Všichni musíme usmířit svůj strach

Rozhovor vyšel v CEDITu 18: prostor pro konflikt.

Co tě přimělo opustit akademické prostředí a založit aikidó dódžó¹?

Studoval jsem východoasijské náboženské tradice na University of California v Santa Barbaře někdy od roku 1986. Získal jsem bakaláře, magistra, složil jsem doktorské zkoušky a zbývala už jen disertace. Právě když jsem ji psal a před sebou jsem viděl slibnou akademickou kariéru, tak jsem si začal všímat, že se celé to akademické prostředí věnuje jen mysli a intelektu a že praxe a tělo jako by pro něj neexistovalo. Nabyl jsem proto pocitu, že v takovém prostředí nikdy nemohu usilovat o hledání pravdy.

Tehdy jsem se zajímal o konflikt. Ale akademické prostředí se pomocí luxusu a privilegií konfliktům vyhýbá. Takové už je výchozí nastavení moderní lidské mysli: Raději žijeme v uzavřených komunitách a různé věci před sebou skrýváme. Naše mysl podléhá strachu a v důsledku toho kolísáme mezi vyhýbáním se / ustupováním / odpojením se a snahou přemoci druhé, snahou „mít navrch“. Buď před konflikty utíkáme, nebo se do nich zapojujeme. Během svého akademického výzkumu předmoderních náboženských tradic jsem ale zjistil, že existuje ještě jiná cesta. Jedná se o cestu usmíření dichotomií: skrze dekonstrukci dichotomické mysli, a tedy i dekonstrukci našeho dichotomického vnímání světa.

Tak jsem odešel z akademie a vstoupil přímo do centra konfliktů. Stal jsem se zástupcem šerifa. Santa Barbara je dovolenkový rezort. Prostě idylické místo: na jedné straně máš oceán, na druhé hory. Je tu překrásné počasí. Projíždíš městem a chce se ti věřit, že jsi v jakémsi Disneylandu. Ale když si nasadíš policejní odznak a denně vyjíždíš kvůli tísňovým voláním, dojde ti, že se tu pod povrchem odehrávají temné věci. Temnota je všude. Připomíná mi to úvodní scénu z Blue Velvet od Davida Lynche. Na povrchu zelený trávník, slunce, modré nebe, květy, ale pod povrchem ve tmě se něco hemží. Soustředně to odráží individuální osobnost člověka. Navenek se nějak prezentujeme, ale uvnitř nás vře zmatek a konflikt.

A jako policajt seš přímo v tom. Myslím, že díky téhle práci jsem svůj výzkum konfliktu posunul na úplně jinou úroveň, než na jakou bych kdy dosáhl na univerzitě. Mám dojem, že mě univerzita chtěla spíš dusit a ovládat. Ostatně každá instituce chce hlavně reprodukovat sebe samu, pokračovat ve svém neustálém znovuzrození.

Dokázal jsem si představit, jakým manipulacím a tlakům bych tam při cestě za pravdou musel čelit. Na ulici, ve světě vystaveném chaosu, jsem si sám mohl určit, jak ten chaos uspořádám. A mohl jsem tak věci uspořádávat jinak, vnášet do dichotomie usmíření a souručenství.

Takže díky tomu, že ses stal policistou, pro tebe přestalo být téma vypořádání se s konfliktem jen teoretické a stalo se více reálným?

Práce u policie pro mne znamenala střet se syrovou pravdou, která tě zasáhne emocionálně, a někdy i fyzicky. Prostě se jí nedá vyhnout. Ano, konflikt tu není teoretické téma. Tvá rozhodnutí a to, jakým člověkem jsi, tu má skutečné, vážné a často nevratné důsledky.

A s tímto vědomím a bez nutnosti napsat disertaci jsem si založil vlastní dódžó. Mohl jsem tam v kontrolovaném prostředí experimentovat s konfliktními situacemi od policie, přicházet s teoriemi a nápady a pak je přenášet k policii, přecházet tam a zpět. Je to věda svého druhu. Zjistíme, jak daný nápad funguje v kontrolovaném prostředí dódžó. Dobře, tady nám to funguje. Zkusíme to tedy přenést do skutečné situace a uvidíme, jak to funguje tam. A pak si to přeneseme zpátky do dódžó, posuneme, a vezmeme zpátky na ulici, a tak stále dokola.

Tahle experimentální praxe se vyvinula v to, co dnes nazývám Senshin Aikido. Učím to taky na naší regionální policejní akademii, takže kromě dódžó pracuji i s novou generací kalifornských policistek a policistů, která z tohoto přístupu může čerpat.

Mohl bys popsat, v čem je Senshin Aikido speciální? Říkáš mu historické aikidó. Jak se tvůj přístup liší od běžně vyučovaného aikidó?

S odkazem na Foucaulta nazývám Senshin Aikido technikou sebe sama (angl. technology of self). Je to způsob, jak pracovat na zlepšení toho, co mne dělá člověkem. Osobně se vyhýbám přívlastku „tradiční“. Existuje mnoho škol aikidó, které o sobě tvrdí, že jsou tradiční, a přitom se neřídí předmoderními technikami sebe sama, předmoderními praktikami a předmoderní epistemologií. Praktikují něco, co vzniklo na začátku 20. století. Moje metodologie navíc sahá až do roku 500 př. n. l., takže je už více „historická“ než „tradiční“. Chtěl jsem také odlišit svůj přístup od komerčních škol aikidó, které se zaměřují na reprodukci kapitálu. Buď se snaží vydělat peníze, nebo se snaží předávat bojový systém, ovšem opět jen proto, aby udržovali tok peněz.

V Senshin Center jdeme jinou cestou. K nám tě musíme přijmout. Experimentujeme se zranitelností a neznámé lidi dovnitř jen tak nevpouštíme. Nemůžeme mít v dódžó někoho, kdo chce druhé cvičící využívat a mít nad nimi navrch. Aby se někdo mohl pustit do předmoderních praktik, musí být prostě ve svém životě v určitém, specifickém bodě. Takže u nás je velmi těžké začít od nuly. Proto jsme taky od roku 2013 neměli žádnou novou dospělou studentku či studenta. V tomto ohledu je to velmi odlišné od ostatních současných škol bojových umění.

Co myslíš tím, když mluvíš o moderní a předmoderní epistemologii? 

Předmoderní techniky sebe sama jsou založeny na zcela odlišných teoriích poznání, tedy odlišné epistemologii. Pro nedostatek lepších pojmů přistupme na tezi, že v modernitě používáme epistemologii vědeckou. Něco je buďto A, nebo B a zákon vyloučení třetího jim zabraňuje být čímkoli jiným. A to představuje jak jádro moderní mysli, tak i konfliktu. Ale předmoderní epistemologie to vidí jinak. Někteří ji označují jako sympatetickou logiku nebo korespondenční logiku2. Mně se osvědčily pojmy soustřednost3 a soustředná logika (angl. concentric logic). 

Čtenářstvo tu můžeme odkázat na Nágárdžunu, buddhistického filozofa z období 2.–3. století n. l., který s vyloučením třetího nepracuje. Moderní epistemiologie říká, že A je A, B je B a tím končí. Ale Nágárdžuna pokračuje a říká, že něco může být zároveň A i B, a něco také nemusí být ani A, ani B. A v tom je spousta pravdy. Jedná se o přesnější popis toho, jak vnímáme svět, jak vnímáme sami sebe, jak se vypořádáváme s konflikty, jak se vypořádáváme se svou lidskostí a jak řešíme vztahy ve svém životě.

Například na jevišti je herečka·herec. Je to živá osoba, ale zároveň je to i postava hry. A tu se stane, že některé herečky·někteří herci, když jsou opravdu dobré·dobří, přestávají být jen A (osoba) i B (postava), ale nejsou už ani jedno z toho. Od obojího vykročí. A právě v takový moment dochází k těm nejlepším hereckým výkonům. Kdybychom dokázali říct: „To je herečka·herec, ne postava“, věděli bychom, že nejde o dobrý výkon. Ale když herečka·herec vykročí od svého já i od své postavy, když už není ani A, ani B, vyzařuje to ven a publikum v ten moment cítí Zážitek. Ponoříme se do tohoto ani-ani stejně, jako je v něm v daném okamžiku ponořena osoba na jevišti.

A jak se tato předmoderní epistemologie aplikuje v bojovém umění?

Moderní bojová umění se často prezentují jako techniky těla. Ale v předmoderní epistemologii nelze tělo a mysl oddělit. My jsme ostatně obojím naráz, jsme myslí i tělem. A když se tyto věci harmonicky spojí, nejsme už ani myslí, ani tělem, protože přebírá kontrolu něco jiného. Ani tělo, ani mysl. Moderní bojová umění, včetně aikidó, často tvrdí, že jsou duchovní nebo že pracují s aspektem lidského srdce a mysli. Přitom nevyužívají téměř žádné praktiky, které by se tím skutečně zabývaly. Často jen cvičíš, děláš tělesné pohyby a učíš se různé techniky. Stejně jako na univerzitě, kde se vše točí kolem mysli, tak v dódžó se zase vše točí jen kolem těla. Kde je srdce a mysl? Kde je duch? Kde je to nejskutečnější, čím jsme? Kde je bytí?

Řekněme, že se naučíš techniku pro úchop zápěstí. Tato technika je chápána jako reakce na to, když ti někdo chytí zápěstí. Říkám tomu modalita coby-kdyby. A teoreticky ta technika může fungovat a v dódžó to vypadá dobře, stejně jako na univerzitě může fungovat akademická diskuse. Ale když se to skutečně pokusíš žít, uvědomíš si, že tvá mysl nedokáže propočítat všechny možnosti, které mohou nastat. Tenhle způsob tréninku nemůže v reálném životě fungovat. Nezabývá se totiž duchovním problémem násilí člověka vůči člověku, kterého se v ten moment účastníš. Nezabývá se skutečnými efekty, které má stres z násilí na tvou mysl. A nezabývá se tak skutečnými způsoby toho, jak se v reakci na násilí hýbeme, co zažíváme a s čím umíráme.

Předmoderní lidé věděli, že je to problém. Jedná se o ultimátní problém praxe: Jak nepřilnout k formě? Jak se ji učit tak, abychom ji mohli spontánně aplikovat? No tím, že budeme rozvíjet své tělo a mysl skrze umění.

Takže chápeš aikidó a bojová umění jako techniky sebe sama. Co to znamená?

Existují různé náboženské tradice: různé typy křesťanství a buddhismu, hinduismus atd. A Michel Foucault vyvinul pojem techniky sebe sama, aby o nich všech mohl mluvit, aniž by nějaké náboženství hájil nebo se zastával jednoho proti druhému. Tento pojem zahrnuje téměř jakoukoli praxi, kdy se snažíš vzít svůj současný stav bytí a díky sebekultivaci a transformaci dosáhnout ve svém životě požadovaného nebo „vyššího“ místa. A mezi tyto praktiky lze zařadit budó, bojové umění, tedy využití bojových technik ke kultivaci sebe sama. Myslím to tak, že aikidó je prostě budó.

Jak funguje dódžó, které se řídí těmito myšlenkami? Popsal bys ho jako chrám nebo klášter?

My se ty předmoderní diskurzy a praktiky snažíme učinit použitelnými pro moderního člověka. Můžeme se bavit o chrámu, ale naše dódžó chrám není. V předmoderních chrámech jsi opustil rodinu, oholil sis hlavu, změnil sis jméno a šel jsi žít do chrámu na 24/7. To se dneska nedá. Lidé mají práce a rodiny. Takže jsme modernizovaní. Nevyžadujeme tahle pravidla, ale fungují u nás určité předpoklady. Třebaže i když v dódžó nežijeme, očekává se, že budeme praktikovat praxi dódžó 24/7. Tenhle závazek na úrovni srdce a mysli je stále stejný.

Ale jak to funguje? Jak se dá tahle praxe přenést do každodenního života? Nestává se z toho už náboženství?

Všichni máme nějaké náboženství, protože každý následujeme nějaký systém, podle nějž jednáme a skrze který uspořádáváme svou zkušenost se světem. A to bez ohledu na to, jestli to je, anebo není ustanovené náboženství, anebo zda tomu vůbec náboženství říkáme. No, a když se snažíš praktikovat předmoderní techniky a snažíš se je přeložit pro moderní ucho a mysl, musíš se také začít zabývat vlastní historií mystických tradic a tím, jak jsme s nimi zacházeli. Dalo by se říct, že se tady bavíme o obrození mysticismu, pokud jako mysticismus budeme chápat snahu o usmíření dichotomií a o dekonstrukci dichotomické mysli. Každopádně je třeba při tom chápat, že jsme oba dědici zkorumpovanosti evropského křesťanství, vzestupu protestantství, osvícenství a jeho útoku na předmoderní techniky sebe sama, a konečné sekularizace společnosti. Výsledkem toho je, že se v USA nyní nacházíme v éře konzumerismu. Všeobecné náboženství se teď nevztahuje ke katolíkům nebo budhistům, ale k zákazníkům. Dominuje u nás konzumerismus-materialismus. Život je zaměřen na nákup věcí a na výrobu kapitálu k výrobě věcí. To je centrum naší víry.

Je těžké říct, jaké náboženství dominuje v České republice, ale konzumerismu jsme rozhodně také silně oddaní.

No, a když se těmito předmoderními mystickými tradicemi zabýváš, vede tě to k nutnosti reflektovat vlastní historii zabývání se náboženstvím. Historicky tu vždy existovaly mystické tradice, které na problému těla a mysli a na jejich transcendenci pracovaly. Ale také existovaly snahy institucí přitáhnout si mystiky a ovládnout je. Například jsme měli v určitých obdobích ve východní a západní Evropě křesťanské mystičky a mystiky. A díky institucionalizaci křesťanství byli tito mystici a mystičky kontrolováni a regulováni: protože ten*ta, kdo nemá dichotomickou mysl, nemůže být druhými ovládán a kontrolován a představuje tak politické ohrožení. Náboženské instituce se často stávaly politickými institucemi, a tak se i náboženské tradice stávaly tradicemi politickými. A to se stalo součástí naší historie stejně jako pozdější hnutí za svobodné myšlení a sekularizaci – oddělení církve od státu, oddělení náboženství a politické moci. Nejde však jen o evoluci myšlení, jak nám říkají vítězové v těchto politických bitvách: Jde o moc. Protože ten, kdo může ovládat co nejvíce lidí co nejefektivnějším způsobem, určuje „pravdu“. O tom je naše historie, pokud jde o předmoderní techniky sebe sama a o náš současný kulturní odpor vůči nim.

Dnes jsme my, moderní lidé, na druhé straně. Nechceme mluvit o Bohu a náboženství mimo to, že je chápeme jako mocenské instituce a jako nástroje nadvlády, protože kritika náboženství jako nástroje k ovládání mas se stala součástí naší historie.

Ale skrze zkoumání předmoderních technik sebe sama se vracíme do doby před těmito procesy, před dobu, kdy byla „pravda“ využívána v politických bitvách jako dáma v šachu. Vracíme se k neinstitucionalizovaným mystickým praktikám. A v nich se zaměřujeme na vrozenou schopnost lidí překonávat dichotomii. Lidé to ostatně zažívají různými způsoby: může to být skrze sex, tanec, hudba nebo západ slunce. Jsou to chvíle, kdy naše mysl prostě říká: „Wow, nejsem ve svém normálním stavu!“ A předmoderní mystici se ptali: Co je to za stav? Zkusme vyvinout techniky, jak k němu získat přístup, abychom ho ve svém životě mohli dosáhnout všichni! Techniky, které budeme moci aktivně používat, abychom dosáhli transcendentního stavu mysli.

Proč si myslíš, že právě bojová umění jsou tou dobrou cestou k transcendenci? 

Největší překážkou transcendence je strach. Strach vytváří dichotomii, a skrze dichotomie se konflik stává přirozeně přítomným. V reálném životě se nemůžeš intelektuálně rozhodnout, že nebudeš v konfliktu. Nemůžeš si říct, buď statečný, neboj se. Strach se často zjeví sám od sebe, mimo veškerou tvou intelektuální kontrolu, a do situace zasáhne. Když se bojíš, tvůj strach tě vždy vtáhne do konfliktu. Jediná cesta, jak z toho ven, je vykročit od sebe sama (angl. unself). Musíš se odnaučit vnímat svět dichotomicky. Tohle má aikidó dělat. V Senshin Aikido tyto dovednosti rozvíjíme a na strach se zaměřujeme. Když se naučíš vykročit od sebe sama a usmířit svůj strach, vnese ti to do života klid a do rozhodování vejde moudrost. Umožní ti to do světa přinášet lásku; nikoli konflikt, ale souručenství. Přestáváš šílet z dichotomického vnímání světa, kdy se neustále nějakým způsobem něčeho či někoho bojíš. To je cíl budó, cesty boje: získání aktivní schopnosti vykročit od sebe sama do stavu beze strachu.

Jak bys popsal dnešního bojovníka? Jak jsem pochopil, je to podle tebe zcela něco jiného než třeba voják.

Bojovník, budóka (v japonštině ten, kdo praktikuje budó), není někdo, kdo si nasadí odznak nebo uniformu nebo vezme do ruky zbraň. Bojovník je někdo, kdo dokáže usmířit strach. V tomto smyslu bojovník nemusí být vojákem a nemusí se zapojovat do boje, ale zároveň by mohl. Voják je naproti tomu někdo, komu stát dovolil a zároveň i nařídil využívat svůj monopol na násilí.

Dám ti příklad: jako policista dostáváš tzv. hot-calls. To jsou velmi urgentní volání, často spojená s bezprostředně přítomným násilím: člověk se zbraní, probíhající domácí násilí atd. Jsou to situace, kdy někdo někoho zabíjí nebo velmi vážně zraňuje. Když nedokážeš usmířit svůj strach, okamžitě začneš vidět sebe jako klaďase, který jde zastavit záporáka, ty jsi ten dobrý, oni jsou ti špatní. A než se naděješ, chováš se násilně a účastníš se konfliktu, a to často i dřív, než jsi vůbec dojel na místo. Když se tě ale strach nezmocní, zareaguješ v téhle situaci docela jinak. Pokud dokážeš vykročit od sebe sama, nevidíš jen jedinou možnost (zastavit zlo), ale spatříš všechny možnosti, které máš, mírumilovné nevyjímaje. Tam, kde je třeba míru a kde všechno proti nalezení míru bojuje, budeš schopen přinést mír. Ale abys toho byl schopen, potřebuješ příčetnost a řád. A příčetnost a řád přicházejí pouze s vykročením od sebe sama. Předmoderní lidé to věděli. Mystičky a mystikové taky.

Podle mého se dnes všichni musíme stát bojovníky. Neboť všichni musíme usmířit strach, který panuje v našich životech, který dlí v našich srdcích a myslích a který existuje nevědomě a mimo naši intelektuální kontrolu. Tehdy, a jen tehdy, přinášíme lásku. 

¹ Jako dódžó, v angl. transkripci dojo, se v japonských bojových uměních označuje prostor, kde probíhá cvičení. Jedná se přitom jak o místo (tělocvičnu, halu), tak i o instituci, která dané bojové umění vyučuje.

David M. Valadez (*1966) je učitel aikidó a policejní instruktor ve městě Santa Barbara v Kalifornii. Vystudoval východoasijské náboženské tradice na University of California a od roku 1999 vede Aikido Dojo Senshin Center. Publikuje na youtubovém kanálu senhinone a je autorem podcastu Budo: Way of the Warrior. V roce 2023 vydal knihu Budo Contemplations. Jeho texty vyšly také v časopisech Aikido Today, Aikido FAQ, Aikido Journa a na AikiWeb.com.