Eliška Balog: Do některých aspektů možná nikdy nebudeme schopni proniknout

Jakub Molnár: Při vzniku základního konceptu a scénáře jsme urazili dlouhou cestu – od dokumentárních filmů až po odbornou literaturu. Kdy a na základě jakých impulzů se ti začala rýsovat konkrétnější představa inscenace?

Eliška Balog: Asi prvním důležitým zdrojem byla kniha Internet zvířat, která se sice do finální verze scénáře přímo neotiskla, ale sehrála významnou roli v rozšíření mého pohledu na téma přírody a jejího vytěsňování na okraj společenského zájmu. Pak jsem začala nacházet různé obrázky domácích mazlíčků nebo pozůstatků přírody na sídlišti a podobně. Asi při žádné jiné inscenaci jsem nestudovala tolik materiálů jako při Kopytech.

Eliška Balog na zkoušce inscenace Moje kopyta rozryla už zem, Divadlo Husa na provázku
Foto: Jakub Šnajdr

Součástí scénáře je řada intertextuálních odkazů, mimo jiné na román Sebevraždy panen Jeffreyho Eugenidese. Co v tobě tuto potřebu odkazování vyvolalo a co ti tato próza umožnila otevřít?

Nejdřív jsem si vzpomněla na stejnojmenný film a upřímně jsem ani netušila, že mu předcházela knižní předloha. Je to příběh o izolaci jinakosti, což mi sedělo jako klíč k lepšímu uchopení naší linky s Evou a její specifické zkušenosti. Sebevraždy panen mi umožnily vložit do inscenace prvek nekonečného umírání jiných, důležitých pohledů na svět – pohledů, na které se dnes už ani nestíháme dívat.

Dokázala bys pojmenovat, co pro tebe znamená paralela mezi světem přírody a zkušeností neuroatypických lidí? V čem je pro tebe nosná a inspirativní?

Před půl rokem jsem tu paralelu nacházela v několika bodech – třeba v soustředění se na detail nebo v bránění si vlastního prostoru. Četla jsem knihy jako Zvířata v překladu, kde se bioložka – sama na autistickém spektru – vyrovnává se svým vnímáním řeči a chování zvířat, a měla jsem pocit, že jsem našla několik srozumitelných odpovědí. Ale i díky Evě a její interakci s mojí kočkou Emilkou jsem dospěla k názoru, že ta paralela spočívá především ve specifické formě komunikace – do které je sice poutavé vstupovat, ale ve které vždy zůstane i kousek tajemství. I proto je součástí inscenace kočka, od které nemůžu očekávat žádné „nazkoušené“ chování. Možná bude během představení jen spát. Je důležité bourat představu člověka jako středu vesmíru a naopak přiznat, že do některých aspektů možná nikdy nebudeme schopni proniknout. A je to v pořádku. 

Zkouška inscenace Moje kopyta rozryla už zem, Divadlo Husa na provázku
Foto: Jakub Šnajdr

Práce s neherci pro tebe není novinka. Jak v takovém případě přizpůsobuješ svůj způsob zkoušení?

Zjistila jsem, že čím déle pracuju s neherci, tím méně dělám kompromisy. Samozřejmě beru ohledy na různá specifika, ale chci k nim přistupovat jako k partnerům – bez předsudků a unáhlených obav. Nebojím se proto od nich chtít i nestandardní věci. S Evou můžu rozvíjet plnohodnotné obrazy, a i když pak někdy řekne, že něco nedokáže, alespoň si můžeme obě říct, že jsme to zkusily, že jsme to nevzdaly a šly jsme do toho naplno.

Na Provázku působíš poprvé, ale mám pocit, že ses se souborem rychle sžila a našla „společnou řeč“. Co pro tebe tato zkušenost znamená – osobně i profesně?

Možná poprvé spolupracuji s divadlem, kde se cítím dobře nejen s tvůrčím týmem, herci a vedením, ale i s lidmi z kanceláře nebo z techniky. Provázek je pro mě absolutním zázrakem, díky kterému budu asi ve svém životě muset udělat pár změn…

Básnířka Eva Marie Růžena na zkoušce inscenace Moje kopyta rozryla už zem, Divadlo Husa na provázku
Foto: Jakub Šnajdr

Premiéra inscenace Moje kopyta rozryla už zem proběhne v Divadle Husa na provázku v prostoru provázek.sklep (Sklepní scéna CED) už 27. února 2026 od 19:00.