Mobile menu
Rasismus a sexismus v uměleckém vzdělávání: subjektivní mapování

Rasismus a sexismus v uměleckém vzdělávání: subjektivní mapování

Vysoké umělecké školy nabízejí studujícím podnětné a bezpečné prostředí, v němž mohou svobodně rozvíjet své umělecké schopnosti a vize. Taková je přinejmenším idea. V praxi však umělecké školy každodenně zápasí s různými formami sexismu a rasismu. To dokládají svědectví, která posbíraly Anissa Boujdaini a Ilse Ghekiere mezi studujícími a vyučujícími různých vlámských uměleckých škol.

Tento text poprvé vyšel na Rekto Verso 22. 10. 2019

Překlad: Jakub Liška

S jedním učitelem jsem to měla opravdu těžké. Před zkouškou v prvním ročníku přišel do učebny a povídá: „Nejsem si jistý, jestli pravidla školy něco říkají o nošení šátku během zkoušek.“ Byla jsem v šoku. O co mu jde, hidžáb jsem nosila vždycky, jsme součástí univerzity a nikdy to předtím nebyl problém. Začal prohledávat stránku školy, a to zpozdilo zkoušku o 15 minut. Myslel si, že bych v něm mohla schovávat sluchátko. Řekla jsem mu, že si to může zkontrolovat, jestli chce, což všechny rozesmálo. Bylo to směšný. Chápala jsem, proč se spolužáci smějí. Ale jestli s tím nesouhlasili, proč se mne v ten moment nikdo nezastal?

Subjektivní mapování je otevřená výzkumná metoda, která se pokouší popsat sexismus a rasismus v uměleckém vzdělávání pomocí sběru osobních zkušeností, pozorování a reflexí. Chápe osobní zkušenosti jako součást lidského vědění a inspiruje se feministickými a postkoloniálními autory, jako je Grada Kilomba a Sara Ahmed.

Ačkoli mají studující různé zkušenosti v závislosti na svém osobním zázemí a na uměleckém programu, který studují, chceme nyní předestřít ty problémy, které se opakují a které jsou stále přítomné v rámci uměleckého vzdělávání, zvláště pak v rámci Vlámska a Bruselu.

K tomu jsme využily 15 svědectví z archivu iniciativy Engagement, která se vztahují k uměleckému vzdělávání a z nichž některé sahají až do devadesátých let. Také jsme uskutečnily 15 rozhovorů a tři skupinové konverzace s lidmi, kteří stále působí na uměleckých školách nebo kteří je nedávno absolvovali.

Mluvily jsme se studujícími, s vyučujícími a s jednou studentskou ombudsmankou. Probírali jsme společně patriarchální a rasistické mechanismy, které dnes v rámci uměleckého vzdělávání fungují. Náš průzkum sice nezahrnoval všechny typy uměleckého vzdělávání, ale rozhovory pokrývaly studijní programy zabývající se filmem, hudbou, divadlem, tancem, designem, architekturou a výtvarným uměním.

Subjektivní mapování chápeme jako metodologii, která může podnítit další výzkum a může inspirovat k chybějící společenské diskusi o tom, jak rasismus a sexismus ovlivňují studijní prostředí a studijní trajektorie jednotlivých studujících.

Svoboda versus hranice

První rok na umělecké akademii byl jako nadechnutí: poznáš lidi se stejnými zájmy, trávíš hodiny v kavárně se spolužáky a vyučujícími diskutováním o knihách, filmech, politice, o umění, který děláš… Někdy se diskutovalo dlouho do noci, a jo, často se trochu popilo. Byla v tom cítit svoboda. Jenže tahle svoboda se pojila s hluboce sexistickou kulturou. Jako studentka mám spoustu příkladů sexistických komentářů a obtěžování ze strany vyučujících. Neříkám, že ti vyučující jsou špatný lidi, ale spousta toho jejich chování prostě nebyla normální. Seš tak křehká, když začneš studovat umění. Fakt jsem v těch letech makala, protože jsem stále cítila, že se musím ukázat. Můžou to myslet dobře, ale je tohle ten správný způsob, jak motivovat lidi? Když jsme absolvovaly, tak jsme si [studentky] říkaly: „Pěkně nás to zocelilo.“ Ale zocelilo pro co? Pro sexistický svět s akademií fungující jako výcvikový tábor?

Umělecké vzdělávání je tradičně spojováno s otevřeností, pozitivním myšlením, liberálnějším stylem života či, jak studentka v rozhovoru popisuje, se „svobodou“. Většina studujících, s nimiž jsme hovořily, hodnotí onen intimnější a neformálnější přístup k výuce, který umělecké vzdělávání často nabízí, vcelku pozitivně.

Nicméně právě představa světa umění jako něčeho více „progresivního“ ztěžuje studujícím proti diskriminaci či obtěžování vystoupit. A je také důvodem, proč je jistý stupeň rasismu či sexismu v některých typech zkušenosti rozpoznatelný až zpětně.

V roce 1995 jsem byla [v rámci svého studia] na stáži v jedné z největších muzikálových company a zkoušela jsem alternaci na hlavní ženskou roli. Režisér se mě první týden zeptal: „Máš přítele?“ Řekla jsem, že jo. A on povídá: „Já mám taky přítelkyni, ale to nám přeci nemusí vadit, viď?“ Později mě několikrát pozval na večeři. V jistý moment jsem cítila, že je už nemožné říct ne. Když jsme si dohodli schůzku, požádala jsem skupinu přátel, aby se přidali. Když jsme vešli do restaurace, režisér zezelenal. Další den jsem byla zavolána k vedení company a bylo mi řečeno, že se na alternaci rozhodli vzít někoho jiného. Ptala jsem se kolegy, který zkoušel se mnou, jestli ví, proč mě tak náhle vyměnili. Řekl: „Opravdu to chceš vědět? Protože jsi s ním nešla do postele.“

Kde začít? Svědectví z archivu iniciativy Engagement ukazují, že případů sexismu a obtěžování je mnoho a že se až stereotypně opakují. Zvláště v divadle je hluboce zakořeněná tradice bezostyšné stereotypizace studentek a toho, jak mají hrát „jako ženy“.

Jedno svědectví z roku 2004 popisuje přijímací zkoušky na herectví. Na nich byly všechny uchazečky požádány, aby si stouply do řady před muže, který seděl na židli. Jedna po druhé k němu měla přistoupit a recitovat milostnou báseň a přesvědčit ho tím, že je do něj zamilovaná. Poté měl muž, podporován svými učiteli (dvěma prominentními herci), vynést svůj rozsudek. Role posuzovaných a posuzujících se však nikdy nevyměnily.

Podobnou zkušenost zažila studentka na jiné divadelní škole, když odmítla hrát stereotypní roli svůdné, flirtující dívky. Bylo jí řečeno, že není „skutečná žena“ a že předmět neudělala.

Ale i vyučující, zvláště mladé ženy, upozorňovaly na hluboce zraňující sexistické komentáře a poznámky od kolegů a nadřízených: komentáře o tom, jak by se měly co nejdřív „hodit do pohody“, protože se teď „nedostatečně usmívají“, a že by měly mít radost, že mají práci, zvláště v jejich věku. Nechyběly komentáře shazující jejich vzhled, nevhodné dotazy týkající se jejich sexuálního života, připomínky, že by bylo lepší, kdyby sklaply…

Seznam ponižujících a shazujících poznámek je dlouhý a jen stále dokola dokazuje, jak hluboce je kultura misogynie zakořeněná ve společnosti, a tedy i v uměleckém vzdělávání.

Změna není vypínač

Podobný mechanismus se objevil v rozhovoru s nebělošským umělcem, který nastoupil na divadelní akademii v roce 2005. Tehdy neznal koncepty, které by mu pomohly vysvětlit rasistické mechanismy, jimž byl během studia vystaven.

Dnes si vzpomíná, jak neustále dostával „roli migranta“, jak byl ponižován vyučujícím, protože si nechtěl ostříhat své kudrnaté vlasy, a jak byly běžnou součástí každodenního života rasistické vtipy od vyučujících i od spolužáků. A když do hodiny přinesl text, který jej inspiroval, vyučující mu řekl: „Tady nehrajeme migrantský divadlo.

Otevřený rasismus či sexismus snad během poslední dekády oslabuje, ale pojmenovávat implicitní diskriminaci a skryté mechanismy vyloučení je mnohem těžší, přičemž je jejich efekt stejně zraňující a má trvalé následky. Jak vysvětluje v rozhovoru jeden vyučující: „Neříkám, že mí kolegové jsou záměrně rasističtí, oni jen neumí přiznat, že v rámci našeho vzdělávání existuje mnoho aspektů, které propagují rasistické myšlenky. A když jim řeknete, že by mohli být předpojatí, tak si to berou velmi osobně.

Jiný vyučující potvrzuje, že téma feminismu a dekolonialismu dostalo v posledních letech prostor. Ale poukazuje také na současný odpor proti politické korektnosti: „Jako kdyby bylo ok o tom chvilku mluvit, ale už nebylo tolik ok se v tom tématu zdržovat.

Vyučující, kteří se těmito tématy zabývají, popisují pocit vyloučení, protože je jejich kolegové často obviňují z toho, že „vytvářejí konflikty mezi studujícími“ a že narušují „dobrou atmosféru“. V mnohých rozhovorech se také objevuje jakási rozmrzelost bílých spolužáků, kteří „teď už nemůžou říkat vůbec nic.

Výše zmíněné komentáře jsou problematické, protože obracejí pozornost k těm, kteří by měli reflektovat své vlastní chování, a odvrací ji od těch, kteří jsou tímto chováním dotčeni. Zdá se, že ochota dominantní skupiny bojovat proti opresivnímu diskurzu funguje jako vypínač. Je zapnutá, když jde o něco pohodlného a nenáročného, a je vypnutá, když jde o něco příliš konfrontačního. Aneb jak prohlásil jeden vyučující před skupinou studentek, které pokládaly kritické otázky: „Dnes žádné feministické sračky, ok?

Stále příliš mnoho bílých mužů za katedrou

Zveme výhradně bílé muže. Když se tohle zmíní na poradě, často uslyšíš: „Ale my nevíme, koho bychom měli pozvat.“ Někteří se dokonce obávají toho, abychom „neohrozili kvalitu programu.“ A když už přijde nápad zaměstnávat vyučujícího jiné barvy pleti, tak se to soustředí jen na jednu vybranou skupinu.

Měli jsme otevřenou diskusi s vedoucím oboru o tom, jak zlepšit výuku. Zeptala jsem se na kvóty, protože muži zde stále značně převažují. Dostala jsem odpověď, že v týmu je spousta homosexuálních mužů, takže kolektiv v sobě už ženskou perspektivu zahrnuje. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přišli s tou nejpodivnější odpovědí, proč nezaměstnávat ženy, jakou jsem kdy slyšela.

Když se podíváme na to, kdo má přístup k uměleckému vzdělání, zjistíme, že se jedná o stále dosti homogenní skupinu. Na několika fakultách uměleckých akademií byla zavedena genderová měřítka, ale i tam přetrvává nedostatek žen na pozicích vyučujících, mj. v divadelních a filmových oborech. Aneb jak řekla v rozhovoru jedna studentka filmu: „Už mě unavuje bavit se o práci jen s muži.“ Zajímavé je také zmínit, že se v několika rozhovorech objevila sexistická a homofobní myšlenka, že gayové jsou „poloviční ženy“.

Některé umělecké obory, především teoretické, jsou stále obsazovány vyučujícími muži, kteří jsou si vlastně podobní – mají podobnou identitu a podobný obsah kurzů. „Kvalita,“ zmiňoval jeden vyučující, „se zaměňuje s očekáváním toho, co bude obsahem kurzu, a tak nějak se skončí u toho, že máte spoustu vyučujících, kteří jsou stejní.

Ačkoli vzrůstá naléhavá potřeba nových témat v kurzech, neznamená to, že by se teoretické obory personálně měnily. Výmluvným příkladem je škola, v níž všechny přednášky o „ekofeminismu“, „dekolonialismu“ a „kapitalismu“ přednášejí bílí muži.

Studující také poukazovali na prekarizační zaměstnaneckou strukturu, která rozlišuje stálé vyučující, externí pedagogy a pedagogy se zkráceným úvazkem. Studující upozorňovali, že skupina externích vyučujících je pestřejší, ale zdůrazňovali, že tito vyučující nemají takový vliv a moc zpochybňovat program na strukturální úrovni bez toho, aniž by riskovali ztrátu místa.

Během našeho prvního dne bylo jasné, že jsem jediná nebělošská Belgičanka v auditoriu, a učitel prohlásil: „Je pro nás velmi důležité vidět, jak pestré naše publikum dnes je.“ […] ale já tam byla opravdu jediná! Později mi jiný vyučující řekl: ty jsi první Maročanka, kterou učím.

Když začnou do škol chodit studující různých etnických původů, školy z toho okamžitě získávají společenský kredit, který umocňují veřejnými prohlášeními o snaze o budování diverzity. Nejen, že je to necitlivé a arogantní, ale jde také o formu tokenismu. Jak uvedl jeden student v rozhovoru: „Občas to působí divně, když se naše škola označuje za 'multikulturní'. Když jsou učiteli stále převážně bílí muži, nemůžete při vzdělávání očekávat nějakou velkou diverzitu – a to přesto, že tam bude pár studujících jiné než bíle barvy pleti.

Pokusy zpochybňovat či problematizovat homogenitu různých oborů zůstávají většinou na povrchu, zatímco efektivnější prostředky – jako jsou třeba kvóty, jsou všeobecně pokládány za „příliš ideologické“ a „příliš dogmatické“.

Jedna vyučující chtěla, aby se události, kterou pořádala, účastnilo 50 % žen a 50 % nebělošských vyučujících. V rozhovoru popsala, že se její kolegové obávali, že by to vedlo k „strašné diskriminaci bílých mužů“. Vyučující svůj popis uzavřela slovy: „Snažila jsem se jim říct, jak závažná je dnešní každodenní diskriminace žen a jiných etnik. A oni se místo toho více obávali budoucí, vybájené diskriminace bílých mužů.

Jinde se skupina studujících ptala vedoucího programu, proč nejsou v učebním plánu zahrnuty genderové a rasové otázky. Vedoucí odpověděl, že vzdělávání musí být „neutrální, nikoli politické“. Ale co znamená v tomto (nebo v jakémkoli jiném) kontextu „neutrální“?

Jestliže instituce přebírají iniciativu a například zorganizují lekce o dekolonialismu či feminismu, jedná se nejčastěji o volitelné aktivity, které zaujmou hlavně vyučující a studující, kteří se o ně již zajímají, a které nezasáhnou to publikum, které by je nejvíce potřebovalo. Jak uvádí jeden vyučující: „Kolegové, kteří by z těchto diskusí a událostí měli největší prospěch, na ně nepřijdou. Je to logické – oni se otázkami rasismu a útlaku zabývat nemusí, není to jejich téma. Není to ‚pro ně‘, protože to není ‚o nich‘.

Práce na studijním plánu

Když jsem svému učiteli řekla: „Nic mě na těchto textech neinspiruje, nic to ve mně nevyvolává,“ myslela jsem, že mě pochopí, že bude přístupný debatě [se mnou jakožto černošskou studentkou]. Když jeden z mých spolužáků trval na tom, že se skutečně jedná o problematickou situaci, odpověď vyučujícího byla: „Ale tak můžete taky převzít iniciativu a přinést nějaké ženské spisovatelky.“ Jeho prst v ten moment ukazoval na nás. A já pochopila: jemu to nedochází.

Homogenita lidí zapojených do uměleckého vzdělávání se dále zračí ve studijním plánu a v kánonu. Mnoho studujících popisuje, jak zůstává západní, bílý, mužský kánon základním kamenem jejich vzdělání a je přednášen jako „univerzální“, ale jak oni mají problém se k němu nějak vztáhnout.

Několik vyučujících zmínilo pár váhavých pokusů rozšířit studijní plán a rozšířit obecný přehled, ale i tak to podle nich není dostatečné. Nebělošský student popisoval, jak jim jejich pedagog během prvního roku architektury říkal: „Na mluvení o jiných zemích a jejich architektech prostě nemáme čas.

Nedostatek času a finančních prostředků, to jsou argumenty, které budou mnohým studujícím i vyučujícím znít povědomě, ale překážky mohou mít i osobnější charakter. Řada studentů divadla vzpomínala na učitele, který přiznal, že je těžké vcítit se do něčeho, o čem vlastně nic neví. Jeden ze studentů zakončil svou vzpomínku komickou poznámkou: „Ve skutečnosti řekl, že cítil, že má více společného s mužem z meziválečného období než s dnešní ženou.

I když studenti z vlastní iniciativy hledají zdroje, které se více blíží jejich zájmům a prostředí, brzy zjistí, že samotná školní knihovna je omezeným zdrojem informací. „Představa toho, co umění je a může být, je ve skutečnosti docela úzká,“ uvedl jeden student. Ostatní studující popisují, jak je práce všech studentů velmi podobná. Jeden vyučující to v rozhovoru popsal takto: „Všechno začíná u referenčního rámce, u kánonu. Ale studenti se také navzájem utvrzují v podobném stylu přemýšlení, a dokonce i oni tak mají problém přemýšlet 'out of the box'. To není jejich chyba. Je na nás, učitelích, abychom tenhle vztah ke kánonu proměňovali.

(Bílá) ignorance

„Několik mých spolužáků pocházelo z Íránu. Když nastoupili, škola je nadšeně informovala, že je může propojit s jinými arabsky mluvícími umělci žijícími v Belgii.“ Tato mylná představa, že „lidé z Íránu mluví arabsky,“ se znovu objevila, když jsme byli na výletě. Chtěli jsme něco k jídlu a vybrali jsme si místo, kde prodávali falafel. Zaměstnanec školy, který byl s námi, řekl: „Teď můžete mluvit svým vlastním jazykem!“

Dokud budou studenti různých etnických původů sloužit jen jako tokeny pro školní politiku diverzity, nic se nezmění. Je nutné si uvědomit, že stát se menšinou ve studentském kolektivu může v někom vzbudit pocit vyloučenosti a nepatřičnosti, a také to, že jsou rovněž tito studenti častěji vystavováni omezeným a diskriminačním komentářům.

Některé poznámky jsou opravdu vyřčeny s „dobrým úmyslem“, ale „dobré úmysly“ se mohou velmi snadno přehoupnout do rasistických narážek. Prvotní otázku, kterou učitelé často kladou nebělošským studentům, když se snaží vypořádat s otázkou odlišnosti, je: „Odkud jste?“ Když student zmíní jako místo narození nějaké evropské město, učitel přeformuluje svou otázku: „Ne, myslím, odkud jste doopravdy?“ A někdy se jejich jinakost pokusí zaobalit do komplimentu: „Znáte naši kulturu tak dobře, lépe než naši ‚vlastní‘ studenti!

Jiná nebělošská studentka vypráví, jak ředitelka označila školní osnovy za „dobrodružné“, protože pozvala dva hostující nebělošské učitele. Možná to nebylo zamýšleno jako urážka, ale problematické historické konotace a způsob, jakým je „jinakost“ prezentována jako exotická kuriozita, studentům utkvěly.

Když na jiné škole vyučující protestovala proti skutečnosti, že jsou všichni v komisi běloši, a navrhla, aby do komise pozvali mezinárodního umělce, její kolega se zeptal: „Aha, a je černý? Je tvůj přítel černý?“ Následně byl mezinárodní umělec označován jako pedagožčin „černý přítel“.

Rasové obtěžování

Během stáže jsem zažila bizarní zážitek. V lektorské místnosti začal učitel rozhovor palbou nejrůznějších stereotypních představ: „Vidím, že jsi Maročanka. A jaké to je tam v Maroku? Vadí vám v Maroku bojovníci IS? Jak to, že tam v televizi nenosíš šátek, ale tady ano?“

„Neúmyslně“ rasistické komentáře mohou podnítit k chování, které pak už záměrně zraňuje. Příklady rasového obtěžování uváděné v rozhovorech sahají od nerovného zacházení až po mikroagresi a šikanu. Jeden učitel například uvedl, že se všem asijským studentům u nich ve škole říká „Číňané“. A toto nálepkování funguje podobně i u islamofobních projevů.

Studující z muslimského prostředí jsou jen zřídka překvapeni, když vyučující náhodně používají slovo „terorismus“ ve vztahu k jejich kulturnímu původu nebo k jejich práci. Dva studující uvedli, že byli během přijímacího pohovoru dokonce dotázáni na vlastní „názor na terorismus“.

Podle studentů pocházejí často tyto islamofobní konflikty od pedagogů, kteří se domnívají, že ateismus je progresivní. Studentka v hidžábu v rozhovoru popsala, že kdykoli jeden z jejích učitelů mluvil o náboženství, díval se na ni nebo se ji snažil vyprovokovat tím, že ji „vybízel k diskusi“.

V jiném rozhovoru studentka popsala postoj svého učitele, když ve třídě hovořila o náboženském přesvědčení své matky. Učitel měl její matku kvůli jejímu duchovnímu přesvědčení považovat za hloupou. Pak se začal chlubit tím, že přečetl Bibli, Tóru a Korán, a že je může ujistit, že všechna náboženství jsou „kecy“.

Jiný student, který byl svědkem zmíněného incidentu, dodává: „Jako by macho prohlášení ‚Všechno jsem to četl, takže mám znalosti.‘ bylo dostačujícím argumentem k zanalyzování jakéhokoliv typu náboženství. Děsivé je, že polovina třídy jen přikyvuje, a věří všemu, co říká.

Sexuální obtěžování

Všechny rozhovory ukazují, že nejčastější formou sexuálního obtěžování je zasílání textových zpráv většinou učiteli (muži) svým studentkám. „Díky kampani #MeToo je vidět, že jsou učitelé mnohem opatrnější, než byli v mém prvním ročníku na divadelní akademii,“ říká v rozhovoru zpovídaná studentka. To, co se dříve chápalo jako nevinné flirtování, je nyní obvykle považováno za přestupek.

Není divu, že verbální či fyzické sexuální chování, které už je za hranou, je častější na divadelních a tanečních oborech – protože právě tady jsou těla a osobnosti studujících více než jinde spojeny s tím, co studují. Narušování něčí komfortní zóny se tu někdy bere doslova. Student tance v rozhovoru uvedl: „Zdá se, že existuje souvislost mezi sexem a úspěchem. Když budete vystupovat jako sexuální bytost nebo když zdůrazníte svou sexualitu, zjevně získáte více příležitostí.

Během pohybových workshopů zaměřených na cvičení s tělem není vždy jasné, zda je zájem o sexualitu nebo související témata součástí učitelova uměleckého výzkumu, nebo jde spíše o jeho „osobní zájem“. V několika rozhovorech studující divadla a tance říkají, že se cítí trochu nesví, když je někteří učitelé povzbuzují k experimentování s nahotou.

Problémem prý není samotná nahota (protože může být osvobozující vyzkoušet si věci během vzdělávání), ale nedostatek komunikace a diskuse o ní. Někteří studující popisují, jak se bez přílišných informací prostě museli oddávat nepříjemným uměleckým cvičením, „jako bychom byli pokusní králíci“.

Když studenti naznačí, že to považují za problém, často dostanou odpověď, že v pracovní oblasti není čas mluvit o „osobním nepohodlí“. Profesionalita je tak využívána proti těm, kteří našli odvahu některé učební praktiky zpochybňovat. Jeden student o tom v rozhovoru říká: „Ve skutečnosti vás učí, že jako výkonný umělec je lepší mít sloní kůži. Musíte být otevření a důvěřiví a připraveni na všechno."

Zpětná vazba na zpětnou vazbu

Ombudsmanka, s níž jsme mluvili, uvedla, že stížnosti na známkování a na zamítnutí u přijímaček se v poslední době staly „velmi populárními“. Asi nepřekvapí, že mnoho studujících považuje hodnocení v uměleckém vzdělávání za příliš subjektivní a osobní a že v něm podle nich neexistuje žádný objektivní rámec ani transparentnost. Ve srovnání s běžnou vysokou školou se na těch uměleckých často navazují mezi studenty a učiteli bližší vztahy, což může být výhoda, ale i nevýhoda. Známky jsou navíc obecně dost špatné, což pro ně není příliš motivující.

Zpětná vazba a hodnocení jsou proto pro rozvoj studujících klíčové. Jak však poznamenává jeden učitel: „Všiml jsem si, že stále převažuje tendence své studenty a studentky formovat. Často si do nich učitelé promítají své vlastní představy. Ačkoli to obvykle dělají s nejlepšími úmysly, stále můžete vidět, jak se do těchto představ vkrádají rasistické a sexistické předsudky.

Mnoho studujících múzických umění říká, že je štve, že jsou stále posuzováni podle toho, jak vypadají. Nejen, že je nevhodné, aby učitel v kontextu profesionálního vztahu učitel–žák říkal – „jste krásná“ nebo „jste plochá jak prkno“, ale navíc nemá taková zpětná vazbu pro studující žádnou informační hodnotu.

Jasným příkladem sexistického stereotypu během klauzur je případ studentky hudby. Dotyčná studentka je menší postavy a hraje na kontrabas, velký nástroj, který je spíše spojován s hudebníkem-mužem. Často tak naráží na předsudky. Během hodnocení jí externí člen poroty řekl: „Váš kontrabas je příliš malý, vy jste příliš malá a v hudbě se nikdy neprosadíte.“ O jejím výkonu nebylo řečeno nic.

Bohužel se zdá, že zpětná vazba vyučujících uměleckých škol je často založena na staromódní představě, že musejí studenta nejprve úplně rozložit, aby z něj mohl vyrůst hodnotný umělec i člověk. Na jednu studentku, která se vůči takovému zacházení ohradila, začal její učitel křičet, což pak mimo jiné vedlo i k tomu, že předmět nedokončila. Mnoho studujících popisuje klauzury jako jakýsi „test osobnosti“ složený z nejrůznějších matoucích psychologických zpráv, které je pronásledovaly ještě dlouho po promoci. Jedna studentka popsala tento proces jako traumatický a řekla, že přemýšlela o tom, že by se umění úplně vzdala.

Podle jednoho učitele se nezdá, že by to škola považovala za problém: „Na citlivé studenty, často na ty nejzranitelnější, se pohlíží poněkud svrchu. Jeden z našich nebělošských studentů, který to má ve škole těžké, dostává pravidelně nálepky: ‚stěžovatel‘, ‚tvrdohlavý‘, ‚někdo, kdo se nechce začlenit do kolektivu‘. Zjevně existuje myšlenka, že všichni studenti by měli být odolní a pozitivně smýšlející jedinci, kteří chtějí někam zapadnout.

O pracích nebělošských studenů se ne zcela výjimečně říká, že jsou „etnické“, „exotické“ nebo „že se zabývají migrací“. Když s tím začne jeden vyučující, ostatní to začnou opakovat. Ale to, že dílo obsahuje nezápadní prvky, neznamená, že byste ho měli interpretovat jen jako příběh o migraci. Květináč ze Sýrie je stejně tak „květináč“ jako květináč z Belgie. Dané dílo může být také prostě o „květináči“. Některé studentské práce se samozřejmě zabývají také jejich původem, problém nastává, pokud to učitel nedokáže rozlišit. To je pak taková zpětná vazba k ničemu. Někdy se ale kritika obrátí: „Nebojíš se, že je to [dílo] příliš exotické a že mu ostatní [tj. běloši] nebudou rozumět?“ A to pak přijde na řadu univerzalismus: „Pokud je vaše práce jen o květináči, proč se nezbavit všech těch dekorací a neudělat z něj květináč z Ikea, aby to lidé [bělošské publikum] pochopili?“ Pokud je učitelův přístup: „Řekni mi, co chceš říct, a já ti řeknu, jak to říct“, nevede to k ničemu hlubšímu. Ať studující udělají cokoli, nikdy to nebude správně.

Studující s nebělošským etnickým původem popisují, že je subjektivita hodnocení ovlivňuje více než bělošské studenty, protože jejich identita je neustále škatulkována podle nejrůznějších předpokladů. Na jedné stranu je dnes vyučující velmi povzbuzují, když ve svých dílech pracují se svým zázemím a původem. Na druhou stranu se z povzbuzování může snadno stát očekávání či dokonce závazek, že posunou svou práci určitým směrem. Zároveň někteří studující dostávají protichůdné pokyny, protože jsou označováni nejrůznějšími nálepkami, které jsou nejen matoucí, ale také škodlivé. Stává se z toho Hlava 22: buď je práce studujících „příliš exotická“, nebo „nedostatečně exotická“.

Jsou povzbuzováni k tomu, aby se ve své práci „odlišovali“, což je ale obzvláště obtížný úkol, protože tito studující musí čerpat hlavně z toho, co vzdělávání nabízí: z bílého a západního vzdělávacího rámce. Navíc většina těchto studujících jsou stejně tak Belgičané nebo Evropané jako cokoli jiného. To, co mnoha uměleckým školám chybí, je právě pozornost věnovaná měnící se demografii v této zemi [Belgii, pozn. překl.] a faktu, že definice kulturní identity se v důsledku toho stává složitější.

Podobně vypráví učitel v rozhovoru o studentovi, který je queer a který pracuje s gay pornografií. Je mu často doporučováno, aby se tolik ve svém zaměření neomezoval: „Ale proč by práce studenta nemohla být úzce specializovaná a bez přímých odkazů? Oni v podstatě říkají: ‚Můžeš být víc než gay umělec‘. Někdy si říkám, jestli by nebylo užitečnější, kdyby učitelé mohli svým studentům přiznat: ‚Vlastně mám s vámi problém‘.

Žádná stížnost, žádný problém?

„Studující se bojí obrátit se na ombudsmana se subjektivními zkušenostmi. Studující, kteří se musí potýkat s rasismem nebo sexismem, jsou často nejzranitelnější. Když je problém konečně vysloven, je vlastně zarážející, že [učitelé a ředitelé] nevíme, jak si s ním poradit. Existuje jen málo, pokud vůbec, institucionálních nástrojů k nalezení cesty z konfliktní situace.“

Lidé zvenčí se mohou divit, proč studující na problémy se sexismem a rasismem neupozorňují nebo nevyužívají interní postupy pro stížnosti. Pro studující (nebo pro kohokoli jiného) to však není samozřejmost a nevědí vždycky, jak zareagovat, a to i když něco rozpoznají jako problém. Jeden student to v rozhovoru popsal takto: „Rozpoznám sexismus nebo rasismus, ale neznám dostatečně jejich historické pozadí. Nemám ten správný slovník a dostatek sebevědomí, abych mohl protestovat.

Studující snáze reagují nebo konfrontují své učitele s jejich schováním, když jsou podpořeni svými spolužáky a spolužačkami. Jedna studentka v rozhovoru vypověděla, jak spolu s několika kolegy oslovila učitele, který jí v noci posílal zprávy, a řekla mu, aby toho nechal. Potom už to nikdy neudělal, alespoň ne jí. Dalším příkladem je případ studentky, která popisuje, jak byla rasistická učitelka nakonec propuštěna poté, co na ni ona a celá její třída podaly stížnost.

Pokud je stížnost podána hromadně, je jednodušší obrátit se na ombudsmana*ombudsmanku či na ředitele*ředitelku. Zdá se však, že se studující obávají, že pokud podají individuální stížnost, sami se „stanou problémem“, protože na problém upozornili.

Jak uvedl jeden student v rozhovoru: „Je skvělé chtít věci změnit, ale pokud vás to dostane do tak velkých problémů, že na konci celé té jízdy nebudete moct absolvovat, tak nevím, jestli to za to stojí.“ Jiná studentka uvedla, že se obává pomluv a toho, že si bude okolí myslet, že „na sebe chce upoutat pozornost“.

Nástroje pro pojmenování problémů a negativních zkušeností jsou omezené a zodpovědnost stále spočívá především na dotyčné osobě, která musí nejprve stížnost podat. Funguje tu logika: žádná stížnost, žádný problém. Z našich rozhovorů vyplynulo, že postavení ombudsmanů*ombudsmanek se v jednotlivých školách enormně liší. Jedna studentka vysvětluje, že na její škole se titul ombudsmana*ombudsmanky každý rok předává jinému vyučujícímu, což ztěžuje sdílení osobnějších informací, protože „spolu učitelé mluví“.

Studující z různých škol se navíc domnívali, že jejich návštěvy u ombudsmana*ombudsmanky nic nezměnily, takže v něj*ni již neměli žádnou důvěru. Ne vždy je jasné, co se s jejich stížnostmi stalo. Nedostatek transparentnosti v rámci hierarchické struktury školy také způsobuje, že se mnoho studujících cítí bezmocných. V některých studijních programech studující (a někdy i vyučující) ani nevědí, kam a na koho se obrátit, kdyby se něco stalo.

S trpělivostí nikam nedojdeme

Nejhorší, co se může stát, je, že zranitelnější studující nakonec odejdou. Nevěřím, že můžete změnit instituci zvenčí, takže když studující opustí školu, nic se nezmění a propásnou příležitost získat titul, který může být velmi užitečný. Takže se je snažím přesvědčit, aby zůstali, aby z programu vytěžili maximum a omezili škody.

Stereotypizace, ignorance, nespravedlivé zacházení a zastrašování mohou studující vyděsit na celý život, zatímco opakované pokusy zapadnout mohou způsobit, že člověk ztratí svou identitu a pojem o tom, kdo je.

Někteří mohou najít způsob, jak se s tím vypořádat, a mohou být dokonce podporováni jedním nebo dvěma vyučujícími – takovými, kteří si uvědomují komplikovanost a citlivost každého jedince pocházejícího z méně stabilního prostředí.  Jiní to vzdají, protože je škola zklame.

Škody způsobené rasismem nebo sexismem však lze zmírnit, a doufejme, že i vymýtit, pokud školy vyřeší tyto problémy strukturálně a pokud své sliby o „rozmanitosti“ skutečně budou plnit, a nebude se o ní jen mluvit v nějaké pracovní skupině nebo při „dni inspirace“ pro zaměstnance.

Kolik škol má politiku skutečné rozmanitosti, akční plán, kodex chování týkající se každodenních interakcí a pokyny pro testování (subjektivního) procesu hodnocení? Kde jsou vyučující, kteří mají odvahu zkoumat vlastní chování a strategie výuky a v případě potřeby je upravovat? Kolik škol by bylo ochotno zavést kvóty, které zajistí, že bude škola v budoucnu odrážet demografické rozložení země? [Belgie, pozn. překl.]

Kde se učitelé potkávají a inspirují v definování nového obsahu výuky, který se rozchází se současným děsivým, bílým, mužským zaměřením v učebních osnovách? Která škola chápe, že tím, že dodržuje institucionální mechanismy jen ze zvyku a kvůli tradici, zachovává současnou represivní kulturu?

Rasismus a sexismus nejsou názory. Ani oblast zájmu pro hrstku lidí. Pokud se lidé, kteří nejsou přímo zasaženi sexismem a rasismem v uměleckém prostředí, necítí hluboce znepokojeni, tak ve skutečnosti brání cestě k sociální spravedlnosti, podporují systémy vyloučení a útlaku a ještě z toho sami profitují. A právě proto by se měli znepokojovat.

Strukturální diskriminace jen tak časem nezmizí. Žádná škola se trpělivostí nezmění. Odkládání celou situaci navíc jen zhorší. Pokud se chcete řadit mezi významné umělecké školy, musíte se začít měnit. A měli byste začít hned.

Poznámka pro čtenáře a čtenářky: Rozhodli jsme se v tomto článku zdůraznit zkušenosti se sexismem i s rasismem. Nechtěli jsme porovnávat jednu formu diskriminace s druhou, zvláště když existují studující, kteří zažili obě. V rozhovorech se objevily také zprávy o queer fobii, ale víme, že nejsou rozsáhlé. Je zapotřebí více výzkumu, aby bylo možné zmapovat další mechanismy vyloučení v uměleckém vzdělávání, (diskriminace na základě sociálních tříd, preference zdravých lidí a fobie z tloušťky) a prozkoumat, jak koexistují.

Článek Subjective Mapping of Racism and Sexism in Art Education byl poprvé zveřejněn online na rektoverso.be (22 říj

česky