Koordinace intimity. Tak už? 

Text vyšel v CEDITu 16: Živé infrastruktury v roce 2025.

Způsob, jakým se díváme na tanec nebo na bojové scény, je stejný, jakým se režie intimity dívá na intimní scény.¹

Dar Gai, režisérka intimity

OD CHOREOGRAFIE INTIMITY KE KOORDINACI INTIMITY

Počátek vlny zájmu o profesionální a citlivou práci s intimitou v performativním umění jsme v anglickojazyčné literatuře vystopovali až k roku 2006. Tehdy začínající americká choreografka a herečka Tonia Sina Campanella obhájila svou magisterskou práci Intimate Encounters; Staging Intimacy and Sensuality. V ní shrnula své poznatky ze zkoušecího procesu inscenace Reflections of Red in a Mirror of Desire a podrobně zde popsala svou režijní práci na sexuálních scénách. Sina Campanella přišla s pojmem choreografie intimity a zformulovala argument, který srovnává práci na intimní scéně s prací na scéně bojové:

„Účelem režie boje (Fight Director) je bezpečným způsobem učit techniky potřebné pro bojové sekvence a chránit performující před zraněním. Stejně tak pokud se kouč pohybu (Movement Coach) zabývá intimní scénou, měla by platit obdobná pravidla bezpečnosti a ochrany. Scény se [simulovaným] sexem a intimním kontaktem se nemusejí zdát tak fyzicky nebezpečné jako scény bojové, a přesto zde existují fyzická i emocionální rizika.“²

V následujícíh letech tento argument mnohokrát opakovali a obměňovali ti, kteří prosazovali koordinaci intimity. Vyplývá z něj požadavek zavést v rámci tvůrčích procesů vedle pozic specializovaných na boj, na šerm či na kaskadérské scény také pozice specializující se na scény intimní. Vždyť zkušenosti s „pokaženým“ zkoušením těchto scén, s emocionálními zraněními i s traumatickými a zahanbujícími zážitky sdílí tolik lidí v kulturním sektoru. Absence profesionální práce s těmito scénami přímo bije do očí. A tak se od roku 2006 pomalu vynořují pozice choreografie intimity, režie intimity či koučinku intimity.

V roce 2014 vydala Sina Campanella v oborovém časopise The Fight Masters článek Bezpečný sex. (Jeho překlad se svolením autorky otiskujeme v CEDITu 16: Živé infrastruktury.) V této době se již intimitě věnuje množství lidí, kteří vzešli převážně z prostředí režie boje a kaskadérských scén, tance či choreografie. Nasbírali určité profesní know-how, které se začalo promítat do různých textových výstupů, souborů, tipů a dalších souhrnů. V českém kontextu je známa především britská choreografka a koordinátorka intimity Ita O´Brian, která vedla v roce 2023 na téma intimity ve Studiu Hrdinů workshop Intimita na place³. O’Brian podle svých slov od roku 2014 pracovala na Sex on Set guidelines⁴, které shrnovaly práci s intimitou v kontextu audiovize.

V průběhu let 2014–2017 přitom došlo v tomto hnutí k diskurzivnímu posunu. Od slova „sex“ se začalo stále častěji přiklánět k pojmům „intimita“ a „režie intimity“. Začaly se reflektovat heteronormativní představy spojené se sexem i sexuálním obtěžováním. A skrze vliv kritických teorií, feministických teorií a queerness se pak prosadilo pluralitnější pojetí sexuálního života, které vhodněji vystihuje právě pojem intimita. Tento posun se projevil i v náplni režie intimity. K režijně-choreografické práci na intimních scénách se začala připojovat i profesionální práce s tvůrčím prostředím jako celkem. Režie intimity se začala věnovat nejen citlivým rozměrům uměleckého díla, ale i citlivým aspektům tvůrčího procesu samotného.

Milníkem v hnutí za profesionální práci s intimitou je založení americké organizace Intimacy Directors International (IDI) v roce 2016. Tu založila Tonia Sina Campanella, Siobhan Richardson a Alicia Rodis, které se věnovaly režii bojových scén, choreografii a režii intimity. K etablovaní koordinace intimity v kontextu filmového průmyslu pak přispěla spolupráce Alicie Rodis na seriálu The Deuce. Ten se natáčel v roce 2017, přímo v době nástupu globálního hnutí #MeToo, které upozornilo na to, jak je v našich společnostech běžná zkušenost žen se sexuálním a sexualizovaným násilím. Uvádí se přitom, že to byla herečka Emily Meade, která si při natáčení seriálu přítomnost specialistky na intimní scény vyžádala. Alicia Rodis se tak zmiňuje jako první koordinátorka intimity v kontextu audiovize. Rodis se pak stala jednou z vedoucích nově založené organizace Intimacy Directors and Coordinators.

Paralelně s americkými snahami přitom založily v roce 2016 ve Spojeném království choreografky a režisérky Lizzy Talbot and Yarit Dor vlastní organizaci Theatrical Intimacy. Ta se později spojila s americkou IDI a v současné době funguje jako její partnerská organizace pod značkou Intimacy for Stage and Screen. V roce 2017 začala Ita O´Brian skrze svou agenturu Carey Dodd Associates kampaň za nové standardy v rámci audiovize v kontextu práce s intimními scénami. V roce 2018 se HBO rozhodlo aktivně najímat koordinátorky intimity a koordinace intimity se postupně začala dostávat i do britských divadel a britských divadelních škol.

V roce 2019 SAG-AFTRA – americká odborová organizace sdružující kolem 160 000 pracujících v mediálním průmyslu – vydala standardizované směrnice pro práci s intimitou, na nichž se podílela například koordinátorka intimity Amanda Blumenthal. Ta založila Intimacy Professional Association, první americkou organizaci sdružující a zastupující koordinátorky intimity. SAG-AFTRA také uděluje akreditace vzdělávacím programům pro koordinátorky intimity. Obdobná iniciativa začala v roce 2019 i v Kanadě, kde Lindsay Somers založila Intimacy Coordinators Canada. První aktivitou této organizace bylo právě vypracování směrnic pro práci s nahotou a intimními scénami pro odborovou organizaci ACTRA Toronto, která sdružuje kolem 15 000 lidí.

Když zkoušíte pády, vezmete si žíněnku. Nechceme, aby se performující zranili. No a taky nechceme, aby se performující zranili emočně či psychicky.⁵

Claire Warden, režisérka a koordinátorka intimity

SOUČASNÁ PODOBA KOORDINACE INTIMITY

Současná profese koordinace intimity se v průběhu posledních dvaceti let vyvinula z profesní otázky zaměřené na bezpečnost při intimních scénách. Profese zahrnuje více různorodých aktivit a činností. Režisérka a koordinátorka intimity Claire Warden ji dělí do tří větví:

1) První větev se zabývá advokacií performujících osob. Koordinátorky intimity pomáhají zvláště zranitelným lidem, jakými jsou typicky mladé ženy, aby mohli v kontextu natáčení či zkoušení svobodně rozhodovat o svém těle. Aby měli možnost nesouhlasit s požadavky či nároky ostatních členů tvůrčího týmu / štábu a aby jejich hlas byl slyšet. V této roli se koordinace intimity blíží roli herecké agentky.

2) Druhá větev se zaměřuje na ustanovování protokolů pro celý soubor či štáb. Koordinuje, jak se bude pracovat se scénami intimity, simulovaného sexu či nahoty, a jaké budou podmínky jejich natáčení a zkoušení. Koordinace intimity se tak zaměřuje na práci s celým tvůrčím týmem a na vytváření bezpečného prostředí pro všechny. V této roli se koordinace intimity blíží roli produkční či mediační.

3) Třetí větev se zaměřuje na rozvoj uměleckého řemesla, tedy na rozvoj choreografie intimních scén, simulovaného sexu apod. V této roli se koordinace intimity vrací ke svým kořenům a rozpracovává roli, kterou dosud v tvůrčím procesu zastávala režie, choreografie či specializace na pohyb, boj, šerm, tanec apod. Do této větve patří profese režie intimitya choreografie intimity.

Vzdělání probíhá v rámci jednotlivých workshopů či programů akreditovaných profesními asociacemi. Velkou část těchto programů zaštiťuje právě SAG-AFTRA, která vede i vlastní databázi koordinátorek intimity. Požaduje, aby koordinátorky intimity prošly školeními zaměřenými na konsent (souhlas), prevenci (sexuálního) obtěžování, práci s pohybem, práci s líčením, práci s prostředky pro podporu soukromí (jakými jsou např. zástěny) a dále školeními zaměřenými na mediaci a práci s konfliktem, genderovou identitu a sexuální orientaci, antirasismus, bystander intervenci (metoda, jak zasáhnout v případě, kdy se člověk stane přímým svědkem šikany, ponižování, sexuálního napadení apod.), psychickou první pomoc, řízení traumatu (trauma stewardship) apod.

Rozsah uvedeného kurikula naznačuje, jakými společenskými, psychickými
a politickými výzvami se koordinace intimity musí zabývat.

ZMĚNA PŘIŠLA ZDOLA

Prosazení koordinace intimity na západě reaguje na širší celospolečenské otázky spojené s konsentem, pracovními podmínkami a mocenskými nerovnostmi. Hlavně pak v audiovizi pomáhá vyvažovat na jedné straně tlak peněz, který se projevuje požadavky na výkon a omezeným prostorem a časem pro zkoušení a diskusi, a na druhé straně potřeby herců a hereček, kteří chtějí pracovat v bezpečném prostředí. Koordinace intimity vytváří prostor pro pocity hrajících a dává jim možnost vyslovit nesouhlas.

Ačkoliv koordinace intimity současné fungování natáčecích a zkoušecích procesů trochu proměňuje, rozhodně se nedá mluvit o radikální proměně v tom smyslu, že by dosavadní fungování tvůrčích procesů převracela vzhůru nohama. Koordinace intimity je výhodná pro všechny a umí být zcela konformní s panujícími hierarchiemi. Vedle fyzického a psychického zdraví herců a hereček totiž chrání i investice produkčních společností. Funguje stejně jako prevence v případě kaskadérských výkonů – chrání produkční společnosti od potenciálních žalob.⁷ Navíc zavedení této pozice zlepšuje dobré jméno produkční společnosti oproti těm, které koordinaci intimity nemají.

K argumentu vyšší bezpečnosti se přitom často připojuje i příslib, že dobře provedená koordinace intimity může jen podpořit režijní vizi a pro diváctvo udělat intimní scény efektnější a uvěřitelnější. Díky tomu se koordinace intimity etabluje jako profese konformní se stávajícím režimem tvorby, neboť slouží k naplnění režijní vize. Funguje jako mezičlánek mezi režií a hrajícími, který vytváří transparentní prostředí, nastavuje citlivou komunikaci intimity a předchází traumatizaci.

Etablování koordinace intimity na západě umožnily požadavky lidí zdola, především hereček. Akcelerovala ji společenská atmosféra hnutí #MeToo a chopila se jí silná odborová organizace. V českém prostředí zatím k takové synergii nedochází. Avšak od roku 2021 se v rámci kulturní sféry rovněž pomalu ozývají hlasy upozorňující na sexismus, neslučitelnost práce v kultuře s rodičovstvím či na nedůstojné platové podmínky. Přitom nejpalčivějším problémem se zdá být právě prekarizace lidí pracujících v kultuře a nejšířeji tak rezonuje pojem „důstojnosti“.

Vytvoření samostatné profese zabývající se koordinací intimity prekarizované podmínky nepřejí. Koordinace intimity totiž vyžaduje značnou investici – speciální trénink a získání know-how. Část agendy tak padá na produkční, inspicientky a další pomocnice, zatímco klíčový přínos této profese – know-how práce s intimitou – v našem prostředí zcela chybí. V české kultuře totiž není luxusem jen koordinace intimity, ale i důstojné pracovní prostředí obecně. Péče a možnost profesionálně a svobodně rozhodovat o svém těle, čase a mentálním zdraví jsou přitom jeho klíčovými součástmi.

Ve Skotsku je funkce koordinátora intimity, dle mého názoru je to něco, co znemožňuje vznik divadla. Chápu potřebu bezpečí, ale mělo by se to řešit domluvou mezi lidmi.⁸⁷

Jana Pilátová, 3. mimořádné zasedání AS DAMU, 9. 7. 2021, které reagovalo na vystoupení iniciativy Ne!musíš to vydržet

MÁME SE BÁT?

Koordinace intimity nezaručuje, že nebude v kultuře docházet k misogynnímu zobrazování postav, hypersexualizaci či k necitlivému zobrazování sexuálního násilí. Koordinace intimity může jen poskytnout větší prostor těm, kteří danou produkci vytvářejí. Mantrou koordinace intimity je konsent, ne systematický boj se sexismem na rovině personálních struktur, tvůrčích procesů a dramaturgie. Avšak i takové drobné zasahování do tvůrčího procesu vedoucí ke konsentu vyvolává v části kulturních pracujících obavy či odpor. Zatímco se totiž vůči režii koordinátorky intimity snaží prosadit v konformní pozici a obhajují se jako „pomocnice“ při naplňování režijní vize, vůči dramaturgické pozici se staví spíše do kritické pozice. Dramaturgie totiž spolu se scénářem funguje jako skvělý prostředek manipulace týmu směrem k „tvůrčí vizi“.

To lze dobře vidět v modelové situaci: Režisér se snaží přesvědčit mladou herečku, aby danou scénu hrála nahá. Dramaturgie by hledala důvody, proč je nahota herečky potřebná (z hlediska tématu, děje, vývoje postavy apod.), a pobízela by herečku ke svlékání. Koordinace intimity by se ptala, zda je nahota herečky nutná a případně jaká nahota je dostatečná k tomu, co se má ve scéně sdělit. I takto konstruktivně kritický postoj tak někteří vnímají jako pokus o „cenzuru“.

Jako obecný argument proti koordinaci intimity se poté prezentuje obrana umělecké svobody. Podle něj koordinace intimity omezuje uměleckou svobodu tím, že reguluje „přirozenou“ spontaneitu a chemii v rámci tvůrčího procesu a vnáší do něj „nepřirozenost“ pravidel či doporučení, podle nichž by se tvorba měla řídit. Tento argument pracuje s představou, že umělecká svoboda nesnese omezení a limity, či, v měkčí variantě, snese jen ta omezení a limity, které jsou dány tvůrci samotnými. Ti ručí svou osobní integritou
a svými uměleckými zkušenostmi a dovednostmi za to, že v rámci intimních scén ke zraněním nedojde. V tvrdší variantě pak tento argument emocionální zranění akceptuje až podporuje, což vystihuje heslo „pro umění se musí trpět“.

Definitivním argumentem odmítajícím koordinaci intimity je pak postoj, že v umění nezáleží na tom, jak dílo vzniklo, ale na tom, co dílo říká samo o sobě. I tento argument spoléhá na tvůrce coby garanta uměleckého díla, ale vnímá jej už jen idealisticky, bez vztahu k materiální a sociální realitě vzniku díla.

Na západě tyto argumenty nebyly dostatečně přesvědčivé. Know-how sesbírané režií a choreografií intimity, mediální tlak hnutí #MeToo a propojení koordinátorek intimity se silnými odborovými organizacemi pomohly novou pozici prosadit i navzdory výše zmíněným výtkám. Avšak to neznamená, že koordinace intimity s sebou nenese rizika a nebezpečí, o kterých konzervativní argumenty hovoří. Byť se projevují trochu jinak, než jak idealistické či konzervativní pojetí umělecké tvorby předpokládá.

Riziko nových zranění způsobených necitlivým či neadekvátním přístupem představuje především novost této profese a nízká míra zkušenosti těch, kteří ji vykonávají. Necitlivost se může projevit hloupými poznámkami, hodnocením uměleckého výkonu či nežádoucím vtipkováním. Stejně tak mohou koordinátorky intimity příliš zasahovat do procesu zkoušení, ať už z pozice přespříliš ochranitelské (stresovat zbytek týmu neustálým ptaním, jestli jsou všichni v pohodě) či z pozice nevyžádaných tvůrčích rad a zasahováním do práce jiných profesí.

Velkou výzvou koordinace intimity je také její dostupnost. Věnovat se této profesi stojí hodně času a peněz, a tak hrozí, že se jí budou věnovat pouze lidé z privilegovaných částí společnosti. Tím může dojít k potvrzování omezeného pojetí intimity, které nereflektuje kulturní rozdíly v jejím vnímání a odlišnou komunikaci.

„Byli jsme zablokovaní, měli jsme strach. Od vedení jsme se dozvěděli, že si za to můžeme sami. (...) Připadala jsem si jako nějaký panák, který, pokud chce dělat divadlo, musí plnit jejich příkazy. (...) Když jsem si začala uvědomovat, že to, co dělám, vůbec dělat nechci, popadl mě obří strach, že když ho odmítnu, bude se zlobit a já nebudu moci dostudovat.“⁸

V ČEM BY TO PROSPĚLO NÁM?

V českém kontextu zaznívají vůči koordinaci intimity především kritické argumenty a její prosazování je dosti omezené. Přitom v našem prostředí jsou stále sexismus (od „neškodných vtipů“ až po vulgární „tvůrčí“ metaforiku) a necitilivá práce s intimitou zcela běžné. Nejhůře takové prostředí pak dopadá na studující. Nikdo se nepozastavuje nad tím, když pedagog překvapeně reflektuje studentské představení slovy: „Já byl hrozně překvapenej, že jsem vás nevnímal sexuálně, i když jste byla svlečená.“

V prostředí české kultury také mnohem silněji funguje prekarizační tlak na hrající a odbory jsou u nás výrazně slabší. Nemáme ani mnoho příkladů, kdy by produkční společnost nebo divadlo musely platit odškodné hrajícím za psychickou újmu či za sexualizované násilí. Oproti mocenskému a sexistickému způsobu práce, který se halí do pláště umělecké svobody, není v českém prostředí postavení se za vlastní práva a důstojnost tak časté.

Standardem práce s intimitou je bezradnost. Typické je pro ni „Tak to nějak zkuste“, které v divadle následuje po tom, co skončily čtené zkoušky, a v audiovizi často bez jakékoliv předchozí přípravy. Přitom ani školní systém divadelních akademií se tvůrčí prací s intimitou nezabývá, takže performující vlastně nemají techniky, jak „to“ mají „zkusit“.

Dále se intimita stává nástrojem pro intenzifikaci či charakterizaci uměleckého výkonu, což vystihuje např. typická režijní připomínka „dej do toho koule“ či zhodnocení, že tomu „koule“ chybí. Machistický či vulgární slovník v naší kultuře prostě jen zakrývá neschopnost s intimitou vědomě pracovat. Vedle tohoto toxického nazírání na tvorbu pak tvůrčím debatám dominuje neempatické, mechanické pojetí tvorby – představení „nešlape“, „padá mu řetěz“ apod.

Férové zacházení a základní respekt byly v kulturním prostředí nedostatkovou surovinou tak dlouho, až se z poníženosti a prekarizace stala norma. Proto lidé tak často popisují, že jim koordinace intimity otevřela oči a že až díky ní prohlédli, jak moc byla ve skutečnosti jejich práce traumatizující.⁹ Začali si najednou uvědomovat všechny dopady momentů, ve kterých chtěli říct ne, ale nevěděli jak, báli se nebo měli pocit, že nemůžou, a tak řekli ano. Mj. i proto, že často prošli několikaletým hereckým tréninkem, kde do nich bylo vštěpováno, aby byli připraveni ve jménu „umění“ či „tvorby“ říkat ano na vše a na cokoli, i za cenu potlačení vlastních hranic. Efekt prozření a zpětná retraumatizace tady jen dokládají absolutní normalizaci vztahu zneužívaných a zneužívajících v kultuře. A právě to se snaží koordinace intimity změnit.

Český kulturní prostor může z rozvoje koordinace intimity profitovat, neboť by mohla opečovat ty oblasti tvorby, které byly dosud chápány jako sekundární a ve kterých převažovaly různé typy manipulace. Především může poskytnout ochranu a hlas zranitelným skupinám, typicky mladým ženám a lidem neodpovídajícím cisheteronormativitě. Pozice koordinátorky intimity tuto ochranu v rámci tvůrčího procesu navíc normalizuje a potenciálně demokratizuje – zpřístupnňuje ji pro všechny.

Klíčovou roli pak koordinace intimity může sehrát ve vzdělávacím procesu. Umělecké školství, jak středního tak vysokého stupně, by díky ní získalo bezpečenější nástroje jak pracovat s křehkou intimitou mladých lidí. Že je po této změně poptávka i ze strany studujících, ukázala iniciativa Ne!musíš to vydržet již v roce 2021. Koordinace initmity by se tak mohla stát jedním z nástrojů pro proměnu školského i uměleckého prostředí směrem k větší bezpečnosti, péči a inspirovanosti.

Nerozumím upřímně té formulaci – a nemyslím to zle ani ironicky –, že tady je nějaká struktura; jako měnit strukturu, co se tady má strukturálně změnit, kromě toho, že by měla vzniknout etická komise, že by měl být ombudsman, i tato neformální setkání – a teď se ptám jenom proto, že bych se to chtěl dozvědět. Co tady strukturálně vyrábí to nebezpečí, tu příležitost pro tyhlety přešlapy?¹⁰

Igor Dostálek, tajemník akademického senátu DIFA JAMU, vedoucí ateliéru herectví, #pojďmeotommluvit, 12. 10. 2021

PÉČE PRO VŠECHNY

Pokud se v současném českém uměleckém školství či kultuře zavádí nějaká koordinace intimity či jí příbuzná péče, probíhá častěji odděleně od tvůrčích procesů. Jednotlivkyně a jednotlivci, kteří mají zájem o sebereflexi či psychologickou podporu a kteří vyvinou velké úsilí, se teoreticky mohou dostat k psychologické péči či do podpůrné sdílecí skupinky. V českém kontextu několik koordinátorek intimity již působí. Avšak rozpuštění současných toxických norem v rámci tvůrčích procesů jednotlivkyně a jednotlivci nezvládnou.

Aby se konsent, respekt a reflexe sexuálního násilí i mocenských, patriarchálních struktur v rámci české kultury prosadily, bylo by třeba péči integrovat do běžného fungování akademie a tvorby. Není udržitelné spoléhat se na jednoho člověka, který má bezpečnou práci s intimitou na starosti. Koordinace intimity ostatně nastavuje prostředí, na jehož vytváření se mohou podílet všichni. Nabízí přitom horizont lákavější, než jaký nabízí současný způsob umělecké práce. Ten se zaměřuje na produkci uměleckého artefaktu za co nejnižších nákladů. V české kultuře vás čeká tvrdá práce za málo peněz. A pokud s tím máte problém, vyhledejte psychickou pomoc, nebo odejděte…

Oproti tomu koordinace intimity nabízí horizont profesionální, řemeslně dovedné práce na intimních scénách a zároveň pečující pracovní prostředí při jejich vytváření. Nabízí praktické nástroje pro prevenci a ochranu všech zúčastněných a v rámci oborového know-how zahrnuje nejrůznější kulturní, mocenské, tvůrčí a další aspekty, které intimitu provázejí.

V českém kontextu může podobně jako v zahraničí fungovat iniciativa zdola. Je třeba začít klást požadavky na kulturní a akademické instituce a na produkční společnosti, aby v rámci tvůrčích procesů a v rámci svých rozpočtů počítaly s vytvářením bezpečného prostředí. Argument srovnávající intimní scény s bojem a kaskadérskými výkony je zde přitom stále platný.

Studující, typicky v oborech jako je herectví, režie či dramaturgie, pak mohou chtít, aby se výuka věnovala „konsentu“, „koordinaci intimity“ a dalším aspektům kurikula. Pokud se jim dosud výuka nevěnuje, je třeba to společně požadovat.  Stejně jako je třeba vnášet do tvůrčích procesů, akademických a kulturních institucí tvůrčí ne. A to primárně ne vyřčené kolektivně, jako výraz vzájemné podpory a solidarity. Neboť tam, kde nejde říct ne beze strachu, nejde říct ano svobodně.

A na co všechno lze říkat ne? Na vykostěné rozpočty, na témata a scény reprodukující patriarchální struktury, na mocí opojené lidi, na nekompetentní lidi, na nereálné pracovní podmínky, na zneužívání našich těl jako loutek, na amatérské a traumatizující vzdělávání, na zneužívání studentek a kolegyň, na kompetitivní kolektivy, na toxické struktury reprodukující prekaritu a násilí… Doplňte si zde vlastní požadavky a společně za nimi jděte.