Spolupráce zraňuje. Jak ji opečovat?

Lektorka skupiny se tehdy rozhodla po čtyřech semestrech spolu-hraní rozšířit její řady o dvě nové osoby. Mě do ní přivedl jeden z jejích členů poté, co jsme se s asi polovinou skupiny seznámili na festivalu improvizace. Ta druhá dostala doporučení z jiného improvizačního uskupení. Lektorku a část skupiny poznala na krátkém kurzu, který lektorka pravidelně pořádala mezi zimním a letním semestrem. Působili tak moc jako prima parta, až se zdálo, že jsou tou skupinou, se kterou chci v novém městě hrát divadelní improvizaci. Těšení ze společného hraní mi rozlévalo dopamin do těla.

Po příchodu pro mě bylo náročné se zorientovat. V programu schůzek mi chyběly naloďovací aktivity, které by mi poznávání skupiny usnadnily. V hospodě, kam se po hraní obvykle chodilo, byl velký hluk i touha říct si, kam se kdo posunul. Příběhy kolegů a kolegyň se pro mě vyprávěly od prostředka, což zvyšovalo práh většiny neformálních rozhovorů pro nás, nováčky, bez zkušenosti se skupinou. Nadšení z hraní mi ale plně vynahrazovalo absenci prostoru na seznamování i nepřidání do messengerové skupiny. Jak by mě taky mohli přidat, když nemám messenger přece?

Nebylo to pro mne nic nového. Často se ocitám s minimální podporou v prostředích, která jsou pro mne nová. Mám své způsoby, jak si v takové situaci najít cestu k lidem i informacím. Nadšení z hraní bylo mou motivací pro překonávání počátečních překážek. Impro mi obohacuje život. Těžko se mi bez něj žije. Líbilo se mi být v souboru, který témata i postavy prozkoumává komplexně.

Když jsme na třetí nebo čtvrté schůzce hráli variaci na „cukr, káva, limonáda…“, posílalx jsem ostatní na začátek tratě ukázáním prstu a označením: „ty“. Nepamatovalx jsem si ještě všechna jména a nechtělx jsem nikoho ranit tím, že jméno spletu nebo si nevzpomenu. Jedna spoluhráčka mě ale během hry poslala zpátky se slovy: „A ty taky. Stejně si nepamatuji tvoje jméno.“ Asi by to prohlášení bylo méně zraňující, kdyby k němu nedošlo uprostřed flow, kterou přineslo společné hraní. Stačilo nepropadnout iluzi, že jsme si rovni, že patřím do skupiny. Nedotklo se mě to, protože jsem chápalx, že se něco takového může stát. Zároveň se mi zdálo, že situaci vyřeším změnou vlastního postoje, a tudíž ji není potřeba více rozebírat, přestože sál oněměl. Zíral a čekal, co udělám. Se svěšenými rameny jsem se vrátilx na start. Zabrblalx jsem: „To nevadí, já to tvoje taky ne.“ Což oproti záměru bylo spíš pochopeno jako eskalace konfliktu než snaha snížit napětí.  Schoulilx jsem se do křesla a chvíli nebylx. Pomocnou ruku mi nabídla lektorka. Upřímně si nepamatuji náladu zbytku sálu. V tu chvíli pro mne byla její reakce dostatečnou zárukou za celou skupinu. Potěšilo mne, že o mne ve skupině někdo stoji. Mělx jsem důvěru v lektoru i v prostředí, které držela a vytvářela. Hluboko internalizované vzorce mi pomohly překonat, cokoliv jsem v té chvíli cítilx a vrátit se do společné hry bez komentování zranění, které spolubytí způsobilo. Limity jsme my – když něco chceš, je jen na tobě, jestli toho dosáhneš.

Následovala schůzka, na které spolubytí vyeskalovalo odchodem osoby, která do skupiny přišla se mnou. Stalo se to během mé absence. Ale na dalších schůzkách se skupina k této situaci vracela. Slyšet, jak ostatní o té, která odešla, mluví, ve mne vyvolalo potřebu se zeptat, jak vnímají moji přítomnost. Spoluhráč, který mne přivedl, reagoval, že ho ani nenapadlo, v jaké nejistotě jsem. Prý se situace a přístupy nově příchozích nedaly porovnávat. Podle něj jsem zapadlx tím, jak jsem se zapojovalx.  Ujistil mne, že jsem součástí týmu. Zbytek kruhu v tu chvíli nic nenamítal.

O pár lekcí později jsme zkoušeli scény pro více hráčů a hráček s volnější strukturou a větší svobodou, což bylo pro skupinu nové. V tu chvíli hrálo asi pět osob, z nichž žádná nepochopila můj záměr přerušit scénu a začít novou. V té situaci mi bylo hned jasné, že si nerozumíme. Nevědělx jsem ale, jak z toho ven. Drželx jsem tedy svůj záměr a čekalx, jak zareaguje skupina. Řešení, které někdo z té pětice přinesl, bylo hlasité: „NE“, ke kterému se ostatní přidali variacemi typu: „přestaň, blbost, nech toho...“. V tu chvíli se mé tělo začalo otřásat pod tíhou jejich odmítnutí, které cítilo do morku kostí. Klepalx se mi kolena i myšlenky. V ten samý okamžik jsem chápalx nepochopení i nechápalx, jak mohli neporozumět signálu, který splňoval společnou definici – stoupnout si před scénu, která se odehrává, nenavázat oční ani verbální kontakt, začít s něčím odlišným. Jak na to zareagovat? Nabízela se škála reakcí od „řeknu jim, že nepochopili signál“ po „ať se jich moc nedotknu, ať mě mají rádi a můžu s nimi dál hrát“. „Tak si to dohrajte, když chcete,” byla replika, která zahájila můj ústup. Snažilx jsem se být statečnx a nerušit ostatní tím, co prožívám. Nechtělx jsem je zatěžovat tím, že jsem ztratilx odvahu hrát si i důvěru ve skupinu. Znovu zakročila empatická lektorka. Kombinace odmítnutí a studu ve mne vyvolala pláč. Jak rostl stud za to, že kvůli takové situaci, která se stává, pláču, tím intenzivnější pláč byl. Sedělx jsem v rohu a vědělx jsem, že ten den už hrát nebudu, přestože chci.

Na konci lekce mne lektorka požádala o zveřejnění toho, co se stalo. Nechtělo se mi. Ve snaze být transparentní vůči těm, jejichž reakce byly spíš překvapené typu: Fakt se něco stalo? Vždyť to byla dneska zábava! jsem na pokraji úzkostného záchvatu zveřejnilx průběh dne ze své perspektivy včetně konstatování, že nevím, jak se s nimi cítit bezpečně. Na to reagovala jedna žena slovy: „Já se tady bezpečně cítím. Jak to máte ostatní?“ Žádná omluva, vyjádření porozumění nebo lítosti. Abych se nezhroutilx, zarazilx jsem její otázku ujištěním, že ji slyším. Každý to máme jinak. Je skvělé, že se cítí bezpečně. Moje zkušenost je jiná a zpracovávám ji. Došlo také k zopakování motivace ke sdílení – bylo vyzvané ve snaze porozumět si. Po schůzce jsem se vydalx co nejdřív domů, ale cestou mi došlo, že když po té zkušenosti nepůjdu do hospody, utvrdí se ve mně pocity odmítnutí a hrát se už nevrátím. Otočilx jsme se a vydalx se za nimi do hospody, kde se lektorka ptala na to, co by mi pomohlo být víc ve skupině. Nikdo jiný mi nevěnoval pozornost. Lektorka od té doby začala zařazovat aktivity, které mi umožňovaly naladění na skupinu.

Jestli to bylo nebo nebylo znegování jsme dál neřešili. Jako by se nestalo. V některých to ale rostlo. S ženou, která potřebovala ujištění o bezpečnosti prostoru, jsme si vyměnilx spoustu zpráv. Po dvou měsících, asi kolem Vánoc, už mluvila o tom, že tu situaci pochopila. Přesto se ke mně přes třetí uši dostávaly náznaky, že „nedávám prostor ke sdílení prožívání“. Jako by její otázka byla začátkem příběhu, a ne jen sobeckou reakcí na vyzvané sdílení osoby, jejíž silné prožívání bylo mimo zorné pole skupiny. Bylo pro mě nesrozumitelné, proč se mě ostatní ptají na to, jestli pro mě bylo společné hraní v pohodě, když to s ostatními nedělají ani podobnou otázku sami neocení. Nedocházelo mi, že za tím mohou být rozhovory a sdílení, respektive pomluvy, o kterých nevím. Došlo ještě k několika dalším situacím, u kterých byla celá skupina.

První se stala v zimě během krátkého kurzu. Tento kurz byl jen pro šest osob. Když jsme rozebírali novou formu, napadl mě poznatek techničtějšího rázu, který by nám mohl pomoci zlepšit kvalitu spolu-hraní. Na to žena reagovala radou, že má každý zodpovědnost sám za sebe a že jestli mi průběh hraní nebyl příjemný, bylo v mojí moci to během scény změnit. Byla to pro mě náročná konverzace, protože reagovala na něco, co se nestalo. Možná jí byl nesrozumitelný způsob, kterým byl nápad rámován. Asi se jí situace osobně dotýkala, protože jsme se k diskusi vraceli i další týden. Prosilx jsem o facilitaci, protože jsem si nebylx jistá, zda mám schopnosti domluvit se s někým, kdo své vnímání situace staví nad to moje. A že se dokáži domluvit s někým, kdo opakovaně reaguje na něco jiného, než co říkám, a přes veškerou snahu, kterou vynakládám, se opakovaně míjíme. Přestože diskusi facilitovala lektorka a v kruhu seděly další dvě osoby, nesla se celá diskuse v rovině „vy dvě si nerozumíte, možná už spolu spíš máte konflikt“. Žena trvala na svém. Opakovala, že nechápe, co říkám nebo o co mi šlo. Přišlo mi proto vhodné zeptat se ostatních, jak jim zněl ten technický nápad, který stál na začátku nedorozumění, kterým nyní pálíme čas. Slyšeli to stejně jako ta žena, nebo to pro ně znamená něco jiného? Říkali, že to vnímají jinak. Že ten nápad prakticky zkouší a že jim funguje. Lektorka si při uzavírání diskuse dávala pozor, jako osoba s mediátorským výcvikem, aby ošetřila potřeby a nenechávala nic viset ve vzduchu. Odcházelx jsem proto s tím, že jsme situaci vykomunikovali a můžeme spolu dál hrát.

V letním semestru došlo k další proměně sestavy. Dvě osoby z centra skupiny, které ji držely pohromadě, nahradily dvě osoby z jiného kurzu s velmi jemnými vazbami na skupinu. Tematicky jsme se v semestru věnovali formám a dovednostem, které většinu z nás tahaly na okraj našich schopností. Neformálního povídání ubylo. Nechodilo se do hospody. Znělo to, jako že řada z nás řeší více problémů v osobních a pracovních životech. Roli v mém prožívání hrál i můj osobní záměr: „Být víc kretén“ – záměrně chodit na hranu, opustit jistotu, vydat se do neznáma, prozkoumávat situace jako někdo, kdo nemá tendenci opečovávat celý svět. Občas jsem koulelx očima, mnohem častěji jsem bylx mimo komfortní zónu podobně jako většina přítomných.

Poté, co spolu šest osob strávilo víkend na festivalu improvizace, přišel e-mail od lektorky. Musíme se sejít. Musíme spolu mluvit. Nebyla to zpráva v messengeru, byl to e-mail i pro ty, kteří ve společném komunikačním vláknu nejsou. Abychom o tom také věděli a aby se nerozběhla konverzace, z které budeme vyčleněni. Jednalo se o první ošetřenou obavu ve věci společné komunikace po zhruba šesti měsících spolubytí. Když jsme se setkali v kruhu, ukázalo se, že je řada z nás na pochybách, zda se setkání nesvolává právě kvůli nim. Žena, se kterou jsme si nerozumělx, se připojila online z auta. Když dostala prostor na sdílení, ve svém popisu situace mluvila o skupině a zmiňovala se i o konfliktech, které v ní měla. Hlavně proto, aby bylo jednoznačné, o jaké konflikty jde, a aby se minimalizoval stres ve skupině, jsem se zeptalx, jestli těmi konflikty myslí to, co se dělo mezi námi. Následoval několikaminutový monolog z telefonu, který jsem držela v ruce, zatímco v kruhu sedělo deset osob, které mě sledovaly a různě se jim ve tváři proměňovala mimika. Situace pro mne byla velmi nepříjemná i proto, že se nejednalo o dialog, ale o přednášku, soudy o mě beze mě.

„Přijde mi to trochu bizarní. Je pro mě obtížné být opakovaně konfrontovánx s něčím, s čím se neztotožňuji. Dalo se tušit, že půjde o něco takového,“ řeklx jsem ve chvíli, kdy se telefon sekl. „Pokud si skupina myslí, že s vámi nemám být, pokud si myslíte to, co ona, odejdu.“ Následovalo vysvětlování, které si nevybavuji do detailů. Doptávali se, ne zcela rozuměli mým motivacím. „Pro mě je skupinová dynamika a pohoda důležitá. Je možné, že se nepodařilo integrovat nově příchozího a nechci vám komplikovat hraní. Nechci do prostoru vnášet další silné emoce, a zároveň je silně pociťuji a potřebuji je rozdýchat.“ Omluvilx jsem se a vypadlx na dvůr zkrotit stresy a třesy, které mi spolu-bytí způsobilo.

Na dvorku jsem slyšelx, jak se mě spoluhráči zastávají. Hraje se jim se mnou dobře. Nevidí důvod pro můj odchod. Udělalo mi to radost. Lidé, s kterými chci hrát, chtějí hrát se mnou. To dáme! Intervence rozkryla něco zatuchlého. Otevřeně jsme si povídali o tom, co se děje, jak se nám spolu hraje. Pamatuji si rozhovor při odchodu lektorky: „Řekni jí, že se na ni nezlobím. Necítím se s ní být v konfliktu. Nic proti ní nemám.“ „Víš, napadlo mě, že bychom mohly přijít na to, proč ti to nevěří,“ odpovídala lektorka. A já nepochybovalx o tom, že víc energie a otevřených rozhovorů pomůže situaci vyřešit. Pak jsem dorazilx domů a místo spánku se mi z jednotlivých vzpomínek a zkušeností začal skládat obraz reality. Skupina má odlišnou paměť než já. Skupina asi nevidí mou snahu. Skupina si nepamatuje, co jsem s ní zažívala. Co se mi s ní stalo. V její paměti ne-existuji. Proč mám zase řešit, jestli mi žena věří nebo ne, když to dělám každé tři měsíce? Proč je její prožívání tématem pro celou skupinu, zatímco prožívání jiných osob je zpochybňováno?

Někteří se navíc začali ptát, proč spolu máme konflikt. Nejsem v konfliktu. Při otevření té situace se znegování argumentovali větami typu: „V naší skupině se to nikdy nestalo,“ přestože se jejich skupina do té doby, než jsem přišla, věnovala velmi odlišným formátům. Reagovali na mě, jako bych mělx špatný úmysl nebo jim chtělx ublížit.  Z šesti osob, které hrály, to prý takto vnímám jen já, prý to přeháním, moc prožívám… Z jejich proslovů byl cítit malý prostor pro domluvu, velká jistota ve vlastní vnímání světa, a naopak malá míra pochopení pro odlišné prožívání. Jako celek nikdy nepřipustili, že k znegování došlo. Je pravda, že značná část skupiny byla potichu. Přece jen se jednalo o volnočasovou aktivitu. „Já jsem rád, že jsem se všema zadobře,“ říkal jeden. Jiní mlčeli. Krom lektorky si pamatuji jediný rozhovor, během kterého došlo k oboustrannému sdílení zranění, které jsme si z té situace nesli.

Přitom k podobným situacím v impru dochází snadno a často. Je to tak svobodná disciplína, že je skoro nemožné vyhnout se nedorozuměním, která vedou ke zraněním. Věnovat situaci zpětně pozornost a pojmenovat, co se komu dělo, vede k většímu pochopení a souhře, která umožňuje bezpečnější spolubytí. Zároveň „ano a…“ je jedno z mála pravidel, které improvizace má. Znamená brát do hry cokoliv, co přijde, radikálně propojovat představivost. A to mě na impru láká. Pokud spolu dva nápady na jevišti nemohou existovat, pokud jeden druhý zabíjí, jedná se o znegování. Někdy se neguje záměrně – když se rozhodnu, že si můj nápad zaslouží víc prostoru, nebo když chci vyeskalovat situaci. Ale i pak je vhodné situaci po dohrání probrat a vzájemně sebe i své nápady uznat. Upřímně si nepamatuji situaci, ve které by bylo problematické uznat znegování. Mnohem víc to na mě působí jako by pro skupinu bylo problematické připustit svou chybu, připustit existenci pohledu, na kterou nejsou zvyklí. Jejich vyprávění se soustředí spíš na to, že jsem dalx nejasný signál, a mělx jsem to udělat jinak. Místo radování se z rozšíření vnímání situací ve skupině došlo k vytěsňování nepohodlného. Přitom umět vzít chybu do hry je důležitou součástí improvizace.

Ke konci druhého semestru ze mě moc nezbývalo. Nemohlx jsem spát. Zpochybňovalx jsem svůj úsudek i v každodennosti. Kompasem mi byla jen moje integrita – soulad mezi přesvědčením, přemýšlením a činy plus reality check kamarádstva a jiných prostředí, ale i ten dost často nefungoval. Snažilx jsem se udržet pravidelnost a návyk hraní přes velkou nejistotu. Na začátku jedné schůzky se lektorka zeptala: „Chcete někdo o něčem mluvit?“, ale kdo by chtěl trávit čas diskusemi, když můžeme hrát? Navíc jsem o situaci nechtělx jsem o situaci mluvit, potřebovalx jsem o ni mluvit. Potřebovalx jsem, aby někdo vytvořil prostor, ve kterém budu moct sdílet své prožívání podobným způsobem jako když jsem poslouchala monolog z telefonu. Skupina tvářila, jako by se nic nedělo. Radost a lehkost některých byla tak přehrávaná, až se to nedalo snést. Ten den jsem všechnu pozornost věnovalx sobě a svým reakcím – jak se v čem cítím, kdy se mi chce hrát, kdy mi to nejde. Vnímalx jsem víc místnost i posuzování, které v ní bylo (a které podle mě do impra nepatří). Na konci schůzky nastal čas na loučení, které bylo milé a láskyplné. Někdo, koho si vážím, mi do ucha zašeptal: „Vím, proč odcházíš, ale sere mě to.“ Žena, která mě opakovaně vtahovala do konfliktů, se ptala, jestli mě může obejmout. Odmítlx jsem obětí se slovy: „Mám pocit, že by ses mi měla spíš omluvit.“ Ptala se proč a zdálo se, že upřímně nechápe můj postoj.

Po třech týdnech jsme se sešli na partii šach s členem ze skupiny, který u mého odchodu nebyl. Chtěl o situaci mluvit. Přišlo mi důležité dát tomu prostor. Průběh rozhovoru byl podobný jako kdykoliv předtím. Říkal: „To, co popisuješ, se nestalo. Přeháníš.“ Pár dní na to jsem poslala první draft tohoto textu lektorce. Sešly jsme se k tomu. Říkala: „Nikdy jsem nezpochybňovala tvoje prožívání, ale nebyla to šikana. K ničemu takovému na schůzkách nedocházelo. Kdyby ano, něco s tím udělám.“