně považují za „katastrofický“.

Jak velké procento klimatických vědců se odchyluje od základních stanovisek IPCC, si netroufám odhadnout. Nicméně podle vyjádření mnoha vědců je situace v klíčových ohledech nejspíše vážnější, než by se mohlo zdát ze samotných zpráv. Jako lidé téměř všichni instinktivně tíhneme k optimističtějšímu vidění světa, jelikož je pro přežití výhodnější. Ani vědci nejsou oproštěni od této složky lidské přirozenosti.

Má podle Vás (česká) vědecká komunita reálné a funkční nástroje, jak shrnující výsledky zpráv komunikovat s nejširší veřejností? A daří se jí to, nebo ne?

Obávám se, že počet expertů, kteří jsou schopni, a hlavně ochotni, komunikovat výsledky zpráv IPCC, je jako šafránu. Možná bychom je spočetli na prstech několika rukou. Myslím, že se to moc nedaří a nemalý prostor dostávají bohužel i neodborné dezinterpretace. Zprávy jsou rozsáhlé – a kdo je kdy čte celé? I ti nejlepší experti většinou zvládnou „pouze“ svůj obor. Změna klimatu je komplexní problém, který nelze postihnout úzkou specializací.

Po roce stávkových akcí je hlavní mediální pozornost upřena na Gretu Thunberg. Co to může znamenat a jak se k tomu stavíte vy osobně?

Bohužel žijeme v době vytváření idolů se vším pozitivním i negativním, co to přináší. Myslím, že samotné Gretě nejde o nic jiného, než aby politici (a lidi!) konečně začali brát tento problém vážně, a o popularitu moc nestojí. Fakt, že iniciovala hnutí mladých lidí s téměř globálním rozměrem, vnímám jedině kladně, jelikož dosavadní formy komunikace příliš úspěchu nepřinesly. Dokonce si myslím, že jde o poslední šanci, jak dosáhnout pozitivní změny, protože všechny ostatní způsoby jsme již vyčerpali. Protestujících studentů je ovšem stále poměrně malé procento a například v USA nebo třeba Rusku nic podobného vlastně neprobíhá. Pokud mladá generace ve svých požadavcích nesetrvá a nenabere na intenzitě, nejspíše se zase nic nezmění. Já osobně protesty podporuji, jak jen to je v mých možnostech.

Existuje pro vědce limit nebo zlomový bod v tom, kdy se jeho výzkum či prezentace stává aktivistickou, apelativní – lze obě role (vědec a aktivista) skloubit, nebo je nutné je oddělit?

Každý si limit musí stanovit sám a upřímně, moc vědců-aktivistů není. Nemyslím, že tyto dvě role jsou v rozporu. Pokud zkoumám nějaký problém, který považuji za závažný, a není mu věnována adekvátní pozornost, je snad nesprávné na něj upozornit? Když virolog upozorňuje na hrozby nebezpečného viru, je aktivista, nebo pouze zodpovědný občan? Někteří vědci působí jako poradci svých vlád při rozhodování, ale zároveň publikují ve vědeckých časopisech. Nevidím na tom nic problémového. Naopak si myslím, že je dost nezodpovědné, pokud mně živí veřejné zdroje a nic jiného než můj vlastní výzkum mě nezajímá. Nejsme již v situaci, kdy si můžeme dovolit další nečinnost. Pokud nic nečiníme, jsme spoluodpovědní za stav věcí.

Která z cest „záchranných“ opatření, např. skrz typologii využití obnovitelných zdrojů či neutralizačních opatření oxidu uhličitého, je realistická pro Českou republiku? Co můžeme v lokalitě změnit/udržet/obnovit sami, bez pomoci?

Domnívám se, že většina podobných scénářů je pouze hypotetická, pokud nebudou fosilní paliva zpoplatněna. Lidé budou jednoduše využívat zdroje podle ceny jako doposud. Jenže ta nezahrnuje externality spojené s jejich užíváním. Je potřeba co nejdříve ukončit podporu těžby fosilních zdrojů a co nejdříve s jejich těžbou také skončit. Pro lidi jsou nejjednodušší úspory energie, které nesnižují kvalitu života, ale naopak snižují provozní náklady. Každý má ale jiné možnosti, které se lokálně liší. Omezení konzumace masa, osobní automobilové dopravy, zateplení bydlení nebo volba úsporných spotřebičů jsou některé z nich.

Připouští si vědec – zvlášť tváří v tvář tématu, které vyvolává deprese, žal, stavy vyčerpanosti z (bezvýsledného) boje – emoce? Jaké informace dovedou třeba přinést prostou radost?

Nemusí si je připouštět, jsou součástí života jako u každého jiného člověka. I vědci jsou lidé, i když se to tak občas nemusí zdát. Nemyslím si, že existuje vědec, který si nepřipouští emoce, to je skoro nemožné. A i kdyby to možné bylo, mělo by to být žádoucí nebo očekávatelné? Radost přináší informace, které znamenají udržitelný pokles spotřeby fosilních paliv.

Rozhovor vyšel v říjnu 2019 v CEDITu 1: Změna klimatu.

english