Mobile menu
Umělecký šéf Provázku: Díky pandemii jsme odhalili novou úroveň legitimity

Umělecký šéf Provázku: Díky pandemii jsme odhalili novou úroveň legitimity

Umělecký šéf divadla má spoustu úkolů, jenže co když se žádná představení nehrají? Dřívější dramaturg a dnes umělecký šéf Divadla Husa na provázku Martin Sládeček měl po propuknutí pandemie koronaviru najednou úplně jiný pracovní život. Povedlo se ale to, co si při nástupu s předchůdkyní Annou Davidovou předsevzali – Provázek se stal ještě integrálnější součástí občanské společnosti, v jejímž pomyslném prostoru scéna působí.

Mohutný odliv diváků, a tedy i smyslu. Hlavně s tím bojovali členové souboru v prvních měsících pandemie. „Divadlo znamená v první řadě komunikaci. My jsme sice zkoušeli za zavřenými dveřmi, ale ztratili jsme adresáta našich sdělení. Museli jsme tedy znovu promýšlet smysl toho, co děláme, a jakou společenskou roli vůbec v situaci, jako je tato, vlastně máme,“ líčí Sládeček, který v tíživé situaci našel i spoustu pozitiv. Členové souboru totiž přišli s řadou aktivit, které nejsou primárně divadelní, ale umožnily jim zůstat v kontaktu s diváky. „Jako divadlo jsme odhalili další úroveň své legitimity,“ říká v rozhovoru mimo jiné Sládeček.

Jak moc těžké bylo ztratit fyzické pódium?

Paradoxně se ukázalo, že přestože Provázek vznikl z hnutí, které se prezentovalo jako nefixované na pódium, neboť od svých začátků působilo v takzvaně nepravidelných prostorách, třeba v galerii, za léta své existence se stal stabilní scénou, a proto k určité fixaci jeho činnosti na konkrétní místo došlo. V tomto smyslu to opravdu byla výzva. Museli jsme hledat nové typy pódií a pozornosti – ve fyzickém i virtuálním veřejném prostoru.

Fyzické inscenace se tak přetavily třeba do podoby satirického seriálu na YouTube a dalších projektů. Jak vznikaly?

Hodně jsme mezi sebou vedli rozhovory o tom, co nám smysl dává a co ne. Co nám smysl nedávalo, byly všemožné exhibice pro exhibice – nechtěli jsme ze strachu z nejisté budoucnosti a v atmosféře zpochybňování společenské role umělce podlehnout nakažlivé potřebě „hlavně něco dělat“, dokazovat, kolik toho i za těchto podmínek děláme. Odmítli jsme klesnout na úroveň, kdy budeme svou tvorbou pouze zoufale dokládat, že umění je pro zdraví společnosti a zejména její duše důležité. Z toho důvodu jsme se shodli, že pokud se pustíme do online seriálu, musí mít vlastní smysl, například reflektovat dobu, ve které žijeme. A tak vznikl kabaret o absurditách politické (ne)reakce na aktuální situaci, v kterémžto žánru nás vládnoucí politici den za dnem poráželi. Výtěžek z těchto aktivit jsme pak věnovali na dobročinné účely. Třeba peníze získané představením v brněnské Káznici jsme poslali organizaci Podané ruce, protože toho – nejen v čase pandemie – pro Brno dělá opravdu hodně. Přestože jsme dlouhodobě podfinancovaní, chtěli jsme skrze naši činnost a viditelnost podpořit ty méně viditelné, kteří jsou v této době ještě ohroženější.

Kde se tento étos v divadle vzal?

On byl na Provázku asi vždycky. Nicméně když jsme s kolegyní Annou Davidovou před necelými třemi lety nastupovali, měli jsme sen o ještě větším otevření se Provázku současné realitě a podreprezentovaným tématům, příběhům či celým skupinám lidí. Nechtěli jsme, aby se divadlo stalo uzavřenou a výlučnou institucí, v níž se budeme v úzkém kruhu u chlebíčku po představení vzájemně ujišťovat o správnosti svých názorů nebo úžasné novosti jejich divadelního zpracování. Naopak jsme si dali za cíl otevřít se: zvát k celospolečenské diskusi různé, často málo slyšitelné skupiny lidí či jednotlivce a spojovat je skrze zážitky v jednu dynamicky a tvořivě komunikující pospolitost, v níž lze radostně zakoušet a rozvíjet jinakost coby hodnotu, kterou podle nás je. Tyto naše úvahy se postupně vtělily nejen do budovy, která se prostřednictvím provázkovského dvora fungujícího nyní jako kavárna a bar otevřela i lidem, kteří by k nám běžně nepřišli, nebo do přizvání řady nových tvůrců, ale především do výběru témat, jimiž se na jevišti zabýváme: například postavení seniorů v naší společnosti, česko-romské soužití nebo třeba konspirační teorie. Praskliny vedoucí napříč společností nás provokují. Témata, která rozdělují nebo jsou zatížena nánosy stereotypů, jsou nám výzvou k novému pohledu na ně a k hledání divadelního jazyka, jímž bychom o nich mohli společně mluvit. Sami se přitom jako tvůrci snažíme zůstat otevření změně, která se s námi při práci na nich a následné komunikaci s diváky děje.

Spojovat lidi s vyhraněnými názory je složité. Našli jste už ten správný společný jazyk?

Stále ho hledáme. Speciálně u projektu Setkání spiklenců, který se zabývá tématem dezinformací a fake news, nám jde o to, abychom nedělili lidi na ty, kdo mají pravdu a kdo ne, ale abychom se všichni setkali a bavili se o tom, jak je současnost neuvěřitelně komplexní a jak je někdy těžké se v ní zorientovat. Věřím, že tento výchozí pocit může být v době, kdy jsme zahlceni informacemi, které si jen těžko můžeme na vlastní kůži ověřit, společný nám všem. Že může být základem, na němž můžeme budovat důvěru, která jako by se ze společnosti vytrácela. Když člověk tohle téma takto otevře a pustí do něj humor a nadhled, vede to k obrušování hran a ke korozi extremismu. Možná totiž jako první krok postačí, když se společně setkáme a pokusíme se mluvit o tom, proč různé fenomény ve společnosti existují – a když se naučíme naslouchat druhým. V tom smyslu by mohlo právě divadlo představovat protiklad k sociálním sítím a působit jako takový trenažér společenské empatie a imaginace. A to nejen během zážitku v sále, ale i před ním a po něm. Sedíme teď ostatně na provázkovském dvoře, který je po představení velmi příjemným zázemím pro hovory o právě prožitém.

To je jen jedno z míst, kde vzniklo pódium nového typu. Další bylo třeba v proslulém Baru, který neexistuje (BKN). Jak a proč došlo na tuhle spolupráci?

My moc nepřemýšlíme nad lokacemi, daleko víc přemýšlíme nad partnery a nad tím, jestli někdo dělá smysluplnou věc, jako to bylo v první vlně pandemie v případě iniciativy Šijeme roušky, které jsme nabídli naše prostory. S BKN to z našeho pohledu byla spolupráce s legendárním podnikem, s nímž nás v době pandemie spojil odliv večerního publika a s tím spojená existenční nejistota. Stejně jako Provázek i Bar, který neexistuje představuje špičku ve svém oboru a jejich věhlas dávno přesáhl hranice Brna. Podpora jejich distančního menu byla z naší strany pokusem o nečekanou alianci v nečekané době.

Zmínil jste hromadné šití roušek, které v budově divadla začalo neuvěřitelně rychle. Jak se to domlouvalo?

Zrovna tohle by se nestalo, kdyby Provázek léta nespolupracoval s různými institucemi a partnery z neziskové sféry – ono je pak velmi snadné si navzájem zavolat s tím, že někdo shání volné prostory, a my, protože jsme tehdy nemohli hrát, mu naopak můžeme nabídnout prázdný barák. Šlo to neuvěřitelně snadno a i náš soubor, který se dal do šití, byl myslím rád za příležitost nějak ten podivně vyprázdněný čas naplnit. Fungovalo to na nás jako psychohygiena, bylo fajn vyvléct se z bezmoci prací, která se zdála mít smysl.

Jak bylo v té době vám, když jste místo organizace kulturních aktivit řešil najednou něco úplně jiného?

Uměleckou šéfkou byla tou dobou ještě vynikající režisérka Anna Davidová, která Provázek celou pandemií obdivuhodně provedla. Všichni z vedení divadla jsme však cítili zodpovědnost za zdraví lidí, ale zároveň i za to, abychom to finančně ustáli. Nikdo nevěděl, co bude dál, ale nakonec jsme si řekli, že půjdeme po konkrétních krocích. Měli jsme například připraveny spolupráce s různými režiséry, které divák běžně v Brně neuvidí, ty se domlouvají třeba dva až tři roky dopředu, a rozhodli jsme se je pro Brno i pro náš soubor udržet, protože jindy, zvlášť za našich finančních podmínek, už bychom je možná nepřivedli. Taky jsme se dohodli, že budeme i v provizorních podmínkách zkoušet dál. Bylo to sice nesmírně náročné na vnitřní motivaci, ale pořád méně náročné, než kdybychom soubor nechali rok sedět doma a nemohli se společně tvořivě zabývat tématy, která odkryla pandemie. Máme velké štěstí, že jsme hodně kolektivně fungující divadlo, takže spousta nápadů v tomhle duchu vzešla z hereckých šaten nebo od spřátelených spolupracovníků a lidí blízkých divadlu. Na začátku tak naši herci například každý večer ze svých samot do samot diváckých četli na našich sociálních sítích Boccacciův Dekameron, knihu, která tematizuje morovou epidemii, a lidé si v ní vyprávěním příběhů krátí dobu, kterou musí strávit v karanténě. Byl to skvělý způsob, jak strukturovat sobě samým i našim divákům čas, a vzhledem k tomu, že Dekameron je také povinná četba, byla to snad nakonec i pomoc středoškolákům. A pak se rozjely další formáty.

Třeba prázdninový program s názvem provázek.open, kdy jste dali šanci jiným, dobou ohroženým umělcům, že?

Ano, my sezonu většinou pozvolna končíme už kolem půlky června – z Brna totiž odjíždí studenti a navíc už pro diváky není úplně atraktivní sedět uvnitř ve ztemnělém sále. Letos to ale bylo jinak. Díky našemu dvoru jsme měli příležitost ve venkovních a hygienicky nezávadných podmínkách uvádět nejen naše věci, ale nabídnout prostor i umělcům, kteří štěstí vlastního prostoru v centru města nemají. Můžeme ho teď sdílet s lidmi z nezávislé sféry, zejména s hudebníky, kteří se kvůli zavřeným klubům ocitli v těžké situaci. Tak jsme se rozhodli, že program nabídneme celý červen a zasáhneme jím ještě i do divadelních prázdnin. Museli jsme všichni trochu změnit biorytmus, ale myslím, že jsme pyšní na to, co se tady povedlo.

česky