Pole boje a světy spolupráce

Utírám barovou desku. Na chvíli se zastavím a přimhouřenýma očima přeměřím potemnělý, téměř prázdný podnik. Přes den jsme měli celkem nával. Teď už je podvečer a skoro všichni odešli, zůstává jen hrstka posledních. Vytáhnu si z pod pultu výpisky ze Stanislavského. Díky vám, neznámí studující před námi, co jste to všechno přečetli a vypsali. Nevím, co bychom si bez vás počali.

Dotřu bar, trochu ztiším hudbu, přisunu si papíry a napustím si sklenici vody. Dneska zavřu dřív. Zaostřím na zápisky: umění prožívání – v každém okamžiku a pokaždé znovu je role prožívána a znovu ztělesňována, jako se improvizuje na jedno a totéž téma, které je pevně stanoveno. Jo, ještěže ze mne tahle role už pomalu padá.

V tom se otevřou dveře a vejde skupinka asi deseti mužů ve středních letech. Sakra, sakra, sakra. Vypiju sklenici na jeden zátah. Zase dlouhá šichta. Okamžitě zaregistruju angličtinu a francouzštinu. Tak tohle není dobrý. Uprostřed skupinky týpků v oblecích jde spíše menší muž s prořídlými hnědými vlasy sčesanými na bok. Na sobě má sametové tmavé sako a bílou košili bez kravaty. Horní knoflík rozepnutý. Mluví střídavě elegantní francouzštinou a nedbalou angličtinou, se silným francouzským přízvukem. Pak mi to docvakne. Alain Delon. Srdce se mi rozbuší. Hlavně na sobě nedat nic znát. Nahodím se do role.

Skupina projde místností, hlučně se baví a vtipkuje. Výběr místa je, zdá se, na Alainovi. Zastavil a vypadá, jako by pohledem skenoval prostor. Pokyne a ostatní se usadí u stolu vlevo. Dřív, než se stačím zamyslet, kde se tu tak najednou vzali, se dveře otevřou podruhé.

Další skupina. Je jich určitě víc než deset, možná patnáct mužů, opět ve středních letech. Vesměs všichni v oblecích. Hlasitá americká angličtina, rychlé střídání hlasů. Na chvíli se zastaví uprostřed lokálu, jeden z nich přejde ke mně. Yes, yes, odpovím, we are still open. Rozhlížejí se, jako by čekali, že na ně někdo vyskočí. Pak si všimnou skupinky u stolu vlevo, někteří se se sedícími nesměle pozdraví. Hlavou mi jdou obrazy ze všech možných filmů s mafiány. Ale tihle chlápci nejspíš nestřílí pistolemi.

Poslední vchází do místnosti nějaký otylý fousáč a za ním útlý, vysoký pán v kostičkované košili s delšími bílými vlasy a kulatými brejličkami na tenoučkých nožkách. Před očima se mi zatmělo. Toho přeci znám. Mluví spíš tiše, elegantní angličtinou, kterou občas ozvláštní několika francouzskými slovy. Tyjo, kdo by řekl, že Pitínský umí tak dobře anglicky!

Rozhlédne se po místnosti, jeho pohled sjede až na Delona. Zjevně ho taky poznal. Po tváři mu přejede zvláštní výraz. Je to jen vteřinka, ale vypadá při tom, jako kdyby právě dostal k narozeninám shnilý citron. Pak se pousměje a přejde do pravé části lokálu. Pokyne Američanům a usedne s nimi na kožená křesla.

Jakmile se Amíci trochu usadí, vyrazím. Seberu první objednávky od obou stolů. Hodně se u nich diskutuje. Po chvíli další objednávky. A po třičtvrtě hodině další. Je půl dvanácté. Nervozita ze mne postupně opadne a zapnu režim dlouhááá noc. V mezičase se vracím ke svým zápiskům: předmět pozornosti – objekt, na který se herec soustředí. „Hračka“ odvádějící pozornost od hlediště. No, to jsou přesně tyhle zápisky. Soustředím se vlastně na ně proto, aby mne neznervózňovalo, že mě třeba někdo z nich začne pozorovat. Ale tak Alain mě asi nesleduje. Všichni se dívají na něj a on jim furt něco vykládá. Z toho Pitínského mám ale pocit, že sem občas koukne. Snažím se věnovat pozornost textu a nekoukat jejich směrem. Pocit scénické samoty – téměř normální stav + průběžná sebereflexe. Cože?

Ze soustředění mne vytrhne Pitínský. Skoro se ho až leknu. Chce platit, řekne to tiše, s úsměvem, anglicky. Začínám mu počítat útratu. Nechci se na něj moc soustředit, tak se zaměřím na lokál. Okruh pozornosti – není to již objekt, ale prostor, na který se herec soustředí. Ze záchodu zrovna přichází Alain. V ruce má otevřenou peněženku a studuje její obsah. Asi bude chtít taky platit. Málem narazí do Pitínského. Těsně před ním se ale zastaví a nuceně se usměje.

„Á, to jste vy,“ řekne Alain francouzsky.

„Je to tak,“ reaguje Pitínský anglicky, udělá pauzu a pak pokračuje, „my jsme nikdy nebyli oficiálně představeni, viďte?“

„Bohužel. Pierre,“ podává mocnou ruku Pitínskému. Ten ji jemně stiskne.

„Howard, ale přátelé mi říkají Howie,“ řekne Pitínský.

Opět se mi zatmí před očima. Mimoděk se napiju vody. Tady se něco děje. Něco, co vůbec, ale vůbec nechápu. Jako kdyby na sebe narazily dva kontinenty.

„Howie vám dnes říkala i moderátorka, která vás představovala na začátku přednášky. To je taky vaše přítelkyně?“ pronese popichovačně Alain, vlastně asi Pierre.

„Známe se už dlouho, z Paříže. Trávíme tam se ženou vždycky část roku,“ odpoví klidně Pitínský, teda zřejmě Howie. Udělá malou pauzu, odkašle si a přenese váhu z jedné nohy na druhou, jako by si chtěl dodat kuráže.

„Když jsem dneska mluvil,“ pokračuje nejistě, „trochu jsem vás pozoroval, seděl jste snad ve třetí řadě. Nevypadal jste úplně spokojeně.“

„Bylo to poznat? Vždycky se snažím tvářit tak, aby nikdo nepoznal, co si ve skutečnosti myslím,“ podiví se Pierre a pokračuje: „Víte, jste mi trošku podezřelý. Zdá se mi, že se soustředíte jen na spolupráci, a úplně zapomínáte na konflikt.“ Zavře peněženku, kterou do té chvíle pevně držel otevřenou. Zasune ji do náprsní kapsy a opře se pravou rukou o bar, levou si dá v bok. „Vynecháváte celou analýzu nerovností a mocenských vztahů,“ dokončí Pierre.

„Dáte si ještě něco?“ zkusím to na ně anglicky.

„Dám si jeden z těch vašich ležáků,“ odtuší Howie.

„Mně, prosím, pastis,“ přidá se Pierre.

Připravuju nápoje. Oba mě se zájmem pozorují. Předmět pozornosti, předmět pozornosti, opakuju si v duchu. Snažím se být suverénní. Není to Pitínský. Není to Delon. A tohle není sen. Uf. Uf. Uf. Pierre a Howie si ostražitě přiťuknou.

„Podívejte se, já na vás ale přece jen oceňuju jednu věc,“ začne znovu Pierre, „a to, že vy odhalujete uměleckou produkci jako kolektivní akci. Že se prostě rozcházíte s onou naivní a v mnoha společnostech stále velmi hluboce zakořeněnou vizí individuálního tvůrce, s romantickou vizí nestvořeného autora, který tvoří sám ze sebe, jako by z něj tryskala tvůrčí energie bez jakékoli sociální podmíněnosti.“

Došlo mi, že ať je ten Pierre kdokoliv, tak to určitě není herec. Ani umělec. Evidentně vůbec nic neví o talentu a o práci na sobě. Jak „odhalit uměleckou práci jako kolektivní“? Jak „naivní vizí“? Jak můžeme mluvit o tom, že neexistuje autor? Neudržím se.

„Vy jste umělci?“ zeptám se směle. Oba na mě překvapeně pohlédnou. Chvilka ticha. Jo, vyznělo to asi trochu útočně.

„Ne, sociální vědci…“ odpoví přátelsky Pierre.

„Vy studujete umění?“ přeruší ho Howie, který se snaží situaci uklidnit.

„Herectví,“ odpovím úsečně.

„Z vašeho skeptického pohledu soudím, že se vám moje kritická poznámka o vizi nestvořeného autora nelíbila, že?“ zeptá se Pierre.

To je horší než se bavit s dramaturgem. Na to vem jed, že nelíbila, kámo.

„Nevím přesně, co jste tím myslel,“ odpovím vyhýbavě.

„Oceňoval jsem tady přístup kolegy Howieho,“ rozhovoří se Pierre, „neboť se rozchází s klasickým pojetím umění, které vidí umělce jako člověka zvláštního charakteru a nadání, jenž je vyzbrojen specifickou citlivostí, což mu umožňuje vidět více a jinak než obyčejní lidé. A pak, když jej políbí múza, si vezme k ruce nějaké médium, ať už knihu, film, fotoaparát, sochu či divadlo, a do něj otiskne, celkem jednosměrně, svou originální uměleckou vizi.“

„A pak s těmito speciálními lidmi společnost udělá špinavý obchod. Řekne – ano, vy vytváříte geniální umělecká díla, vy jste výjimeční, takže my na vás nebudeme uplatňovat etické normy platné pro běžné lidi,“ doplní Howie.

A oba se ve vzájemné shodě napijí ze svých drinků.

„Takže podle vás umělecký talent neexistuje, jo? Zkoušeli jste někdy vůbec hrát divadlo? Jako vytvořit roli je dost dřina, a fakt to nezvládne každej, pokud to teda nemá bejt posunčina!“ Ty jo, kde se to ve mně bere? Přece jen tam z toho Stanislavského něco zůstalo.

„Z mého pohledu,“ začne v dobré náladě Howie, „umění netvoří jeden konkrétní umělec, ale celý svět umění. Ten je tím skutečným aktérem. Je sestaven ze sítě lidí a věcí, kteří jsou sešiti konkrétními každodenními praktikami a konvencemi umělecké tvorby. Umělecká díla jsou tak společným dílem všech, kteří prostřednictvím charakteristických konvencí daného světa umění na vzniku takových děl spolupracují.“

Mezitím, co se snažím pobrat, o čem mluví, Pierre se smíchem vypálí:       

„No, a jsme u toho! Společné dílo. Spolupráce. Jak říkám, chybí vám tam konflikt. Tomu, čemu vy říkáte svět, já říkám pole. Pole umělecké produkce. A mezi světem a polem je velký rozdíl. Když říkám pole, tak mám na mysli opravdu silové pole, hrací pole, pole jako aspekt sociálního prostoru. Pole není jen prostou ,populací‘ individuálních aktérů, kteří by byli propojeni pouhými vztahy spolupráce a interakce. Ti bývají propojení nebo rozpojení i jinak, skrz různé struktury.“

„No nebojte se mi to říct, když už jste to i napsal do svých Pravidel umění^[1],“ popíchne si Howie. „Řekněte rovnou, že můj pojem světa umění v porovnání s vaší vlastní teorií představuje krok zpátky. Zjevně nepochybujete, že váš vlastní koncept pole je intelektuálně nadřazený mému konceptu světa. Což soudíte zjevně zcela objektivně a nezávisle. Kde vás ve Francii učí takové nabubřelosti?“ rozohní se Howie.

„Nejde mi o hierarchii teorií, nýbrž o rekonstrukci toho, co nazývám polem: relačního prostoru objektivních pozic – definovaných rozdělením relevantních mocí či kapitálů[2] – jejichž konfigurace předjímá pravděpodobné trajektorie praxe a vymezuje, co se v daném světě jeví jako možné. V tomto smyslu je každá kulturní oblast polem sil, v němž skryté vztahy mezi pozicemi strukturují viditelné interakce a klasifikace; aktéři, vybaveni svým habitem a kapitály, v něm čtou a ztělesňují prostor možností[3], který neurčují subjektivní přání, nýbrž postavení v síti rozdílů. Vysvětlení toho, co se v poli děje, proto vyžaduje umístit jednotlivce i instituce do jejich objektivních vztahů[4], tj. uchopit je jako pozice v souvislé konfiguraci, která je nad nimi — a skrze ně — produkuje,“ vyloží celkem klidně Pierre.

„Co tím chcete vlastně říct?“ zeptám se. Tyhle abstraktní řeči mě vždycky hrozně štvou. Zní to jako matematická přednáška o umění. Nechápu, co mají trajektorie a konfigurace společného s uměním. A upřímně mne udivuje, že to v tuhle denní dobu má někdo vůbec potřebu řešit.

„Pierre chce říct, že podstatou uměleckého světa je konflikt, prostě boj, a ne spolupráce. Tento boj je ale běžnému pozorování skryt. A přitom někde z hloubky podmiňuje to, jak jednáme a tvoříme umělecká díla. A já podle něj tyhle takzvané základní síly, které prý vytvářejí naši realitu, prostě přehlížím,“ shrne Howard.

„Často se o nás dvou říká, že se jeden soustředí na konflikt a druhý na spolupráci,“ dopoví Pierre.

„Už chápu,“ pokouším se do nich vcítit. „Prostě vy, Howie, věříte, že umělecká tvorba je o spolupráci, a vy, Pierre, říkáte, že za tím vším je konflikt. No, z mé zkušenosti, ono to je teda vlastně tak trochu obojí,“ pokusím se o smířlivý úsměv.

„Však se naše přístupy taky různí lidé pokoušejí povrchně sloučit,“ odfrkne si Howard a zhluboka se nadechne. „Mně ale přijde to vaše pole jako podivná metafora. Je převzatá z fyziky a říká, že existuje definovaný a omezený prostor, kde není dost místa pro všechny. A proto je všechno, co se na poli stane, hra s nulovým součtem. Jako kdyby tam platil zákon zachování energie a pole se řídilo vlastními fyzikálními zákony. Člověk se v něm pohybuje pomocí energií, kterým Pierre říká kapitál. A ti, kteří jsou na poli dobře usazení a už mají dostatečný kapitál, to jsou zavedení umělci, kteří rozhodují o nově příchozích, o těch, kteří se umělci chtějí stát. U nově příchozích ovšem nerozhoduje jenom jejich konkrétní práce, ale také způsob chovaní, oblékání, politické ideje, způsob řeči, jejich kamarádi nebo lásky.“

„No, popravdě mne napadá spousta příkladů toho, co právě popisujete. Když pozoruji své spolužactvo, tak to člověk vidí na vlastní oči, jak ti lidé na akademii mění své chování, oblékání, jednání. Jak je to přepisuje a stávají se z nich herečky, režiséři a tak,“ s překvapením pohlédnu na Pierra.

„Ano, prostor na poli umění je omezený, což způsobuje nedostatek místa pro všechny, a zákonitě tak dochází k soutěži, ke konfliktům. Proto je potřeba mluvit o dominanci a moci. A tu popisuji v polích, pozicích a kapitálech,“ praví s úsměvem Pierre.

„Jenže lidé v tom vašem poli nejsou lidé z ‚masa a kostí‘, ale spíše karikatury člověka. Vztahy v poli mají výhradně povahu dominance, kompetice a konfliktu, které dává do pohybu hra neviditelných struktur a sil. Proberte se, Pierre. Umění není tvořeno silami, energiemi, prostory a relacemi, umění vytvářejí lidé, kteří dělají něco společně. Konkrétní lidé, konkrétní věci a konkrétní instituce něco dělají, a tím vytvářejí svět umění.“

„Mně zas připadá, že ten váš svět umění je plný svobodných, ničím neomezených lidí, pohybujících se v prostředí naprosto spontánní akce a neustálé změny. Tak to ale není!“ udělá první ostřejší výpad Pierre.

„Vycházím sice z předpokladu, že svět je proces, ale existují určité konvence, které lidé sledují,“ brání se Howie.

„Podívejte, ale Stanislavskij říká, že jevištní konvence je prvek, který ztratil veškerý vnitřní obsah. A to je pak pravý opak umění,“ zkusím přihodit svou trošku do mlýna.

„Konvenci myslím v širokém smyslu,“ chápavě na mne pohlédne Howie. „Typicky se konvence vpisují do materiálního prostředí, do hudebních nástrojů třeba. Na trubku určité věci nezahrajete kvůli tomu, jak je fyzicky sestrojena. Když říkám konvence, tak tím myslím, že lidé si jsou prostě vědomi toho, jak se věci dělaly v minulosti, jak se obvykle dělají teď. Jak se zachází s určitými věcmi. A co jim dovolí a co nedovolí. Jeden člověk to ví, ostatní to ví, on ví, že ostatní to ví taky, a ostatní ví, že to ví on – proto můžou dělat spoustu věcí bez většího výdeje energie. A díky těmto konvencím spolupracují,“ dokončí Howard.

„No, a už jsme zas u toho. Zapomněl jste na konflikt. Soustředíte se jen na spolupráci,“ udeří opět vítězoslavně Pierre.

„To je těžká věc,“ zachmuří se Howie. „Připouštím, že v obecném jazyce má spolupráce jistý ‚mírumilovný podtón‘ a konotuje, že někdo s někým vychází dobře. Spolupráci je ovšem potřeba pochopit extenzivně, tedy tak, aby obsahovala vše, co lidé dělají dohromady a jak odpovídají na ostatní. Jde skutečně o ko-operaci nebo spolu-práci, tedy pracování spolu, což nemusí obsahovat nic moc pozitivního. Součástí pracování spolu mohou být i hádky, spory, konflikty, intriky, stejně jako to, že jdou věci hladce,“ vyloží Howard. Najednou se zastaví a zdůrazní:

„Obvykle se všechno děje zároveň! S někým se hádáte a bojujete proti sobě, ale společně něco zároveň děláte. Nebo musíte dělat, protože v takové situaci prostě jste. Namíchání ‚konfliktů‘ a ‚sladění‘ ale není nikdy dáno předem žádným sociálním apriori, jako v případě vašich sil na poli, Pierre. Ve světě tyto mixy nacházíme vždy konkrétně, empiricky, když pozorujeme a ptáme se. Pokud spolu lidé bojují, ale zároveň spolu-pracují, tak to prostě zachytíme. Takto dokážu integrovat konflikt do své teorie, vždy ale jde o konflikt v konkrétní situaci, ne o konflikt v nějaké apriorní sféře, která už předurčuje vše, co se v umění děje.“

„To žertujete, ne?“ zeptá se ironicky Pierre. „Vy vůbec nevíte, co to znamená konflikt.“

„Já na žádný jeden velký konflikt, ze kterého všechno vyrůstá, nevěřím,“ odpoví sebevědomě, ale klidně Howard, „podle mě pracuje více generativních principů společně, vedle sebe nebo proti sobě a vytvářejí tím onu vrstevnatost každodenního života. Tímto pohledem uvidíme více. Vy kolem sebe jenom hledáte struktury, takže většinou prostě skončíte tím, že skutečně jen potvrdíme své již předem vytvořené předpoklady. To není věda, když už předem víte, co najdete!“ 

„To není pravda. Kritická analýza je věda. Já se ptám, kdo při práci dominuje nad kým, kdo užívá jakých strategií a jakých zdrojů a s jakým vlivem na postavení – a na reprodukci postavení – v daném poli,“ řekne Pierre.

„Tyhle kritické otázky můžou být součástí světů umění. Nevyčerpávají ale všechny možnosti tázání. Vy ovšem jeden partikulární rys světů umění, konflikt, absolutizujete na světy celé. To není správné! Systematicky ignorujete různé aspekty sociální reality, aby vám nekomplikovaly váš reduktivní obraz světa jako boje,“ vychrlí ze sebe Howard. „A vůbec, tohle mě hodně štve,“ pokračuje, „tohle je nemoc, kterou učíme naše mladší kolegy a kolegyně. Učíme je začínat s předpokladem, že ta pravá realita je obyčejným smrtelníkům skrytá. Potřebujeme specialisty – kritické sociology – aby tu pravou realitu odkryli a zpřístupnili; aby použili své speciální kompetence, svůj magický dar a rozhrnuli mlhu, v níž ostatní žijí. S tím jděte někam. Jaké doxa? Jaké různé verze falešného vědomí? Hm?“ pointuje Howard a ve vzteku dopije zbytek svého ležáku. Pierre všechno trpělivě poslouchá a postupně se propracovává ke dnu svého pastisu.

„Dáme ještě jednu rundu, pánové?“ vložím se do hluchého místa.

„Raději už ne, děkuji,“ odpoví vlídně uklidnivší se Howie.

„Ne ne, děkuji,“ přidá se Pierre a pak se otočí k Howardovi, „víte, můžete si povídat, co chcete, vyplýtvat tisíce slov, podnikat podrobné popisy a hluboké ponory do sociálního světa, ale já se zabývám tím opravdu důležitým. Vy se můžete zajímat o mávnutí motýlích křídel, ale analýze moci, třídních konfliktů a vztahů na poli se nelze vyhnout. Pokud budete svou práci dělat poctivě, přijdete k tomu, co říkám já.“

„Pffffff,“ odfrkne si Howard, jako by si právě uvědomil, že celou dobu jen nadarmo plýtval energií. Pierre po posledních slovech chvatně zaplatí, s Howiem se pokývnutím hlavy rozloučí a odchází. Skupinka od prvního stolu se za Pierrem otočí a rozloučí se s ním.

„Je to bejk,“ prohodí Howard směrem ke mně, když Pierre projde dveřmi. Snažím se tvářit zaujatě. Usměju se a řeknu:

„No, ta vaše úvaha o konvenci mi přišla zajímavá. Jakože konvence není něco, co je nutně něco špatného, ale že to je prostě způsob, jak se něco předává. Dalo by se tomu říct třeba taky řemeslo, umělecké řemeslo. Ale i to mi přijde hrozně netvůrčí a neumělecké. Vím ale, že se o tom spousta lidí dohaduje. Třeba klaunství nebo pantomima, to je fakt asi řemeslo. Ale zase to s tím konfliktem a mocí, jak říkal váš kolega, je zajímavý. Chápu, že vás štve, ale v té úvaze o důležitosti moci je docela přesvědčivý.“

„Jo, pro spoustu lidí určitě, velkou spoustu lidí,“ zasmušile zareaguje Howie. Po chvilce ticha dodá, že už taky půjde. Zaplatí útratu za celý stůl, srdečně se rozloučí a odchází. Druhý stůl mu sborově zamává na rozloučenou.

Narovnám se, přimhouřenýma očima přeměřím bar. Zbývají už jen ty dva stoly plné diskutujících lidí.

[1] Bourdieu, P. 1996. The Rules of Art. s. 204–205
[2] Bourdieu a Wacquant, 1992. s. 113
[3] Bourdieu, P, 1993. The Field of Cultural Production. str. 64
[4] Ibid. str. 181, 64.