Kritika kritiky po dvaceti letech

Text vyšel v CEDITu 17: Spolu-práce.

Jazyk podezření se nám vrátil jako bumerang: krajně pravicové autoritářské politiky jím útočí na univerzity, kulturu i fakta o klimatu. Co dělat, když se naše vlastní nástroje sociální kritiky obrátí proti nám? Může být odpovědí méně kritického odhalování či demaskování a více post-kritické péče o arény sporů?

Kritické společenské instance, jako jsou univerzity, umělecké instituce, environmentální a feministické hnutí či neziskový sektor, jsou dnes pod koordinovaným tlakem krajně pravicových, novo-nacionalistických, fašizujících a autoritářských politik. V Maďarsku kupříkladu šla vláda po univerzitní autonomii i občanské společnosti systematicky. Nejprve zrušila akreditaci genderových studií a vynutila odchod Středoevropské univerzity do Vídně. Následoval masivní převod veřejných vysokých škol pod „svěřenské“ nadace obsazené loajálními lidmi, po němž Evropská komise zablokovala přístup více než dvou desítek univerzit k programům Erasmus+ a Horizon. V kulturní sféře vláda narušila autonomii Divadelní a filmové akademie a uplatňuje cenzurní tlak na další instituce. Na neziskový sektor nejprve dopadl zákon o zahraničně financovaných organizacích; nyní vláda tlačí novou verzi transparentnosti, která by umožnila tvrdě trestat a případně zakazovat nežádoucí zahraničně podporované spolky.

V Polsku za minulé vlády Práva a spravedlnosti proběhl souběh kulturně-historické politiky, omezování LGBT práv, zásahů do neziskového sektoru a environmentálních sporů. Stát zasáhl do koncepce a vedení Muzea druhé světové války v Gdaňsku a další instituce vystavoval ideologickým tlakům. Desítky samospráv přijaly deklarace zón bez LGBT, vláda zároveň centralizovala rozdělování dotací pro neziskový sektor a opakovaně uvažovala o povinné evidenci zahraničního financování.

Vláda Roberta Fica na Slovensku přetváří veřejnoprávní média a kulturní sektor v duchu politické loajality a zvyšuje tlak na občanskou společnost. Zákonem sloučila slovenskou televizi a rozhlas a nahradila ji novou institucí s podřízenějším řízením; pracovníci obou institucí stávkovali kvůli ohrožení nezávislosti. Ministerstvo kultury pod vedením Martiny Šimkovičové odvolávalo ředitele klíčových institucí a přerozdělovalo podporu způsobem, který kulturní obec označuje za ideologický. Parlament současně zpřísnil pravidla pro neziskové organizace a vláda prosazuje „zahraniční podporu“ jako stigma. Do prostoru akademie pronikají disciplinární a politické tlaky, na něž reagují studentské a akademické organizace. Environmentální neziskovky hlásí personální čistky na úřadech a legislativu oslabující ochranu přírody.

Nejhrozivější je však aktuálně situace ve Spojených státech, kde se po nástupu Donalda Trumpa obnovila strategie přímého tlaku na univerzity, kulturu a instituce upozorňující na změny klimatu. Bílý dům rychle ukončil vládní iniciativy v oblasti diverzity a vydal příkazy k uvolnění těžby fosilních zdrojů. Ministerstvo spravedlnosti zažalovalo státy, které přijaly „klimatické superfondy“, k vymáhání nákladů na klimatické škody po ropných firmách. Ministerstvo školství mezitím rozšířilo vyšetřování univerzit a sahá po financích univerzit, jako je Harvard, nad kterým uvalilo zvýšený dohled nad hotovostí. UCLA čelila masivnímu zmrazení federální podpory, proti čemuž se brání žalobami. Nový rozpočet pak tvrdě dopadá na umělecké a humanitární neziskové instituce po celé zemi.

Fenomenálně úspěšný nástup krajní pravice do hlavního politického proudu v mnoha společnostech dneška má mnoho důvodů a různých vysvětlení. Jeden důležitý rys mají však společný. Všechny verze onoho fašizujícího novo-nacionalismu mají konspirační nádech. Pracují s konspiračními teoriemi, aby stabilizovaly své postavení; využívají konspirace k útokům na etablované strany a struktury; využívají je ke shromáždění voličstva, které odvádějí od těch, kteří se k nim mají chovat arogantně, přezíravě a kteří je kritizují za rasismus nebo sexismus, aniž by jakkoli uznali jejich hněv za spravedlivý a legitimní, vyplývající z jejich sociální situace.

Těmito útoky novo-nacionalisté posilují ono celkové konspirační ovzduší, kdy se nám sugeruje, že nic není, jak se zdá; za vším je potřeba hledat nějaké spiknutí a mocenské zájmy, které s námi manipulují, a my přece nejsme tak naivní, abychom věřili oficiálním výkladům v médiích. Ona i věda je přece taková, ne? Za každým faktem stojí celá armáda univerzit a průmyslu se svými zájmy, financováním a kariérami jednotlivých mocichtivých vědců. Ani vědeckým faktům se tak nedá úplně věřit, včetně těch, která by nás mohla zachránit, jako ta o rozvratu klimatu. Nakonec každý může mít přece svou pravdu, bez ohledu na to, co říkají ti dobře situovaní, bohatí, liberální vědci ze socio-ekonomických center našich zemí, no ne?

Nicméně ač můžeme všechny tyto snahy, příběhy a vysvětlení odsoudit jako pomatené, nelegitimní a vysoce škodlivé, neměli bychom v nich rozpoznat stopy našich vlastních minulých kroků? Nejsou nám tyto jejich argumentační zbraně nějak povědomé? Neútočí na nás novo-nacionalisté našimi vlastními zbraněmi? Nepřipomíná jeden z ústředních prvků těchto nových režimů, tedy projektily konspirátorů, naše vlastní kulky dekonstrukce, sociálního konstruktivismu a postmodernismu?

Přesně tuto otázku si před dvaceti lety položil v jednom vlivném textu jeden neméně vlivný francouzský filozof a sociolog Bruno Latour. Nejsou konspirační teorie dneška kritickou teorií včerejška? A pokud ano, nedošel kritice dech a my jsme dobře vyzbrojeni tak akorát na dávno minulé bitvy? Neměli bychom udělat urychlenou revizi našeho vlastního kritického vybavení, abychom byli dobře připraveni na bitvy dneška? Otázky to jsou, myslím, stejně, ne-li ještě více, aktuální, jako byly před dvaceti lety.  

Proč kritice došel dech?

Latour svůj text Proč kritice dochází dech: od faktů k zájmům začíná popisem vlastního zneklidnění. Byl to totiž on a jemu podobní, kdo byli v určitém období považováni za ty, kdo útočí na „fakta“, na jednoznačné vědecké důkazy, které nahlédli jako nějak vytvořené, zkonstruované. Francouzský sociolog vědy tím chtěl vzbudit obdiv k objektům svého studia, ale výsledek měl být podle pozorovatelů a kritiků právě opačný. Samotným pohledem, tedy podrobným etnografickým studiem vědeckých laboratoří, měl naopak „vědeckou pravdu“ a autoritu oslabovat a rozmělňovat. Měl tím ukazovat, že vysvětlení faktů se skrývá někde v podmínkách jejich ustavování, někde v pozadí. 

V době psaní svého textu, tedy v roce 2005, Latour hleděl na konspirační teoretiky a shledal znepokojivou podobnost mezi figurami kritické teorie a jejich realistickým postojem, který je nedůvěřivý k oficiálním vysvětlením; k faktům, které přináší vědy například o změnách klimatu. Nic není, jak se zdá, za vším je potřeba hledat tajemné mechanismy, mocenské struktury v pozadí, které naší zkušeností se světem manipulují. Toto jsou podle Latoura naše vlastní zbraně sociální kritiky, které byly tajně propašovány skrze hranice k nepříteli, ale stále na sobě mají nápis Made in Criticalland.    

Náš vlastní „kritický duch“ se tak vyčerpal a pouze dodává munici těm, kdo chtějí zpochybňovat i velmi solidní poznatky. Vědecké války devadesátých let měly v tomto ohledu společnost naučit rozkládat vědecká fakta na „diskurzy, zájmy a mocenské vztahy“ v pozadí. Stejnou techniku dnes bez rozpaků používají konspirační hnutí a popírači, aby relativizovali empirické poznání jako takové.

Hlavním cílem Latourova textu však není kát se, byť implicitně přiznává, že i jeho studia vědy mohly mimoděk posilovat nihilistické čtení, že „všechno je pouhá konstrukce“. Chce prostě zrevidovat kritický arzenál, který zastaral v rychle se měnícím světě. Vydrží kritické zbraně revizi materiálu? Co je s nimi vlastně v nepořádku, pokud je podrobíme prohlídce?

Podle Latoura sociální kritika obvykle zničí svůj předmět zájmu a nahradí jej něčím jiným, zpravidla poukazem k tajemným silám v pozadí, diskurzům, mocenským strukturám, které jen kritickou perspektivou nadaná osoba dokáže rozšifrovat. Samotné kritické gesto se potom skládá ze dvou oddělených, ale provázaných tahů – tahu antifetišismu a následného zaujetí pozitivistického/realistického postoje.

Nejprve tedy kritik zaútočí na objekt, který sami aktéři považují za hybatele svého jednání (umělecká díla, božstvo, ideály). Následně jej označí za fetiš, tedy bílé plátno, na nějž si ti nevědomí nebožáci promítají vlastní pohnutky. Druhým tahem potom kritik vysvětlí tyto pohnutky jako odraz přírodních či společenských faktů.

Co je fetiš a co už je nezpochybnitelný fakt, je potom plně v rukou osoby nadané kritickou perspektivou. Kritik se nikdy nemůže mýlit a ničím nemůže být překvapen. Takto může „vládnout neomezeně, vyzbrojen lépe než Zeus sám, zasahujíc z výšin svého postavení šípem antifetišismu i oštěpem pevné kauzální objektivity“. Všude, kam Zeus kritiky vstoupí, zanechává za sebou poušť. Za vším odhalí „skutečnou podstatu“, což obvykle rozhněvá ty, jehož objekty obdivu nebo zájmu se staly předmětem takového odhalení. Kritice pak dochází dech ve chvíli, kdy se právě tyto nástroje hermeneutiky podezření použijí na vysvětlení „našich faktů“.   

Ne že by Latour přicházel s něčím naprosto neznámým, jen dokázal své argumenty přinést v pravou chvíli a propojit s tehdy sílícími konspiračními tendencemi. Podobné argumenty se ale diskutovaly už pár let před ním. Tak například teoretička genderových a queer studií Eve Kosofsky Sedgwick obviňuje část kritické akademické obce z toho, že zhusta vycházejí z hermeneutiky podezření. Pravý význam slov, gest, textů, uměleckých děl musejí hledat někde v hloubce, pod povrchem. Povrchu se nesmí za žádnou cenu věřit! Namísto „paranoidního“ kritického čtení, jehož výsledky bývají předvídatelné a nezajímavé, navrhuje praxi reparativního čtení zaměřeného na zdůrazňování posilujících, produktivních potenciálů daných děl.

Po kritice kritiky Latour naznačuje směr dalšího rozvoje nové kritické praxe. Je podle něj na místo odhalování potřeba „dělat věci veřejnými“ prostřednictvím mapování sporů; musíme identifikovat konflikt tvrzení nebo věcí, ukázat jednotlivé strany, popsat jejich pozice, důkazy, argumenty, emoce. Do mapování sporů chce zahrnout i ne-lidské aktéry, kteří jsou nerozpojitelně napojeni na ty lidské. Zároveň je potřeba vytvářet arény (a pečovat o ně), jak fyzické, tak digitální, v nichž se dá spor férově vést. Kritik má tedy opustit roli heroického „drtiče idolů“ a zaujmout pozici pečlivého kurátora. Kritik není ten, kdo demaskuje, ale ten, kdo shromažďuje – kdo poskytuje arény, v nichž mohou být věci znovu sestaveny a brány vážně v celé své křehkosti.

K post-kritice

Pro část akademického světa byl tento proud pragmatické kritiky kritiky (v kombinaci s konceptem hermeneutiky podezření vypracovaným Paulem Ricoeurem) přesvědčivý a začalo se diskutovat o post-kritické (sociální) vědě, která by se urážlivým kritickým gestům vyhnula a zrekonstruovala kritický postoj pro novou realitu.

Podrobněji Latourovu kritiku kritiky směrem k postkritickému přístupu rozpracovala literární vědkyně Rita Felski, která vysvětlení své pozice věnovala řadu publikací – od monografie Limity kritiky a sborníku Kritika a post-kritika, přes kratší texty věnované hermeneutice podezření až ke sborníku Latour a Humanitní vědy, v němž se různí autoři snaží s francouzským teoretikem znovu promyslet svůj obor.

Felski svou koncepci formulovala ve vztahu k analýze a kritice literárních děl, nicméně její argumentace potenciálně platí i na jiné umělecké obory, třeba na divadlo a divadelní kritiku. Pozici britské literární vědkyně bychom mohli shrnout takto:

V kriticko-akademickém prostředí převládá tendence vkládat skryté příčiny a nevědomé motivy do úst a jednání druhých. Ti, kteří to dělají, sami sebe portrétují jako ty, kteří mluví k podstatě věci samé. Prostě říkají pravdu, ostatní žijí v šalbě a klamu, který kritik dokázal prohlédnout. V tomto smyslu je kritika metodologicky asymetrická. Objekt kritiky je vždy vysvětlován skrze historické, psychoanalytické, kulturní, strukturální či sociální pozadí, zatímco kritik sám zůstává mimo tuto kontextualizaci a je na tomto společenském zkonstruování nezávislý.

V dominantní podobě je kritika specifickým druhem nesouhlasu, který spojuje podezřívavost, sebevědomí a rozhořčení. S tímto typem nesouhlasu se ale pojí několik problémů:

1) Kritika se často jednostranně zaměřuje na limity a nedokonalosti lidí, institucí nebo uměleckých děl. Kritika je vždy sekundární a reaktivní. Vždy už na něco existujícího reaguje. Nemá proto vlastní nezávislost.

2) Kritika také vede k afektivní inhibici. Brání velkorysému přístupu k textu a spíše vybízí k negativnímu naladění, podporuje nedůvěřivost a ostražitost. Tím nás chrání před riziky, ale zároveň nás odcloňuje od možných přínosů, které by otevření se různým typům zážitků mohlo přinést. Alternativa ke kritice však neznamená naivitu – jde o to, jak se otevřít pozitivním možnostem, aniž bychom ztratili schopnost kritického myšlení.

3) Dalším důležitým bodem je, že kritika portrétuje sociální realitu jako prostor absolutně prostoupený panstvím. Veškeré společenské děje jsou podřízeny mocenským vztahům a cokoli, co má mít jakoukoliv hodnotu, musí nějakým způsobem odporovat těmto vztahům, musí se proti nim vzepřít. Jinak nemá dané snažení v podstatě žádný smysl nebo je s panstvím komplicitní.

4) Kritika tak netoleruje rivaly. Jedinečně odhaluje skryté aspekty dějů, textů či uměleckých děl. Pokud ostatní tato odhalení nepřijímají, jsou onálepkováni jako ti, kdo kolaborují s mocí, jsou naivní, apatičtí nebo prostě hloupí.

Podezřívavé čtení si však, podle Felski, oproti jiným přístupům, nemůže automaticky nárokovat žádný privilegovaný přístup k rigoróznosti, lepšímu vědění a politickému radikalismu. Je proto potřeba oslabit metodologickou asymetrii tím, že prohlásíme kritické čtení pouze za jeden z mnoha možných přístupů k dějům a textům, nikoliv o ten jediný a nutný. Felski nás tak chce spíše učit, jak komunikovat s „intelektuálními cizinci“, tedy s těmi, kteří nesdílejí stejnou sadu předpokladů jako my.

Zároveň je potřeba se ohradit proti tomu, že by kritika kritiky byla kapitulací nebo příklonem ke konzervativismu. Jde o znovu-promyšlení kritického postoje, který ve své modernistické verzi ztratil svůj původní emancipační potenciál. V tomto kontextu Felski odkazuje na Latourovu myšlenku emancipace, která nespočívá ve snaze osvobodit se od všech pout, ale v tom, jak se dobře navázat. Emancipace není jen o úniku, ale o smysluplném připojení k něčemu, co nám umožňuje dobře být a jednat.

Post-kritický přístup by se tak více zaměřoval na způsoby, jakými nás například estetické zážitky přivádí k novým poznáním, šoku, osvícení a jak nás, jako sociální bytosti, propojují s našimi životy. Takovýto přístup umožňuje kritické přiblížení se uměleckému dílu nebo ději spíše než vytváření kritické distance. Tím vzniká koncept kritického připoutání, kde je vztah mezi dílem a jeho kritikem komplexnější a hlubší než v tradičních modelech kritiky.

Post-kritika chce cíleně oslabovat metodologickou asymetrii tím, že kritiku pochopíme jako každodenní věc. Kritizují všichni, aniž by museli čekat na její akademickou verzi. Felski si tu vypůjčuje od Simona Susena koncept „epistemického kontinua“, který rozmazává hranice mezi „běžným“ a „vědeckým“ způsobem vztahování se ke světu. Oba přístupy se mají vzájemně obohacovat. Tento koncept zdůrazňuje, že předpojatosti, doxa a ideologie jsou přítomny napříč vědeckou i nevědeckou veřejností. Někteří lidé mají lepší přístup k vědění, zatímco jiní ne, a je důležité se zamýšlet nad tím, jak situovat sami sebe na tomto kontinuu tak, abychom nebyli v pozici nadřazenosti vůči těm, které kritizujeme.

Jakými způsoby tedy můžeme nesouhlasit, aniž bychom teatrálně demonstrovali, že naše vhledy jsou nadřazené zpátečnickému a tmářskému vnímání druhých? A jak to dělat tváří v tvář hlavnímu politickému proudu nastupující asertivní ultrapravicové politice?

Jak vytrhnout koberec zpod nohou novo-nacionalistů?

Snahy o nový přístup k sociální kritice tak přichází v době, kdy na kritické teorie po celém světě útočí reakční proudy. Je tedy důležité se zamyslet nad tím, zda bychom se neměli jednoznačně postavit za právo na kritiku. Problém je ale v tom, jak takovou kritiku definujeme. Její modernistická verze, na kterou útočí Latour a Felski, opravdu v nových podmínkách není prospěšná. Respektive je prospěšná spíše druhé straně. Kritika v této její verzi vytváří na jedné straně vědoucí kritiky a na druhé straně nevědoucí a zmatené objekty. Asymetrii potom dále prohlubuje samotná metoda, při níž se objekty kritiky vysvětlují historicky, kulturně či strukturálně, ale kritik sám, jako by dlel v rovině čistého a nezatíženého zření. Kolikrát jsme už novo-nacionalisty slyšeli rozehrávat tuto figuru, když hlásají, že to jsou právě liberálové z velkých měst, kteří se se svými fakty a jasnými vysvětleními staví do pozice lepších lidí a vás obyčejné lidi pořád jenom kritizují a obviňují z různých druhů -ismů?

Je možné původní formulaci kritického postoje odmítnout, aniž bychom se stali komplici nových autoritářů? Myslím, že je to možné. Nemusíme přece přijímat situaci tak, jak je nám předkládána, tedy jako dva jednoznačné tábory – pro a proti kritice. Post-kritika je tu jakousi třetí variantou, a tedy snahou stavět na znalosti kritických nástrojů, ale zároveň pracovat s jejich limity. To se neobejde bez uznání vlastní situovanosti, z níž začínáme systematicky komunikovat s „intelektuálními cizinci“ a post-kriticky se přibližovat k tomu, co nás zajímá. Kritika a reflexivita tak není nějaká super-schopnost, kterou by byli nadaní jen ti, kteří se s tímto darem už narodili. Kritika a nesouhlas jsou každodenní věcí, které nemusejí čekat na posvěcení akademickým jazykem. Méně tím budeme performovat svou nadřazenost díky znalosti teorií či faktů a více pracovat s rozdílnými předpoklady.

Post-kritik se v souhrnu namísto demaskování angažuje v „kurátorství sporů“. Kritika není finální soud nad „pravým smyslem“ díla či společenského děje, ale práce na organizaci arén, v nichž se mohou relevantní aktéři shromáždit. Aby to bylo možné, je třeba pluralizovat způsoby čtení. Podezíravost nesmí být výchozí nastavení. Vedle ní má místo reparativní a „přilnavé“ čtení, které se ptá, co díla dělají – jak nás překvapují, poutají, mění.

Kritická praxe se tak přesouvá od ikonoklasmu ke shromažďování. Pro sociální vědy to znamená například méně všemocnou, vše-vysvětlující teorii, která by propůjčila kritikovi možnost odhalit pravou podstatu jednání naivních aktérů, a více přesných popisů sporů a heterogenních asambláží. Pro oblast umění by to mohlo znamenat méně demaskování, usvědčování většinové společnosti z pokrytectví nebo šokování a vysmívání se maloměšťákům. Spíše by mělo pečovat o společenské spory tím, že bude věci dělat veřejnými tak, aby kolem nich mohl vzniknout produktivní spor. Právě výstavy, instalace nebo divadelní představení mohou kolem sebe vytvářet společenské arény, které unesou pluralitu hlasů a argumentací. Umělecké instituce tak mohou fungovat jako infrastruktura pro společenské spory, v nichž se nebude jedna strana demaskovat jako naivní či nějak nedostatečná, ale bude se pečovat o střet různých společenských skupin, jejich náhledů na svět, jejich nejistot či strachů a materiálních možností nebo omezení, přičemž se každé straně dostane spravedlivého zacházení. 

Aby umělecké instituce dokázaly pečovat o spory, musí opustit roli moralizující instance a převzít roli férových arén. Nejde o přísnou neutralitu, ale o důslednou organizaci setkání věcí a hlasů, v níž je možné jasně pojmenovat problém, shromáždit a zpřístupnit argumenty a důkazy a umožnit protinámitky. Ultimátním cílem tedy je „učinit věc veřejnou“ tak, aby kolem ní mohla vznikat dotčená publika – ne zesměšnit oponenta, ale zprostředkovat spor tak, že jej lze vést, revidovat a nést za něj odpovědnost.

Post-kritika tedy není rezignací na emancipační ideály nebo na konflikt jako takový, což by nás vedlo k přijetí konzervativního postoje a tím usídlení v novo-nacionalistickém táboře. Jde o svébytnou pozici, která se snaží vytrhnout koberec zpod nohou fašizujících sil, aniž by přitom nabízela protistraně vlastní munici.