Dalibor Buš: Klaun má schopnost zrcadlit lidskost jak komicky, tak tragicky

Marie Klemensová: Jaká témata z původního díla Williama Goldinga Pán much k tobě nejvíce promlouvají?

Dalibor Buš: Ze začátku mě nejvíc přitáhla otázka, jestli je člověk v zásadě dobrý nebo zlý a jakou roli tento faktor hraje při budování civilizace. V průběhu zkoušení, horlivého diskutování a rešeršování jsme se obrátili spíše k tomu, jak spolu souvisí strach a svoboda.

zkouška inscenace Án Uch, Divadlo Husa na provázku
Foto: Jakub Šnajdr

Ačkoliv se se Pánem much inspirujete, ve výsledku se jedná čistě o autorskou inscenaci. Jakým způsobem jste do tvorby scénáře zapojili soubor Studia 60+?

Maximální možnou měrou. Námět jsme souboru předložili jako hotovou věc, ale nikdy jsme se herců a hereček nepřestali ptát, o čem chtějí hrát. Při zkoušení jsme se vydali trochu složitější cestou, protože jsme prakticky každý nápad konzultovali s celým kolektivem.

Samozřejmě v pozdějších fázích procesu bylo nutné převzít režijní a dramaturgickou zodpovědnost a dělat jasná rozhodnutí velmi pevnou rukou. Ale myslím, že v tomto případě to už byla pro tento ne-profesionální soubor vlastně trochu úleva.

Výchozí příběh vypráví o skupince britských chlapců, jejichž letadlo ztroskotalo na opuštěném ostrově, a oni se musejí vypořádat s nastalou situací bez dospělých. Co mají tito hoši společného se skupinou seniorů žijících v domově, který ze dne na den bez ohlášení opustili všichni pečovatelé? A v čem se naopak liší?

Společná je na první dobrou neschopnost se o sebe postarat sám. Mně přijde zajímavá i ta perspektiva, že se člověk během svého stárnutí začíná podobat čím dál mladším dětem, až skončí jako embryo v hrobě. Což je asi zároveň něco, v čem se mohou lišit. Starší člověk, který ztrácí kognitivní a pohybové schopnosti, není nepopsaný list a – i když to tak nemusí působit navenek – nese v sobě životní moudrost.

Án Uch, Divadlo Husa na provázku
Foto: David Konečný

Infantilizace starších lidí je něco, co jim ke kvalitnímu životu opravdu nepřispěje. Jak se poměrně tragický příběh zpracovává do podoby pohybové klauniády? Navíc se skupinou seniorů?

No… úplně originálně a nově přece! Asi nečekejte kabaret slapsticku a akrobacie. Klauniáda může být i poetická. V genetice klauna je i šašek na královském dvoře. Klaun má schopnost zrcadlit lidskost jak komicky, tak tragicky. Takže máme ideální žánr pro politickou alegorii, ve které se herci nemusí učit kvanta textu a zúročí svou osobitou autenticitu.

Co tě na spolupráci se Studiem 60+ nejvíc překvapilo?

Právě to, jak unikátní je to partička. Každý zvlášť mě baví a každý úplně jinak. A taky to, že si na zkouškách někdy připadám úplně jako ve školce, a že najednou vyplují na povrch jejich neuvěřitelné životní příběhy a již zmíněná moudrost zkušenosti.

zkouška inscenace Án Uch, Divadlo Husa na provázku
Foto: Jakub Šnajdr

Jak se podle tebe proměňuje pohled na stárnutí v dnešní společnosti a jak k tomu může přispět divadlo?

To posuzovat asi nechci a nedokážu. Co ale vnímám skrze stárnutí své, je ohromný tlak na efektivitu a rychlost. Mně osobně divadlo pomáhá vracet se k sounáležitosti, empatii a odpuštění. A to jsou pro mě mnohem zajímavější hodnoty než síla, efektivita a produkce, která se vlastně i stárnutím vytrácí.

Dalibor Buš na premiéře inscenace Án Uch, Divadlo Husa na provázku
Foto: Jakub Šnajdr

Inscenace Án Uch s podtitulem ďábel nosí důchodky měla premiéru 16. dubna 2025 na velkém sále Divadla Husa na provázku. Více infomací o inscenaci i o plánovaných reprízách najdete na webu divadla.