Mobile menu
Staré pořádky jsou neudržitelné, nejen v divadle

Staré pořádky jsou neudržitelné, nejen v divadle

Rozhovor s Agatou Adamieckou Sitek o progresivním divadelním hnutí, feminismu a změnách na polských divadelních školách

Agata Adamiecka Sitek (*1974) je pedagožka a studentská ombudsmanka na Divadelní akademii Aleksandera Zelwerowicze ve Varšavě. Zabývá se problematikou genderu, tělesností, politickou povahou umění a institucionální kritikou. Je autorkou knihy Teatr i tekst. Inscenizacja w teatrze postmodernistycznym (2006) a koeditorkou prvního vydání sebraných spisů Jerzyho Grotowského Teksty zebrane (2009). Vedla vědecké a ediční oddělení Divadelního ústavu Zbigniewa Raszewského, je členkou kurátorského týmu Fóra pro budoucnost kultury ve Varšavě a týmu, který koordinoval vývoj současné kulturní politiky Varšavy. Jako dramaturgyně spolupracuje s Martou Górnickou, spoluvytváří projekty Ženského sboru a Institutu politického hlasu v Divadle Maxima Gorkého v Berlíně.

Jak se díváte na vystoupení iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET z hlediska evropského kontextu?

Akce iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET udělala na mě a na mé kolegy z akademie ve Varšavě velký dojem. Byl to geniálně vymyšlený, odvážný a efektivní způsob, jak prolomit ticho kolem násilí a zneužívání moci na divadelních školách. Systém založený na pevné hierarchii, násilí a odpírání studentských pravomocí přetrvával tak dlouho, až se stal neviditelnou normou, která se prezentuje jako samozřejmý pořádek věcí, k němuž neexistuje alternativa. Zabránit tomu, aby se v této praxi nadále pokračovalo, je velmi obtížné. Někdy to vyžaduje prudký šok, který celý systém na okamžik naruší nebo paralyzuje, a tím se vytvoří prostor pro změnu. Tohle byla v mých očích akce NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET.

Na stejném principu fungoval Day of Action, který v říjnu 2017 iniciovalo londýnské divadlo Royal Court Theatre. Jednalo se o celodenní akci, do níž se zapojila řada dalších institucí. Četla se svědectví o násilí v divadle, která divadla sesbírala prostřednictvím anonymního dotazníku. Tehdy bylo zveřejněno sto padesát svědectví o sexuálním napadení a zneužití pravomoci, včetně jedenácti znásilnění. To se událo bezprostředně poté, co odstartovalo #MeToo. Royal Court Theatre uplatnilo veškerou svou autoritu nejvýznamnější divadelní instituce Spojeného království a okamžitě začaly intenzivní nápravné akce. Divadelní organizace a odbory spojily síly a spustily čtyřiadvacetihodinovou linku pomoci, na kterou se mohou divadelní pracovníci a zaměstnanci obrátit o pomoc v situacích souvisejících s násilím. Na divadelních školách byl zahájen samostatný program Lighthouse Keeper, jehož cílem je zvýšit informovanost studujících a monitorovat jejich bezpečnost. Kromě toho vznikl také program Guardian's Network, ten školí divadelníky, kteří pak mohou v divadlech působit jako „trusted persons“ a na které se lze případně také obrátit.

Spojené království odstartovalo tuto vlnu změn, která se rozšířila po celé Evropě. Díky tomu se téma násilí zviditelnilo a stalo se pro divadla důležitým tématem. Normalizované, léta neviditelné násilí se začalo považovat za patologii. Jde o zásadní posun v celkovém vnímání tohoto tématu, který může rozbít symbolickou mocenskou strukturu, na níž je násilný řád založený. Myslím, že díky tomuto dlouhodobému pohybu v rámci evropského divadla měla akce NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET tak silný účinek, setkala se s velkým ohlasem.

Víte o nějaké srovnatelné akci nebo happeningu na polských divadelních školách v posledních letech?

Z polské perspektivy jsou takové akce velmi důležité. U nás začal proces změn na divadelních školách o něco dříve, případem násilí na Fakultě režie Divadelní akademie ve Varšavě, který zveřejnil tisk v roce 2018. V reakci na tuto krizi akademické orgány zahájily reformu, protože po analýze situace dospěly k závěru, že problém není náhodný a individuální, ale strukturální. Od té doby se důsledně snažíme o změnu, která by vedla k bezpečné umělecké univerzitě. To však vyvolává velké napětí a odpor ze strany pedagogického sboru. A je to přirozené – každá skutečná, významná změna vyvolává strach a odpor, zvláště pokud kvůli ní ztratí někteří lidé svá privilegia.

V březnu 2021 nastal další významný okamžik v historii proměny polských uměleckých škol. Anna Paliga, studentka filmové školy v Lodži, se rozhodla veřejně promluvit o konkrétních případech násilí, ponižování a zastrašování, kterých se na ní a jejích spolužácích dopouštěli lektoři, včetně bývalého rektora školy. Toto prohlášení spustilo lavinu na sociálních sítích. Studenti a absolventi všech divadelních škol, v Krakově, ve Vratislavi, v Lodži, v Bytomi i ve Varšavě, vyprávěli desítky takových příběhů. My na varšavské akademii jsme na to už byli svým způsobem připraveni. Tři roky jsme pracovali a vedli jsme opravdový, někdy velmi obtížný dialog se studentskou komunitou. Zavedli jsme nové postupy a nástroje podpory studentů, zabývali jsme se přednesenými problémy. Cítili jsme, že v těchto těžkých podmínkách máme od našich studentů určitou podporu a že si pomalu začínáme budovat důvěru. Tuto krizi v roce 2021 jsme ale využili i k zavádění dalších řešení a bezpečnostních mechanismů, což zase vyvolalo zvýšený odpor mezi těmi, kteří potřebu změny nepociťují – a to jak mezi učiteli, tak mezi studenty. A pak jsme všichni viděli performanci iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET před vchodem do budovy DAMU. Pro mě jako studentskou ombudsmanku byl tohle silný argument: buď provedeme skutečné a transparentní změny, nebo můžeme podobné veřejné intervence a performance očekávat i ve Varšavě. Tuto vlnu nelze zastavit. Mladí umělci, kteří nyní studují na uměleckých školách a kteří vstupují do divadel, nechtějí žít ve světě násilí, hierarchie a vykořisťování. Oporu nacházejí i v dalších hnutích za sociální spravedlnost a budoucnost: nejde jen o #MeToo, ale i o širší feministická hnutí bojující za práva žen a queer komunity, Black Lives Matters, klimatická hnutí či hnutí na podporu uprchlíků. Staré pořádky jsou neudržitelné, nejen v divadle!

Tato hnutí jsou podporována a získávají na síle díky sociálním sítím. Dnes je zcela běžné sdílet jejich prostřednictvím různá videa či hashtagy jako podporu určitého tématu. Ale jakou roli při podpoře těchto hnutí může sehrávat umění?

Než se dostaneme k umění, ráda bych se na chvíli zastavila u sociálních sítí. Ano, hrají obrovskou roli při formování současných hnutí bojujících za nové pořádky. Musíme si ale uvědomit, že jde o roli ambivalentní. Na jedné straně sociální média umožňují okamžitě zformovat politickou opozici a vytvořit a usměrnit společenskou energii. V Polsku jsme viděli jejich sílu a efektivitu při organizaci boje za práva žen. Strajk Kobiet v celém Polsku velmi zviditelnila a během protestů spojila lidi demonstrující ve více než šesti stech městech. Poprvé se takto změnila struktura občanského odporu. Mohla se zapojit nejen velkoměsta, ale i velmi malé obce, což znamená, že feministické myšlenky již nejsou vnímány jako elitářské a metropolitní, vzdálené a cizí. Staly se v Polsku běžnými. Feminismus se před našima očima konečně proměnil v masové hnutí. V tuto změnu vkládám velké naděje.

Síla sociálních médií spočívá v jejich schopnosti produkovat příběh, který upevní odpor – v neposlední řadě ve formě hashtagů jako #MeToo nebo #StrajkKobiet. A to zase umožňuje přejít od kolektivních akcí, které vyžadují obrovské organizační zdroje a propracovanou strukturu, k síťovacím akcím, organizovaným nezávisle, v nespočtu lokálních center, anebo dokonce k individuálním akcím, které se napojují, navzájem se sledují a vytvářejí soudržné struktury právě díky platformám sociálních médií a jejich nástrojům.

Na druhou stranu si asi všichni v dnešní době uvědomujeme, že sociální média jsou také skvělý nástroj manipulace a že představují i velkou hrozbu pro demokracii a společnost. Hrají důležitou roli při vytváření fake news a extrémních antagonismů, při podněcování nenávisti a agrese, při vytváření konspiračních teorií a při podkopávání víry ve vědu. V naší části Evropy to vidíme v souvislosti s antivakcinačními hnutími a s politickým neúspěchem v boji proti pandemii. Bez nadsázky lze říci, že v současné době jsou sociální média v rukou mediálních gigantů radikálně antisociální! Proto potřebujeme důrazné kroky na politické a právní úrovni, stejně jako občanská hnutí usilující o změnu tohoto stavu věcí.

Zvláštní význam pro naše téma má fenomén kultury rušení (cancel culture), tedy bezprostřední ostrakizace, která dopadá na pachatele násilí nebo na osobu zneužívající svou moc. Na těchto mechanismech se samozřejmě podílejí i mainstreamová média, ale sociální média přispívají k obrovské eskalaci této kultury. Myslím, že kultura rušení podkopává důvěryhodnost jakékoliv změny a měli bychom se ze všech sil snažit tento fenomén eliminovat. Namísto rychlých a jednoznačných odsudků a omezování možnosti pracovat potřebujeme důkladnou debatu a iniciování takzvané restorativní justice. V Polsku se nedávno rozhořela opravdu napjatá diskuse poté, co byl na nejvýznamnější divadelní festival Božská komedie pozván se svou inscenací režisér, který byl na začátku roku 2021 obviněn z vážného zneužití moci a obtěžování studentek při práci na jejich absolventské inscenaci. Hned v únoru 2021 oznámil, že se stahuje z umělecké činnosti, a přiznal, že udělal chyby a že potřebuje čas, aby je pochopil. Omluvil se také lidem, kterým ublížil. Problém je v tom, že režisér vystupoval na festivalu pod pseudonymem a organizátoři neměli v plánu veřejnost informovat, kdo se pod neznámým jménem skrývá. Nikoho asi nepřekvapí, že když pravda vyšla najevo, propukl skandál.

To ukazuje, jak obtížný proces změny je. Na jedné straně hrozí kultura rušení, na druhé straně hrozí zpětná reakce, která proces změny odmítá a která chce obnovit starý pořádek.

Jak bychom tedy podle vašeho názoru měli v takových případech jednat? Měli by se lidé obvinění z násilí vracet do veřejného prostoru a pracovat ve veřejných institucích? A pokud ano, za jakých podmínek? Co v tomto případě rozumíte restorativní justicí?

Jsem přesvědčena, že debata o násilí by neměla vést k vylučování lidí z veřejného života. Což samozřejmě neznamená, že bychom měli jakkoli přehlížet hlasy těch, kdo se rozhodli o své zkušenosti s násilím promluvit. Naopak by se jim mělo naslouchat s velkou pozorností, protože odhalují to, co bylo léta neviditelné, nerozpoznané a považované za výchozí nastavení systému.

Restorativní justice, kterou považuji za další logický krok v procesu změny, je založena na předpokladu, že problém je systémový a že jsme ho nutně všichni spoluvytvářeli. Musíme proto kolektivně vymyslet mechanismy, které umožní změnit režim práce v divadle a zajistí bezpečnost a respekt všem, kdo se na pracovním procesu podílejí: tvůrcům a umělcům, uměleckému týmu, technikům, administrativním pracovníkům. V Polsku už tento proces probíhá. Organizují se konference a setkání, kde se sdílejí příklady dobré praxe. Vznikají dokumenty jako Listina práv a limitů tvůrčího procesu, které naznačují, jak organizovat efektivní systém podpory a reakce v situacích spojených se zneužíváním moci. A zejména jak zajistit, aby k takovým situacím vůbec nedocházelo. Jedná se o proces iniciovaný zdola nahoru a prováděný různými zúčastněnými osobami a institucemi. Existuje už poměrně rozsáhlá komunita lidí, kteří na této změně pracují, a to nám dává velkou naději.

Společně bychom také měli zahájit podrobný výzkum míry a forem násilí. Musíme pochopit, co v našem systému podporuje násilí, kde a jak fungují mechanismy, které jej umožňují a činí neviditelným. Pouze když dobře známe problém, jsme schopni vytvořit konstruktivní systémovou reakci. Tento krok je ještě před námi, ale například ve Velké Británii a v Nizozemí už takový výzkum probíhá.

Restorativní justice je proces, který trvá několik let. Jde v něm o změnu (po)vědomí, protože to jediné dokáže změnit každodenní praxi.

Znovu opakuji, protože je to pro mě velmi důležité: podle mého názoru by změna neměla vést k ostrakizaci lidí, kteří se provinili. Samozřejmě pokud mají obvinění kriminální rozměr, pak by je měl řešit soud. Mnohé přestupky (například emocionální zneužívání) nebudou považovány za porušení zákona. Je však nezbytné, aby ti, kdo překračují hranice druhých, převzali zodpovědnost za své činy. Musejí skutečně přehodnotit svou minulost takovým způsobem, aby to bylo pro veřejnost transparentní, brát vážně hlasy těch, kdo mluví o zneužívání, a učinit nápravu. Také si představuji, že někdo, kdo rozpoznal své násilné chování, má určitou odpovědnost ve vztahu k naší společné snaze změnit systém. Bylo by pro něj·ni skvělé, kdyby se mohl·a nějakým způsobem zapojit do diskuse o systémových změnách v divadlech a uměleckých školách. Za takových podmínek by měl mít násilník možnost vrátit se do veřejného života a pracovat ve veřejných divadlech. Vím, že to není jednoduché, protože to vyžaduje do hloubky přehodnotit vlastní práci a vlastní postoj a veřejně převzít zodpovědnost a zavázat se ke změně. Ale ve skutečnosti jsme v této situaci všichni, protože všichni jsme tento systém spoluvytvářeli. Proces restorativní justice se nezaměřuje jen na tyto konkrétní lidi, ale pracuje s celou zasaženou komunitou.

Můžeme se vrátit k otázce role umění nebo uměleckých nástrojů v podpoře progresivních hnutí?

Samozřejmě. V Polsku v posledních dvou sezonách vzniklo několik inscenací o násilí ve světě umění, včetně divadla. Je přirozené, že umělci využívají své osobité způsoby vyjadřování, aby tyto zkušenosti odhalovali, analyzovali a společně na nich pracovali. To je, myslím si, nesmírně cenné, přestože reálnou transformační hodnotu mají ty inscenace, které se změnou zabývají nejen na úrovni estetické, ale především přímo na úrovni pracovního procesu. Na divadelní akademii jsme se přesvědčili, jak efektivní takové projekty mohou být, během inscenace Klubu režisérky Weroniky Szczawińské, založené na reportáži Matildy Voss Gustavsson o sexuálním násilí ve Švédské akademii a elitářském uměleckém kultu, který je s ní spojen. Představení hrály studentky posledního ročníku herectví a mělo obrovský úspěch. Celé to začalo tak, že mě studentky oslovily jako studentskou ombudsmanku, protože měly pocit, že jejich absolventské role jim neposkytují takovou hereckou příležitost jako jejich spolužákům mužům. Cítily, že tato situace odráží nerovnosti, s nimiž se setkaly během studia. Nechtěly se smířit s frází, kterou slýchaly stále dokola, že „ženy to mají v divadle horší a nedá se s tím nic dělat“. Jejich popis strukturální genderové diskriminace, kterou zažily, zahrnoval celý katalog zneužívání a nerovností: sexistické poznámky a chování pedagogů, neustálé komentáře k jejich tělu a oblečení, a to i nad rámec vyučování, porušování hranic tělesné nedotknutelnosti, herecké úkoly založené na hraní podle stereotypního vnímání ženskosti. V průběhu celého studia postrádaly jakoukoli práci na textu nějaké ženské autorky, a dokonce mluvily o tom, že se v teoretických hodinách nikdy neučili o jakékoli ženské osobnosti z dějin polského či světového divadla. Měly jasný cíl: chtěly na škole udělat umělecký projekt, který by tuto zkušenost přesáhl a zároveň se ujal společensky důležitého tématu.

Během našich setkávání se rozhodly promluvit o řadě násilných situací, které zažily během studia. Na moji žádost připravily dokument, v němž analyzovaly své zkušenosti z hlediska nového etického kodexu akademie. Došly k závěru, že neexistuje jediný bod kodexu, který by v jejich případě nebyl porušen. Dokument neuváděl žádná jména – což bylo rozhodnutí studentek –, ale přesně pojmenovával mechanismy násilí a uváděl konkrétní příklady. Studentky se v této fázi nechtěly zapojovat do vyšetřování konkrétních případů, ale chtěly podpořit širší proces změn na akademii. Dokument spolu s případy porušování etického kodexu, které jsem nashromáždila v průběhu roku, posloužil jako materiál pro přípravu workshopů na téma potírání emočního násilí, diskriminace a mobbingu, vytvořených na míru potřebám akademie. Workshopy, povinné pro akademické pracovníky školy, byly koncipovány jako dvoudenní sezení v celkovém rozsahu šestnácti hodin práce v malých skupinách pod vedením psychologů a školitelů za podpory právníků. Cílem bylo předat znalosti související s právní úpravou a řešeními přijatými akademií, ale také poskytnout konkrétní nástroje a techniky k vytvoření bezpečnějšího prostoru pro trénink a uměleckou spolupráci.

Akademie vytvořila podmínky pro to, aby studentky mohly pracovat, jak si přály. Samy si vybraly režiséra inscenace a proces práce byl naplánován tak, aby byla maximalizována jejich bezpečnost. Součástí produkčního týmu byl psycholog, který je při práci doprovázel a navrhoval nástroje pro usnadnění komunikace. Režisér pracoval záměrně demokraticky a dával herečkám velký prostor. Nebyl to vůbec jednoduchý proces, protože v takto otevřeném prostoru zbaveném striktních hierarchických závislostí se s mnohem větší intenzitou odhalovaly deficity a nekompetence spojené s fungováním v násilném systému zbaveném subjektivity. Ale byl to proces, který měl obrovský výchovný význam v nejhlubším slova smyslu. A byl to také velký umělecký úspěch!

Vyprávím vám to tak podrobně proto, abych ukázala, že umělecká činnost, která si klade za cíl změnit pracovní proces, může mít velký transformační dopad. Klub je pro Akademii skutečným prostředkem změny.

Neobáváte se, že změny, které přináší #MeToo, se zaměří na ženská témata, a přehlédnou se tak další oblasti diskriminace, nebo dokonce povedou k diskriminaci mužů?

Jak jsem již zmínila, boj proti násilí v divadlech a na divadelních školách vnímám jako součást širšího společenského hnutí. Jsem feministka a definuji feminismus podle Reni Eddo-Lodge jako hnutí, které pracuje ve jménu všech, kdo jsou ekonomicky, společensky a kulturně marginalizováni ideologickým systémem. Systémem, který je vykalkulovaný tak, aby nad nimi vždy zvítězil. Jedná se o handicapované, černochy, transgender komunitu, ženy a nebinární osoby, LGBT, lidi z dělnické třídy, lidi donucené opustit svou vlast kvůli různým krizím. Klíčové jsou tedy aliance napříč různými sektory a přemýšlení o hlubokých systémových změnách ve společnosti, jejichž součástí samozřejmě musí být přeorganizování vztahů v divadle. Tento proces vnímám jako překračování patriarchálního modelu společenských vztahů založených na násilí a vykořisťování. V různých zemích budou místní podmínky vyžadovat poněkud odlišné postuláty.

Například v Řecku rok 2021 přinesl silnou vlnu hnutí #MeToo, nejdříve ve sportu a poté i v kultuře. A požadavky související s bezpečností, respektem k důstojnosti a demokratizací procesu umělecké práce a řízení institucí jsou tam speciálně v divadle spojovány s potřebou čelit extrémně nejisté situaci umělců a kulturních pracovníků. Krize, do níž se Řecko před deseti lety dostalo, měla pro kulturu katastrofální důsledky, které lze jen velmi těžko zvrátit. Diskuse vyvolaná vlnou #MeToo se tam dotýká širokého množství zranitelných, objektivizovaných těl a dotýká se systémového násilí, které je na nich pácháno, ať už sexuálního, sociálního, nebo ekonomického. V centru tohoto celosvětového hnutí jsou tedy nejistá těla a těla utlačovaná patriarchálně-kapitalistickým systémem.

V Polsku se v oblasti divadla tato diskuse zaměřuje na výzvu změnit všeobecné povědomí a překonat mechanismy hluboce zakořeněné v našem systému. Chce zbořit násilné a zneužívající divadelní mýty. Ty budují pozici geniálních umělců, kteří by neměli být omezováni společenskými pravidly soužití, natož aby respektovali důstojnost druhých. Jejím cílem je také přeformulovat herecký étos, který podporuje (sebe)vykořisťování a připravenost k překračování osobních hranic.

A v tom se školy ukazují jako klíčové, protože právě tam jsou tyto dnes anachronické mechanismy vštěpovány studentům. Právě zde se režiséři učí různým násilným technikám dominance: manipulaci, rozdělování týmu, hledání obětních beránků a využívání různých druhů vydírání a negativní motivace. Všechny tyhle metody prosáklé manipulací byly dosud považovány za běžné nástroje režisérského řemesla. A ve školách se také donedávna učilo, že herci nikdy neříkají ne, že musejí být dokonalými nástroji v rukou režiséra a že základem jejich profese je připravenost překračovat vlastní hranice. Tohle všechno musíme změnit. Není pravda, že umění vyžaduje ty nejvyšší oběti a že skutečná kreativita je vždy utrpení. Dnes už začínáme chápat, že pohodové nastavení a bezpečí všech účastníků tvůrčího procesu jsou základem umělecké odvahy a experimentování.

Zdá se, že tento druh proměny v rámci vzdělávání i v rámci tvorby není uskutečnitelný bez proměny etiky. Jaký étos je podle vás třeba rozvíjet, abychom znejistili onen mýtus tvůrčího génia? Jaké nástroje podle vás nabízí například feminismus?

Netroufala bych si vytvořit nějakou normativní definici feministického pracovního procesu nebo feministické etiky práce v divadle. Velmi obecně mohu říci, že zatímco divadelní narativy a mytologie založené na figuře geniálního umělce a mistrovském díle nás směřují k instrumentalizaci spolupracovníků, k důrazu na produktivitu a konkurenci, k hierarchii a k neustálému žebříčku „nejlepších“, feministická logika prosazuje hodnoty kulturně spojené s ženskostí: spolupráci, uznání vzájemné závislosti, péči, solidaritu a empatii. Nevidím důvod, proč by tyto hodnoty nemohly mít zásadní vliv na kvalitu pracovního procesu. Už mě nebaví říkat, že divadlo je „dřina“, že herci mají „tvrdý chleba“ a že „v divadle není demokracie“. Jsem také znechucena uměním, které se soustředí jen na úroveň estetickou, ale už ne na úroveň fungování celé instituce. Jsem přesvědčena, že pouze eticky vytvořené umění může mít skutečný dopad na společnost.

Neomezená „umělecká svoboda“, po níž kritici současné změny volají, je modernistický konstrukt. Taková svoboda zasazuje umění do jakési distingované nadsféry a spatřuje v něm – poněkud zjednodušeně řečeno – dobro vyšší, než je dobro obecné. Podle mého názoru se v této perspektivě ztrácí politický rozměr umění, který je však jeho základní součástí. Umění se totiž pojí s jistým sociálním statusem. Je součástí sítě symbolické moci. Je spojeno se systémem společenské distinkce, s procesy vylučování ze společnosti, s procesy vykořisťování, ale i s procesy emancipace. Umění je zkrátka spojeno s tím, co Walter Benjamin nazýval „aparátem kulturní produkce“, a je nedílnou součástí společenského systému. Divadlo, které neanalyzuje procesy vlastní tvorby a které se nesnaží pochopit a měnit své institucionální mechanismy, se situuje mimo sféru aktuální političnosti a vzdává se svého transformačního potenciálu. Stvrzuje mocenské vztahy a patriarchální násilí, ať už se zařazuje do hlavního proudu, nebo slibuje nemainstreamovou alternativu.

Dlouho jsme tento problém možná nepovažovali za prvořadý. Ale dnes, kdy se pro nás svět neoliberálního patriarchátu přímo zhmotňuje v podobě neobyvatelného místa, stále více z nás necítí žádnou touhu po interakci s uměním, které efektivně zásobuje stávající výrobní aparát, i když se o jeho tvorbě dá říci, že se jedná o mistrovská díla. Co dnes potřebujeme, jsou transformující (se) instituce schopné zapojit se do práce na budování světa, ve kterém můžeme přežít. A pokud máme přežít, musí se to stát ve světě, kde nevládne patriarchát. Byl by to svět, který není podřízený logice růstu, nelítostnému soupeření, akumulaci, vykořisťování a rigidní hierarchii; svět, který nereplikuje rozdělení na důležitou a prestižní sféru výroby a na nedůležitou sféru reprodukční práce, která vlastně zajišťuje kontinuitu a trvalost institucí, společenství a orgánů; svět, který není řízen jediným typem všeprostupující logiky.

A pokud se mě zeptáte na konkrétní příklady, mohu ukázat právě na Klub. Byl to rozhodně feministický proces, ale abychom podrobně popsali, v čem spočívaly někdy velmi jemné, ale zásadní proměny hierarchie v tomto tvůrčím procesu, museli bychom pozvat tým, který na tomto představení pracoval, a pravděpodobně věnovat celý rozhovor důkladné analýze.

Můžete popsat změny, které jste tedy dosud udělali na úrovni varšavské akademie?

Zatím nemáme pocit, že se nám podařilo změnit studium na naší škole. Zatím jsme stále jen na začátku této cesty, protože změnit mentalitu a struktury hluboce zakořeněné v tradici je běh na dlouhou trať. Když jsem před více než dvěma lety nastupovala do pozice studentské ombudsmanky, neexistovaly na divadelní akademii absolutně žádné postupy, jak oznamovat zneužívání a jak na něj reagovat, ani žádné mechanismy, jak podpořit studenty a zaměstnance, pokud se dostanou do konfliktu nebo se stanou oběťmi šikany. Museli jsme budovat dlouhodobou politiku proti šikaně a diskriminaci a snažit se koncipovat její nástroje a postupy tak, aby byly co nejefektivnější a nejjednodušší, ale zároveň aby nezdegenerovaly. Velmi často totiž neplnily svou funkci a sloužily pouze jako kouřová clona nebo jako „fíkový list“. Takové pseudopostupy a pseudonástroje velmi zasvěceně popsala Sara Ahmed ve své knize Complaint!: „Neperformativními řečovými akty mám na mysli takové institucionální řečové akty, které neuskutečňují to, co pojmenovávají.“

Jak jsme se vypořádali s touto výzvou, aby přijatá opatření skutečně fungovala? Snažili jsme se spolupracovat se studentskou komunitou, i když to bylo zpočátku těžké, protože důvěra ve vedení byla velmi malá. Pracovní skupinu, která vypracovávala etický kodex naší akademie, tvořili zástupci vedení a pedagogů, studentů a absolventů. Pořádali jsme speciální psychologické workshopy, abychom co nejpřesněji identifikovali problémy a nepřijatelné jednání na naší akademii, a následně jsme je převedli do etického kodexu – velmi konkrétně a jednoduše.

Během diskusí o tom, jak by měl výbor pro posuzování stížností fungovat, jsme přemýšleli o způsobu, jak v něj vybudovat důvěru a dát mu tak silný mandát. Nakonec jsme se rozhodli, že výbor bude demokraticky zvolen ze tří skupin, z nichž se skládá naše komunita: studentů, akademiků a administrativních pracovníků. Tvoří ho až dvacet lidí, ale rektor si k prošetření konkrétního případu vybere tři lidi, jednoho zástupce z každé skupiny. Zvolená trojice musí být k posuzovanému případu zcela neutrální a může požádat o podporu externí odborníky na psychologii a právo.

Nesmírně důležité jsou aktivity na úrovni prevence, školení a workshopy. V loňském roce se celá akademická obec zúčastnila workshopu o boji proti emočnímu násilí a šikaně. Jednalo se o intenzivní práci v malých skupinách a cyklus zahrnoval šestnáct hodin výuky. Program workshopu byl speciálně navržen pro naši akademii a vycházel z poznatků, jež jsme dosud shromáždili od studentů, kteří nahlásili zneužívání. S rektorem akademie jsme se zúčastnili všech workshopů pro zaměstnance, protože to byla příležitost diskutovat, vyjádřit znepokojení, nesouhlasit, ale také dát jasně najevo, že změna, kterou provádíme, je pro akademické orgány nejvyšší prioritou. Tento workshop byl začátkem konverzace, která jde do hloubky a kterou se na akademii snažíme vést. Ale je to jen začátek, protože je nám jasné, že učit bychom se měli neustále.

Proměnily se nějak učební metody na akademii?

Výuka vyžaduje neustálou reflexi vlastních komunikačních dovedností. Vyžaduje znalost procesů probíhajících v rámci skupiny a znalost komplexních psychologických mechanismů, které se vyskytují zejména v uměleckém procesu vzdělávání. V anglosaských zemích se od rozšíření #MeToo rozvinula vynikající technika kreativní práce s intimitou – koordinace intimity. Jedná se o skvělé nástroje pro podporu práce herců a režisérů: od vytváření podmínek pro informovaný souhlas přes bezpečnou intimní choreografii (která nemá nic společného s cenzurou, naopak – dokáže udělat intimní scény bohatší, umělecky hlubší) až po techniky pracující s výkonnostním stresem, odbouráváním stresu a relaxací. Právě připravujeme na tato témata celou řadu školení a v budoucnu chceme pořádat pravidelné akademické kurzy, které zařadíme do našeho programu.

Mladí herci a herečky dnes často nedostávají žádné užitečné nástroje pro práci na intimních scénách. Očekává se, že budou používat svou intuici a osobní zkušenosti. Oni jsou herci, pracují se svým tělem, takže by měli být připraveni použít sebe na jevišti – a hotovo. To často vede k traumatům a porušením intimity, nikoli k aktivaci tělesné paměti, ale spíše k anestezii těla a k odloučení od něj. Tělo se pak nestává lepším hereckým nástrojem, naopak se více a více odcizuje a přestává být sebou samým. Přitom precizní analýza intimní choreografie – jak se to dělá například u bojových scén – nám umožňuje nejprve položit mnoho konkrétních otázek souvisejících s kontextem děje, s budováním postav, s cílem, kterého má být v konkrétní scéně dosaženo, ale také k přesným pohybům těl, k jejich interakcím. Tato technika nám umožňuje pracovat hlouběji a vědoměji, společně budovat tělesnou partituru a zároveň netlačit na herecké hranice. Často se také stává, že pokud se herci cítí bezpečně a rozumí zadanému úkolu v bezpečném procesu s profesionální podporou, odhodlají se zajít mnohem dál, než když takový komfort nemají. Nejsem specialistka na koordinaci intimity a na divadelní akademii s těmito technikami teprve začínáme, ale velmi mě zaujal workshop, který vedla Vanessa Coffey, jedna ze známějších koordinátorek intimity, s herečkami z Klubu. Studentky uvedly, že si díky tomuto workshopu prohloubily schopnost pracovat s intimitou natolik, že jsou nyní jako herečky mnohem sebevědomější.

Jak se vám daří získávat zpětnou vazbu od studujících a od pedagogických pracovníků?

Zpětná vazba je pro nás velké téma: jak vytvořit podmínky pro konstruktivní a kritickou zpětnou vazbu, která bude podporovat autonomii a nezávislost mladých umělců a která jim zároveň umožní čerpat ze zkušeností svých profesorů? Víme, že v tomto ohledu máme na naší škole velké nedostatky. Zpětná vazba může být stále nesmírně obtížnou, až destruktivní zkušeností, která může otřást pocitem, že studium na umělecké škole má smysl. Intenzivně proto zpětnou vazbu promýšlíme. Velkou inspiraci nám přináší metodika zpětné vazby vyvinutá na Akademii divadla a tance na Amsterdamské univerzitě umění. Jsme s nimi v kontaktu, školíme se a pracujeme na vlastním modelu konstruktivní zpětné vazby. Čím více už víme o vytváření bezpečného prostoru, čím více čerpáme inspiraci z míst, kde byly vyvinuty zajímavé nástroje, tím více si uvědomujeme, kolik práce leží před námi. Cíl je ještě daleko, protože tohle je cesta, která vlastně nikdy nekončí. Cesta, na kterou jsme se vydali a budeme v ní pokračovat. Protože tento proces by měl být neustálým učením se, vývojem, ověřováním, kontrolováním, co funguje a jak to zlepšit. Staré a stagnující struktury je třeba uvést do neustávajícího pohybu.

Jak na tyto snahy reagují konzervativní či skeptické části akademické obce?

Samozřejmě že naše snahy, jak jsem již zmínila, vyvolávají i odpor. Ne všichni akademičtí pracovníci, ale také ne všichni studenti vidí potřebu tak dalekosáhlých změn. Někdy je to pro mě těžké, protože dochází k osobním útokům, pokusům o překrucování skutečnosti a obviňování těch, kdo za těmito změnami stojí. Prý si problémy sami vyvolávají a zveličují je. Od letošního léta [2021] vím, co v takových situacích odpovědět: podívejte se do Prahy. Buď respektujeme potřeby změn, o kterých studenti mluví, a poctivě na nich pracujeme, nebo nás k nim donutí sami. Není jiné cesty než transformace směrem k bezpečnějšímu a demokratičtějšímu divadelnímu systému.

 

english