Petr Šesták: Zachytit celoplanetární lidské mraveniště

Kdy a kde vznikl nápad napsat divadelní hru vycházející z fenoménu takzvaných Darwinových cen?

Petr Šesták: Myslím, že někdy na přelomu února a března letošního roku, kdy vůbec vznikl nápad, že bych mohl pro Provázek napsat drama. Najít námět je pro mě asi nejnáročnější část tvůrčího procesu, když píšu prózu, námět se musí nějak ustanovit zároveň s formou, musí se nějak hluboce týkat mojí zkušenosti a taková konstelace nastane jen velmi vzácně. Prózu na námět někoho jiného bych asi psát nedokázal, ale výzvu k napsání divadelní hry jsem vzal zároveň jako výzvu vyzkoušet si tvůrčí spolupráci, což mě vždycky lákalo. Takže jsem byl rád, když Martin Sládeček a Veronika Onheiserová přišli hned s několika nápady. Z nich nakonec Darwinovy ceny zarezonovaly nejvíc.

Jak jsi poznal, že jde o námět pro tebe?

Když jsme si o možných námětech povídali v kavárně, k Darwinovým cenám mi hned začaly naskakovat nápady. Bavila mě představa divadelního groteskna a absurdity, které v sobě ten fenomén automaticky nese, ale zároveň se mi hned ukazovala přesahová témata a aktualita námětu vzhledem k dnešní době, kdy Darwinova teorie stále silněji v nějaké zvulgárnělé podobě rezonuje ve společnosti i politickém diskurzu. Příznačné je taky to, jak je propojená s kapitalismem a ideologiemi volného trhu, třeba i tím, že používá ekonomický slovník, slova jako konkurence nebo dědictví. Námět taky samozřejmě otevírá i téma rostoucích obav z toho, že se vlastní superschopností či superblbostí vymažeme z evolučního řetězce jako celé lidstvo. Když jsem si potom začal studovat texty a videa ke skutečným Darwinovým cenám, úplně jsem se zděsil výsměšného a poučného tónu, který se k tomu váže. Věděl jsem, že musím významově úplně jinam. Z Darwinových cen tedy zůstala jen inspirace skutečnými případy a základní rozpory: jestliže je hloupá smrt evolučně prospěšná, je ještě pořád hloupá? Co vůbec můžeme tušit o tom, co se v budoucnu ukáže jako to prospěšné pro přežití našeho druhu?

Co tě přimělo výzvu nakonec přijmout?

Předně, taková nabídka prostě moc nejde odmítnout. Vždyť já jsem se o Huse na provázku učil už na střední škole! Pak v tom bylo taky trochu nedorozumění, protože jsem si v prvních okamžicích myslel, že jde o takovou nezávaznou nabídku, že něco zkusím napsat, a kdyby to mělo potenciál, tak by se s tím možná někdy výhledově dalo dál pracovat. Tak jsem řekl, že bych do toho tedy šel a Martin Sládeček zareagoval: „Tak fajn, premiéra bude na začátku listopadu a režírovat to bude Anna Davidová.“ Ve mně by se v tu chvíli, jak se říká, „krve nedořezal“. Ale co mi po počátečním šoku dodalo odvahu, byl právě tým divadla, se kterým jsem se potkal už dřív, když jsem měl možnost nahlédnout do příprav adaptace mého Vyhoření. Vědomí, že za projektem bude stát Martin coby dramaturg, Anna coby režisérka a celý jejich tým plný inspirativních lidí, mi dodalo potřebnou jistotu.

Petr Šesták na první čtené zkoušce inscenace Darwin & co., Divadlo Husa na provázku
Foto: David Konečný

Nakolik se tvá původní představa o tom, co píšeš, v průběhu psaní proměnila?

V globálu jsem asi naplnil původní představu, kam jsem chtěl text významově směřovat. Tam se zase tak moc nezměnilo. Překvapivé ale často bylo, jak se vyvíjely různé scény a jak se tvarovaly konkrétní postavy. V tom mi Martin s Annou byli velmi nápomocní, společně jsme probírali různé případy našich „darwinů“ a vymýšleli, jak s nimi pracovat. Často jsem rozpracovával jejich impulzy a nápady a jsem moc rád, že jsem si mohl vyzkoušet pracovat víc kolektivně. Psaní prózy je oproti tomu hodně samotářská činnost. Při tom společném přemýšlení nad textem jako základem pro divadlo jsem se toho spoustu naučil. A poprvé jsem taky třeba napsal nějaké delší dialogy! Byl jsem překvapený, jak do poslední chvíle, než repliku napíšu, nevím, co postava vlastně řekne. Ačkoli to přece musím nějak vědět, protože ta postava je přece zároveň mnou. Zajímavá tvůrčí alchymie!

Z jakých zdrojů jsi při psaní čerpal?

Nejsem autor, který by si dělal pečlivé rešerše. Mám pocit, že přílišná znalost nějaké oblasti by mi možná pomohla v detailech, ale odkláněla by mě od celkového smyslu díla. Potřebuju si ale vytvořit nějaké myšlenkové pozadí, na kterém potom stavím. Základem pro jednotlivé případy sofistikovaných úmrtí vlastním zaviněním byly skutečné Darwinovy ceny, naprostá většina situací, které jsem použil, je skutečných. Potom jsem samozřejmě četl části Darwinových děl, jeho životopis, sahal jsem po autorech, kteří inspirovali jeho nebo které zase inspiroval on. Poslouchal jsem přednášky o evoluční biologii. A pak je tam spousta dalších zdrojů, které s evoluční teorií přímo nesouvisejí, např. Čechov, Lermontov, Tibetská kniha mrtvých, nahrávka z hromadné „sebevraždy“ sekty v Jonestownu, dialogy z Pulp Fiction nebo filmů Jima Jarmusche, rozhovory s technologickými magnáty, citáty Immanuela Kanta nebo reelska influencerů...

Jakou roli pro tebe hrála osoba Charlese Darwina nebo jeho dílo?

Ačkoli mě v dramatu zajímal především ten Darwin nějakým způsobem zjednodušovaný a zneužívaný v aktuálních kulturních a politických půtkách, pro sebe jsem se snažil do jeho myšlenek trochu víc proniknout. Zpočátku jsem ho sám vnímal dost zjednodušeně, jako nějaké strašidlo, které se vždycky ve společenském diskurzu vyjeví se svojí absolutní a konečnou pravdou. Postupně mi ale začal být dost sympatický. Úzkostný chlapík, vůbec ne dobrodruh, který se shodou okolností ocitl u velkého dobrodružství plavby kolem světa, ze kterého čerpal po zbytek svého spořádaného poklidného života. V podstatě asi hluboce věřící člověk, který svojí teorií popřel dogmata své vlastní víry a byl z toho trochu zmatený. Ale i jeho základní dílo, O vzniku druhů přírodním výběrem, je zajímavé. Většinou se z něj vytahují právě myšlenky o boji o život a konkurenci, a dlužno říct, že je hodně zdůrazňoval i sám Darwin, ale zároveň často píše o rozmanitosti a vzájemné propojenosti všeho v přírodě. Myslím, že i u něj najdeme spousty argumentů, proč „vítězství silnějších“ není vždycky vítězství pro druh jako takový.

Jde o tvou vůbec první divadelní hru – v čem bylo pro tebe psaní pro divadlo nové, jiné?

Už jsme na to trochu narazili, nový pro mě je především ten kolektivní rozměr, který do toho tvůrčího procesu s celým divadlem najednou vstupuje. K textu jsem už v průběhu psaní dostával od dramaturga a režisérky spousty podnětů. A na první čtené zkoušce, když už jsem měl text za sebe v podstatě odevzdaný, mi teprve plně došlo, jak moc je nehotový, dokud nevznikne inscenace. Jak moc ještě může v rukou dalších lidí rozkvést, aniž by ale ztratil svoji významovou strukturu, kterou jsem mu vetknul. Ideálně by měl být otevřenou inspirující výzvou k inscenačnímu ztvárnění, ale zároveň si sám pohlídat a uchovat smysl svého sdělení. Snad se to podařilo.

První čtená zkouška inscenace Darwin & co., Divadlo Husa na provázku
Foto: David Konečný

Jak důležité pro tebe bylo, že jde o konkrétní divadlo, s jehož poetikou a souborem máš předchozí zkušenost?

Sám jako divák jsem dost vybíravý a zdaleka ne každou divadelní poetiku snáším bezbolestně. S Provázkem a jeho týmem jsem se sblížil loni při přípravách adaptace mojí knihy Vyhoření. Nechtěl jsem do tvorby inscenace nijak zasahovat, jen jsem toužil nahlédnout do procesu, jak vzniká. Trochu k divadlu alespoň přičichnout. A byl jsem nadšený z toho, s jakým respektem a poctivostí k textu celý ansámbl přistupoval, jak nad ním všichni přemýšleli a diskutovali o něm. Poprvé jsem opravdu z celého srdce doufal, že jsem to napsal dobře, když se to musí chudák Dominik naučit skoro celé nazpaměť! Musel bych se za každou špatně napsanou větu propadnout hanbou. Každopádně způsob práce i divadelní poetika je mi na Provázku blízká a cítím tu silnou spřízněnost i lidsky, což je jistě pro výslednou podobu hry naprosto určující!

Jak jsi hledal její jazykové gesto? Směřoval jsi k individualizaci jednotlivých postav skrze jazyk?

Náš námět si říkal o hodně postav a o zachycení jakéhosi celoplanetárního lidského mraveniště. Hra by měla propojovat různorodé situace a témata a logicky se do ní dostávají i různé jazykové vrstvy. Je tu spousta mikrosituací, tudíž na úrovni postav nelze jít do nějaké hluboké psychologie. Přesto jsem se snažil je vykreslit v rámci možností plasticky a specifické jazykové gesto je k tomu dobrý prostředek – stačí pár vět a sám jazyk postavy vám toho o ní hodně prozradí. Ale zároveň, ani když píšu třeba prózu, nepředstavuju si za svými postavami žádné skutečné lidi, postavy vnímám jako nositele určitých významů pracujících pro smysl díla jako celku. A svým způsobem mám rád, když je takto vnímá i čtenář či divák, když se sice dokáže s postavami lidsky ztotožnit, ale zároveň má neustále nadhled a vnímá je z odstupu jako nositele znaků a podobenství.

Ve své próze Vyhoření (2023) uvedené u nás minulou sezonu pod názvem Jednou nám za to děcka poděkujou píšeš mimo jiné o schopnosti nástrojů napojit se na mozek a přenastavit naše vnímání. Zdá se, že vztah „člověk – nástroj“ tě nepřestává fascinovat. Zatímco u Vyhoření šlo primárně o dopravní prostředek, tentokrát v textu figuruje celá plejáda nástrojů, jimiž člověk v průběhu evoluce zachází a zpravidla i schází, počínaje klackem a konče technologií AI. Jak podle tebe přenastavuje AI naše vnímání světa?

Už i ve Vyhoření figuruje vedle aut a bicyklů také digitální nástroj, Platforma, která zprostředkovává vztah mezi kurýrem a zákazníkem, sama nějak roste, zatímco ti, co pro ni pracují, stagnují. Platforma určuje na základě nějakých algoritmů rytmus kurýrova života, téměř každý jeho pohyb. Myslím, že už od počátků průmyslové revoluce vytváříme nástroje, které zároveň dělají nástroje z nás, a jsou momenty, kdy začínám pochybovat o tom, jestli z toho protichůdného pohybu – používám nástroje, abych něčeho dosáhl vs. nástroje používají mě, aby něčeho dosáhl nějaký abstraktní nadnástroj, aparát – ještě vycházíme vítězně. Nechci zas tak spekulovat, co AI všechno způsobí, ale něco způsobuje už teď. Náš přesun do virtuálního světa už se děje na mnoha úrovních. Třeba co se textů týká, pokud AI generuje texty na základě nějakého zprůměrovaní a kompilování textů existujících a my budeme tyhle kompilace číst, třeba jen jako pomocníky při studiu nebo urychlovače naší práce, je těžké si představit, že nás to zpětně neovlivní. Nebojím se, že AI začne psát texty jako lidé, ale že lidé začnou psát a uvažovat jako AI.

režisérka Anna Davidová a dramaturg Martin Sládeček, Divadlo Husa na provázku
Foto: David Konečný

Takže jsi směrem k vývoji AI a budoucnosti lidského druhu spíš pesimista?

Blízkou budoucnost vidím spíše pesimisticky. Problém není AI, problém je, že vývoj AI neženou kupředu zrovna dobré úmysly. Technologický vývoj aktuálně nepohání touha zlepšit lidem životy, bojovat s chudobou, získat lidem volný čas, aby se mohli věnovat vzdělávání a podobně, ale zbytnělá touha zisku po zisku, moci po moci, nadřazenosti po nadřazenosti… Určitě může s dobrými úmysly vzniknout nebezpečný nástroj, ale dost pochybuju, že by to šlo i reverzně, že by se špatnými úmysly mohl vzniknout nástroj bezpečný. A tady přichází na řadu zvulgárnělý darwinismus: tak to holt je, to je od přírody, to je evoluce, s tím nic nenaděláš, pokrok nezastavíš… Já bych ale chtěl věřit, že máme jako lidstvo vůli postavit se tomuhle technologickému fatalismu, začít přemýšlet o tom, jestli nám cesta, kterou jsme se vydali, vůbec dává smysl. Snad i k těmto úvahám by měla inscenace diváka přivést.

A nakonec ­– jaký literární žánr je podle tebe lidské evoluce?

Řekl bych, že stejný jako u naší hry: existenciální groteska s dosti otevřeným koncem!

Petr Šesták (1981) je autorem románového pamfletu Vyhoření, nominovaného na cenu Magnesia litera 2023 a na Provázku uvedeného pod názvem Jednou nám za to děcka poděkujou. Oceňované byly i jeho předchozí, žánrově značně rozkročené tituly: poeticko-filozofický cestopis Kočovná galerie (2014), sbírka povídek Štvanice (2015), román Kontinuita parku (2021) a kniha pro děti Cesta je pes (2023). Dva roky žil v obytné dodávce a křižoval Evropu s pojízdnou výstavou fotografií. V současné době žije především v Praze. Provozuje analogové fotokabiny a organizuje kulturní akce v jihomoravském Mikulově. Text Darwin & co. napsaný na tělo provázkovskému souboru je jeho dramatickou prvotinou.

Premiéra inscenace Darwin & co. v režii Anny Davidové proběhne už 7. listopadu 2025 v Divadle Husa na provázku.