Ondřej Štefaňák: Baví mě, když inscenace mají jasný názor a rukopis.

Ondřej Štefaňák a Simona Peková, focení plakátu k inscenaci Rozložíš paměť, HaDivadlo
Foto: Hana Kubrichtová a David Stejskal

Justina Grecová: Jsi umělecký šéf Divadla X10, hodně ale cestuješ a režíruješ v jiných divadlech, nejen v rámci Česka, ale i v zahraničí. Co pro tebe znamenají změny míst, hostování a zkoušení v novém prostoru? Vracíš se rád na místa, kde už to znáš?

Ondřej Štefaňák: Lákají mě nové výzvy a nerad bych ustrnul na jednom bodě. Pokaždé začínám odznovu. Nejsem metodik, jdu spíš systémem pokus – omyl. S divadly je to podobné – vycestuji, vyzkouším a buď to funguje, nebo ne. Podstupuju to rád, protože každá cesta je vzrušující a nikdy to není na jistotu. Baví mě, když řešení, jak inscenace bude vypadat, vzniká v kolektivu – na určitém místě, s konkrétními lidmi. Začíná to už výběrem titulu. Potom jde o souvislosti s lidmi, které obsadím, inscenuji především pro ně. Zároveň se rád vracím, protože ke kolektivům částečně přirostu, chci vědět, jak se inscenace vyvine dál. V HaDivadle je to jedno z „to-be places”. Tady chci být a nějakou dobu tu strávit, protože tudy prošla spousta zajímavých lidí. HaDivadlo má jméno a renomé a na takových místech se snažím a chci být. To je pro mě pokaždé výzva. Rád bych někdy měl metodiku nebo klíč. Dům se taky staví podle základních obrysů, ale to není ono. Není tam to vzrušení a živé nápady, které vznikají během procesu tvorby s konkrétními lidmi. Kdybych si už na začátku zkušebního procesu řekl, že tento týden postavíme základy, potom budeme stavět z cihel další část, tak to nebude tak vzrušující, jako když můžeš přemýšlet skrze specifický kolektiv lidí.

Máš zkušenost s režií v Německu, ve Schaubühne Lindenfels, tedy i se zkoušením v jiném jazyce. Je pro tebe jazyk při práci s herci a týmem zásadní?

Finální inscenační tvar byl sice v němčině, ale pro mě bylo pohodlnější s herci komunikovat hlavně v angličtině, ačkoli na užití němčiny také docházelo. To proto, že se v angličtině cítím svobodnější. V němčině nemám takovou slovní zásobu, abych mohl některé věci pojmenovávat. Baví mě pracovat s asociacemi, kam až s nimi dojdu. V Lipsku byla velká výhoda, že jsme si s týmem velmi rychle myšlenkově sedli. Vůbec negativně nereflektovali to, že jsem odjinud. Jazyk ve výsledku nebyl vůbec žádná bariéra. Bylo to obecně komplikovanější, protože jsem měl tři verze scénáře. Jeden byl v češtině, druhý v němčině a pak poznámky v angličtině. Hlavně zkoordinovat tyto jednotlivé jazykové bariéry bylo náročné, ale nebyl to velký rozdíl.

Studoval jsi na DAMU u Jana Nebeského, jak toto období ovlivnilo tvou režijní praxi? Jaká zkušenost byla pro tvůj přístup formativní?

Formativní zážitek se udál už na gymnáziu v Boskovicích, kde jsme měli divadélko poezie pod vedením paní profesorky Prosové. Jako studenti jsme tam dělali představení například na základě textů J. H. Krchovského a Daniila Charmse. To byly dost nerealistické půdorysy. U Nebeského mě fascinuje, jakým způsobem přemýšlí. Jak je schopen situace překládat do svého vytříbeného jazyka. Nikdy jsem se neubíral cestou realismu, to mě příliš nebaví. Spíše se snažím dospět ke svému vlastnímu nebo kolektivnímu jazyku vyjádření inscenace. To je pro mě základní premisa. Chci být konkrétní a automaticky potom směřuji k tomu, že výsledný tvar je jiný než všechno ostatní. To, co mě na režii a dramaturgii vždy přitahovalo, je když inscenace mají jasný názor a rukopis, jasné sdělení, kde vidíš, že nad tím někdo přemýšlel a není to nestranné. Je v tom názor, ať už na svět nebo na vnímání vztahů mezi lidmi, cokoli s čím se můžeš konfrontovat. Na inscenacích mě moc nebaví hledat, jestli jsou například dobře nasvícené nebo sestrojené, ale spíš, jestli z nich cítím osobitost. Zrovna Nebeský určitě patří k osobnostem, které mají specifický jazyk. Není to generické divadlo. Zároveň činohra na DAMU uměla naučit základní principy. Když si nevím rady, tak si vzpomenu, co znamená dramatická situace a co se může stát, když přijde třetí postava na jeviště. To pomůže utřídit a zprofesionalizovat vlastní chaos tvorby. Když je člověk v tvůrčí úzkosti, tak je čas od času dobré si uvědomit, že existují nějaká pravidla, podle kterých se dá řídit. Pomůže ti to vyvarovat se karambolům. Já se obecně hodně pohybuji mezi polohou režiséra-konstruktéra a šílence, který říká, co se má na jevišti dít. Tyto dvě linky se ve mně hodně bijí. Je to chaos a řád, intuice a rozum.

Herci Josef Kostka, Sara Venclovská, Simona Peková a Jáchym Sůra, výlet do Přerova, zkoušení Rozložíš paměť, HaDivadlo
Foto: Dag Markl

Jaký máš vztah k Moravě? Jakou pro tebe hraje roli, že se Rozložíš paměť odehrává právě v Přerově?

Narodil jsem se v Brně a vyrůstal v Boskovicích a okolí, což je nedaleko. Brno tím pádem znám dobře, i když už poměrně dlouho bydlím v Praze, kterou znám asi lépe. Mám pocit, že tady někde je tušení kořenů. I skutečnost, že Rozložíš paměť připravujeme právě v Brně, s tématem útěků a návratů souvisí. Na tom románu mě baví, že i skrze velmi konkrétní zasazení, základní situace oslovuje a pojmenovává daleko širší příběhy lidí. To, že se děj odehrává konkrétně v Přerově, je samozřejmě skvěle promyšlené, ale pro mě je to více metafora místa, do kterého se nechceš vrátit, se kterým máš negativní zkušenosti. 

Ztotožňuješ se v něčem s postavou Marka? Proč tě ten příběh zaujal?

Podobně jako Marek v románu, i já jsem utekl. Člověk se vykoření a zasadí se někde jinde. To ho ale vždycky nějak doběhne. Tato základní situace neoslovuje jen mě, ale určitě i spoustu dalších lidí – právě v tom, že před svou rodinnou minulostí člověk nikdy neunikne. Zkusit se do svých původních míst vrátit a pokoušet se překonat strachy, bojovat s nimi. Na románu Rozložíš paměť a na tom, jak k inscenaci přistupujeme mě baví, že se s tím vším konfrontujeme.

O Rozložíš paměť se někdy mluví jako o jednom z prvních titulů české queer literatury. Jak ve své tvorbě přistupuješ ke queer tématice? Je pro tebe důležitá?

Určitě to řeším, je to důležité, ale témata nikdy nestojí samostatně. To, že je něco queer neznamená, že něco jiného queer není. Tyto struktury a světy na sebe narážejí a vytváří určité konflikty. V Rozložíš paměť nejde nutně jen o queer téma. Téma návratu je velmi široké. Specifické je to rozhodně v tom, že je ostrakizovaná nějaká skupina. Určitě není jednoduché vyrůstat jako gay v Přerově nebo možná nikde, kde není možné přijetí nebo pokus o coming out a možnost říct „já jsem já, respektujte mě”. Je to pro mě něco jako takové barvy a spektra. Ty příběhy jsou do sebe zapuštěné.

Osobně se znáš s Markem Torčíkem, ovlivňuje tě to ve zpracovávání jeho textu?

Já si vážím důvěry, kterou nám Marek dal. Zároveň si myslím, že divadlo má tu moc interpretovat a mě osobně baví v divadelním médiu hledat vše, co – Němci na to mají termín Denkspiel, neboli hra myšlenek – je zábavné vidět v nových konotacích a vrstvách. Pojmenovali jsme si základní výchozí situaci – ve 3:38 ti zavolá máma, se kterou jsi dlouho nehovořil a řekne ti, že umřel děda, začneš koukat do stropu a přemítat nad tím, že se budeš muset vrátit domů a najednou se tam ve všech vzpomínkách navracíš. To je něco, co drží pohromadě a román přeformulovává do jiného jazyka. Nemyslím si, že díky tomuto konceptu by se ztrácelo základní poselství. Naopak ta konfrontace může ukázat některé věci, které kniha tak silně nevyjevuje.

Sara Venclovská, focení plakátu Rozložíš paměť, HaDivadlo
Foto: Hana Kubrichtova a David Stejskal

Jaký máš názor na autofikci? 

V nějakém rozhovoru jsem slyšel, že termín autofikce je literárně-kritický pojem. Já jsem nad tím, co to je autofikce, začal hodně přemýšlet až skrze Rozložíš paměť a skrze rozhovory s Markem Torčíkem. Pro nás tvůrce je autofikce v něčem zábavná, až trochu bulvární. Ta zmíněná místa z příběhu jsou ještě k tomu dostupná, takže si člověk může hodně představovat, co se kde asi dělo. Stejně tak jako autor autofikce interpretuje svůj život, tak i my interpretujeme autofikci. To je takový „zábavný” řetězec. I s tématem autofikce v inscenaci pracujeme. Samozřejmě to také nějak souvisí s pamětí.

Zajímalo by tě někdy zpracovat svou vlastní autofikci?

Já na to rozhodně nemám tak zajímavý život, abych o sobě mohl psát nebo tvořit divadlo. Do tvorby se to ale vždy nějak dostane. Baví mě se opírat o nějakou další látku, se kterou můžu pracovat, v níž se potom otisknu.

Z jakých dalších literárních, filmových, vizuálních zdrojů jsi čerpal nebo ses jimi inspiroval?

Protože je to o lidech, kteří dospívali na začátku milénia, okolo roku 2007, operujeme s dobou a stylem tohoto období. To je i doba mého dospívání. Nejvíce jsme ale čerpali z motivu cesty, tripu, ať už fyzické, nebo mentální, takže i 4.48 Psychóza od Sarah Kane. Inspirujeme se také béčkovým hororem. A brouzdal jsem i různými zapomenutými lunaparky, strašidelnými domy a zážitkovými atrakcemi, protože si myslím, že je to vlastně trochu trip do těchto míst. A také třeba Záhada Blair Witch. Ale proces je inspirativní a každý den nabídne něco nečekaného.

Opakovaně spolupracuješ s Ondřejem Novotným, který román dramatizoval. Jaká je pro tebe spolupráce s Ondřejem? Jak ovlivňuje jeho forma psaní tvou režijní tvorbu?

Myslím si, že Ondřej je vynikající autor. To, co mě na něm přitahuje, je básnický cit. On je autor a básník. Jeho cit pro jazyk a situaci je tak netradiční, že mě často překvapuje, jak jsou jeho adaptace a hry vystavěné dost neobvyklým způsobem. Člověk to pak nemá úplně zadarmo. Vytváří výzvy, abys společně s ním mohl dozrát k tomu velmi specifickému jevištnímu jazyku. Častokrát ví a brzy pochopí, o čem chci jednotlivé adaptace hrát. Je i moc dobré, když si text člověk nepíše sám. Z velké části se potom dotváří na zkouškách, ale do té základní struktury se můžu opřít, ať už pozitivně nebo negativně. Můžu ji celou zbořit a vystavět znovu, ale vždy už mám materiál, o který se můžu opírat. Ondřej má velmi dobrou empatii nejen uvnitř týmu, ale i vůči autorům, které adaptuje. Snaží se je vypreparovat a pochopit, dostat se do jejich optiky a to si myslím, že je vzácnost.

Ptala se dramaturgyně inscenace Justina Grecová.

Premiéra inscenace Rozložíš paměť proběhne v HaDivadle 21. února 2026.