Jde o to pomáhat všem, kdo to aktuálně potřebují

Text vyšel v CEDITu 16: Živé infrastruktury v roce 2025.

Můžete mi na začátek říct, jak jste založili Resistance Support Club? Jaké byly ty hlavní důvody pro jeho založení?

Mluvčí 1: Myslím, že jsme cítili potřebu nějak kontinuálně přispívat k tomu, aby Ukrajina neprohrála tuhle imperiální invazi. Ta potřeba v nás vznikla už na začátku války. Nejprve jsme pomáhali spíš ad hoc uprchlíkům v Česku – třeba lidem, ke kterým jsme měli nějaké vazby nebo kteří se k nám dostali přes známé a potřebovali akutní pomoc. Dále pak šlo třeba o rodiny s dětmi nebo o lidi se zdravotními problémy. Pak jsme začali organizovat i konkrétní sbírky, například na auto pro jednotku, kde sloužil bratr jednoho z našich přátel.
Tohle byl takový první impuls. Postupně se ale ukázalo, že pokud chceme fungovat efektivně, potřebujeme nějakou stabilní strukturu. Například když se organizují finanční sbírky, tak přes zavedené organizace to ne vždycky jde dobře nebo dostatečně rychle. Taky je s tím spojená spousta administrativy, což někdy komplikuje situaci. Vždycky někomu přidáváte práci a to není příjemné nikomu. Dospěli jsme k názoru, že bude nejlepší založit vlastní organizaci – právní subjekt, který nám umožní jednat samostatně.
Konkrétně jsme potom založili RSC zhruba před rokem, když jsme se vrátili
z Ukrajiny. Na Ukrajině jsme dělali rozhovory a jeden z nich byl s iniciativou Solidarity Collectives. Zrovna se učili pájet drony. Založili jsme organizaci, díky které bychom mohli přiložit ruku k dílu. A nejvíc potřeba tehdy i nyní jsou drony. Tak jsme si řekli, že budeme vyrábět drony.

Mluvčí 2: V tomhle jsme [s Mluvčím 1] byli od začátku spolu. Na Ukrajinu jezdíme pravidelně deset let od doby, co začala válka. Kontakt s tím místem máme neustálý. Taky jsme po celou dobu chtěli pomáhat, i ty poslední tři roky. Nebylo to ale jednoduché, tak jsme pomáhali uprchlíkům a maximálně jsme něco posílali na frontu. Na začátku třeba nebylo možné koupit helmu
a vestu. Na Ukrajině bylo všechno vyprodané. Jediná cesta byla kupovat všechno v Evropě. Chodili jsme po Army obchodech a kupovali věci, které byly nejvíce potřeba. Pak jsme je prostě posílali na Ukrajinu. Když jsme začali na Ukrajinu po začátku invaze zase jezdit, zjistili jsme, jak fungují místní iniciativy, jak lidé organizují pomoc, a došlo nám, že kolem sebe máme lidi, kteří můžou být užiteční, že máme dovednosti, které se dají využít.
Pro mě to bylo hodně osobní v tom smyslu, že pocházím z Donbasu. Město, kde jsem se narodila, je dnes jen pár kilometrů od fronty, probíhají tam evakuace. Je to jedno z posledních míst v oblasti, která jsou ještě obývaná
a nejsou ostřelovaná dennodenně. Jde o malé hornické město velikosti Přerova. Po začátku invaze se stalo útočištěm pro novináře, humanitární pracovníky
a další podpůrné síly.

Jezdíte teď na Ukrajinu jen kvůli síťování, nebo tam vyvíjíte ještě nějakou další činnost?

Mluvčí 2: Předloni v létě jsme začali s novinářskou činností. Pořizovali jsme reportáže z různých míst, která jsme potom publikovali v českých médiích. Dělali jsme to i trochu mimo hlavičku RSC. První rozhovory byly s organizacemi, které se věnují pomoci na místě. Psali jsme
o samoorganizovaných centrech pomoci různého typu.  

Mluvčí 1: Potom v zimě už jsme vyjížděli za konkrétními aktivisty, kteří jsou na frontě nebo aktivně pomáhají už od začátku invaze. Vycházely nám rozhovory se socialisty a anarchisty, kteří se rozhodli vstoupit do oficiálních struktur armády. Rozhovory nám zprostředkovaly možnost další a rozsáhlejší spolupráce. Velkou část rozhovorů pořád zpracováváme. Doufáme, že z nich bude nějaká větší publikace. V rámci vzdělávání a šíření povědomí taky s Kinem CIT promítáme ukrajinské filmy od zajímavých autorů. Nejsou to klasické dokumenty, spíš nezávislá tvorba. Na začátku míváme krátký úvod právě o tom, jak zpracováváme rozhovory a jak sbíráme informace.
V nejbližších měsících nás taky čeká spolupráce s divadlem Terén.

Děláte tedy rozhovory hlavně se socialisty a anarchisty. Řekli byste, že je RSC nějak jasně ideologicky ukotvené?

Mluvčí 1: Dá se říct, že ano. Na našem webu je to snadno dohledatelné – jsme v kontaktu s anarchisty a šířeji levicovým křídlem odboje proti ruské agresi. Jde nám o podporu a kontakty s ukrajinskými levicovými mysliteli
a aktivisty, kteří se shromáždili pod pojmem „antiautoritáři“. Zároveň je naší hlavní misí organizovat, propojovat a spolupracovat. To křídlo, které jsem zmínil, je nám nejbližší, ale to neznamená, že bychom se nenapojili
na někoho, kdo je mimo tento okruh, nebo neposkytli pomoc někomu jinému.

Mluvčí 2: Souhlasím. Myslím, že není nutné se striktně orientovat podle nějakých kategorií. Důležité je pro nás hlavně solidarita a empatie vůči utlačovaným. Nejde o to, jestli se jedná o Ukrajinu nebo Palestinu. Prostě máme k Ukrajině blíž a orientujeme se v tom kontextu, takže jednáme
v rámci tohohle prostoru. Ale ideologie pro nás není omezená jen na jedno místo – jde o to pomáhat všem, kdo to potřebují.

Mluvčí 1: Například v zimě jsme podpořili jednotku, která není ideologicky nijak vyhraněná. Byli to spíš dělníci, chlapi kolem padesátky, kteří jsou
na frontě už několik let. Po přeformování jednotky roty neměli ani základní zdravotnické vybavení, třeba batoh pro medika, což je poměrně drahá záležitost – může stát i čtyřicet tisíc korun. Problém je v pomalosti byrokratického procesu. Než armáda dodá nové vybavení, může to trvat
i měsíc, ale voják ho potřebuje hned.

Takže nezbývá než se spoléhat na dobrovolníky a dary?

Mluvčí 1: V tomto je vlastně skryto jedno obecnější téma. Ukrajina se rozhodla nejít cestou válečné ekonomiky. Tohle rozhodnutí mi dává smysl, ale zároveň není intuitivní, protože totální mobilizace průmyslu by se dala očekávat. Ekonomika Ukrajiny je tak stále hodně orientovaná na služby, ale spousta firem si vytvořila humanitární křídla, která se zapojují
do pomoci. Všechno se tedy míchá. Stát se snaží rychle vytvářet nové zásobovací a výrobní kapacity, aby pokryl potřeby lidí na frontě. Třeba výrobou artilerní munice, kterou není jednoduché vyrobit. Jenže stát je obrovský byrokratický kolos, všechno trvá dlouho a také není schopen zajistit všechno. Proto jsou důležité i ty menší dobrovolnické iniciativy, malé podniky a firmy, které pomáhají dostat více věcí na frontu, čímž suplují nedostatky státu.

To se může týkat i dodávek dronů, které jste zmínili před chvílí. Jak tohle přesně probíhá?

Mluvčí 2: Ta primární motivace začít dělat drony vznikla hlavně po pádu Avdijivky. To se stalo loni v lednu. Tehdy se situace na frontě výrazně zhoršila. Dodávky zbraní byly dlouhodobě zastavené a Ukrajinci se nemohli nikam posunout. Museli spíš ustupovat, aby zachránili životy. Důležitá věc, která se v té době začala masivně rozvíjet, byly právě dronové dílny po celé Ukrajině.

Mluvčí 1: Na civilní úrovni se začaly vyrábět drony, které se běžně používají třeba na různé volnočasové aktivity jako závody dronů, ale v kontextu války se ukázaly jako efektivní a hlavně dostupné. Levně a rychle nahrazují drahou vojenskou výrobu.

Mluvčí 2: Samozřejmě existují i specializované drony – s nočním viděním nebo ty, které fungují jako průzkumná letadla – ale ty jsou mnohem dražší, takže je jejich výroba ponechána spíše na profesionálech. Nicméně běžné drony, které vidíme na záběrech z fronty, jsou právě tyto jednoduché modely, které lze vyrobit rychle a levně.

Ve vaší činnosti propojujete aktivismus a umění. Jakým způsobem to přesně děláte? V jakém smyslu je pro vás umění a jeho instituce důležité?

Mluvčí 2: Na začátku jsme vůbec nevěděli, jak se orientovat v byrokracii nebo fundraisingu. Oba jsme ale vystudovali Fakultu výtvarných umění, takže jsme měli kontakty v uměleckém světě. Známe spoustu umělců, kurátorů, lidi z kulturní scény. Tyhle kulturní infrastruktury nám pomohly vytvořit jakousi podpůrnou síť, skrze kterou získáváme znalosti i podporovatele. Jako jednu z forem podpory jsme vytvořili tričko s ilustrací jedné členky redakce. Když podpořili naši činnost, dostali zároveň něco na oplátku. Bylo to i symbolické – něco, co lidi spojovalo. Na tom tričku je kresba lidí, kteří se drží navzájem. To je princip, na kterém stavíme – vzájemná podpora.

Mluvčí 1: Obecně ta kulturní scéna, z níž pocházíme, funguje dost otevřeně. Lidé, kteří se v ní pohybují, jsou zvyklí na kolektivní práci a podporu. Lidé odcházejí a přicházejí. Členství v RSC je fluidní, ale jádro je složeno z absolventů Fakulty výtvarných umění. Takže to, co umíme všichni, je vyprávět příběhy, vizuálně nebo textově. Oslovujeme tím lidi. Vytváříme benefiční tisky, pořádáme koncerty, píšeme a vydáváme texty, vydali jsme taky benefiční hudební kazetu. Spojili jsme se s různými kapelami napříč státy, bylo jich dvacet, každá z nich věnovala jednu skladbu. Celé to mělo symbolizovat propojení a solidaritu – jednotlivec toho sám nezvládne tolik, ale když se spojí víc lidí, dá se udělat hodně. Křest té kazety proběhl v Praze v Underdogs', ještě než na konci roku zavřeli. Kazet jsme nechali vyrobit jen omezený počet, takže je to i takový sběratelský předmět, který zároveň pomáhá. Z darů potom máme finance na činnost. Organizujeme ale i spoustu dalších akcí. Jednou z hlavních činností na pomoc Ukrajině jsou workshopy pájení.

Co si mám představit pod workshopy pájení?

Mluvčí 2: Jeden z dobrovolníků vytvořil pro RSC svítící přívěsek, který představuje dron. Děláme tyhle workshopy jako vzdělávací akce, taky jimi ale financujeme naši činnost. Zájem o to je. Teď mezi svátky jsme měli workshop v Kramatorsku, kde jsme se spřátelenou organizací BaseUA v jejich centru
pro děti organizovali právě tyhle pájecí workshopy.

Mluvčí 1: Ono se to zdá jako malá a bezvýznamná věc, ale je potřeba si uvědomit, že ty děti jsou sociálně izolované už od pandemie covidu. Na pandemii bezprostředně navázala další fáze ruské agrese vůči Ukrajině.
Pro děti je důležité, že se aspoň něco děje a můžou si vytvářet nové vazby
a fungovat trochu normálně. Tyto workshopy ale organizujeme i v Česku. Vždycky, když organizujeme nějakou benefici nebo podobnou aktivitu, přidáme k tomu i pájecí workshop. Lidi se u téhle činnosti sejdou, naučí se něco nového a baví se u toho o důležitých věcech.

My se bavíme v době, kdy dochází k překotnému vývoji v mezinárodních vztazích po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu. Jak se díváte na tento aktuální vývoj?

Mluvčí 2: Celé je to hodně zneklidňující. Boje na frontě se nezastavily. Nikdo nečeká na Trumpovo vyjádření. Pokračují prostě proto, aby ochránili obyvatelstvo. Jenom za včerejšek bylo v Kyjevě asi deset poplachů. Každý den do Doněcké oblasti přiletí několik přesně naváděných raket, které zabijí deset lidí denně. Přijde mi naprosto absurdní, že se mluví o míru, zatímco vojáci i civilisté denně umírají. Samozřejmě ten mírový plán, který Trump navrhuje, je úplně nemožný, absurdní. To není mír, to je jen plán další okupace.

Mluvčí 1: Je taky potřeba říct, že nejsme analytici. Spíš vnímáme situaci
z příběhů konkrétních lidí. Upozornila bych v téhle souvislosti na jednu důležitou věc. Zdá se mi, že se v Česku stále málo rozumí tomu, že okupace není jen výměna vlajek a sklonění hlavy před novým vedením města nebo regionu. Na těch okupovaných územích se děje celá řada násilností, ale těžko o nich v zahraničí uslyšíte. Když o tom neslyšíme, může se zdát, že okupace je „jakž takž v pořádku“, pár let to takhle nějak bude a pak se uvidí. Ale tak to rozhodně není. Jakmile dojde k zabrání dalšího území, znamená to velmi konkrétní represe. Znamená to dlouhodobý útlak lidí, kteří na daných územích zůstanou. Nejde jen o omezení pohybu nebo různé typy zákazů, ale o únosy lidí, násilnou asimilaci, vnucení ruského vidění světa a podle prokázaných případů bohužel i mučení. Právě proto chystáme na přelomu května a června akci v divadle Terén, abychom přispěli k hlubšímu porozumění celé situaci na okupovaných územích. Na programu je například dálková konverzace s organizací Zla Mavka, což je odbojová organizace žen
v okupovaných oblastech. Doufáme, že skrze tuto komunikaci budeme moci do Česka přenést zprávu o každodenní realitě na okupovaných územích
a o všem, co se tam děje.