Není na čase promýšlet demokracii a spravedlnost více-druhově?

Text vyšel v CEDITu 17: Spolu-práce.

Ve vaší práci se zabýváte tím, jak proměňuje naše chápání odporu více-než-lidská perspektiva. Jak byste nám přiblížili váš základní pohled?

SH: Začala bych trochu ze široka. V posledních několika desetiletích probíhá  tzv. ontologický, stejně jako více-než-lidský obrat, a to jak v antropologii, tak obecněji v sociálních vědách. V jejich rámci dochází jak ke konceptuálnímu překračování určující dichotomie modernity oddělující člověka s jeho kulturou od „přírody“, tak k proměně pojímání toho, čemu právě tradičně říkáme „příroda“ – to znamená vše od bakterií a hub přes skály a vodu po zvířata a rostliny. Po tomto obratu už v sociálních vědách nechápeme tyto mimolidské entity pouze jako pasivní kulisy lidských světů, jako alegorické figury příběhů pro člověka nebo jako zdroje a symboly v rámci lidského jednání, ale jako aktérstvo svého druhu – se svou agendou, myšlením, zájmy, rozhodováním, sociálním životem. Člověk už není jediným aktivním činitelem na zemi. A popravdě jím nikdy ani nebyl – to si jen moderní člověk vytvořil podobnou iluzi. Samozřejmě, toto tzv. distribuované aktérství má mnoho podob, škál a vektorů působnosti a určitě nelze unáhleně tvrdit, že např. jasan ztepilý jedná stejně jako houba voskovička, jež mu působí nekrózu, či jako státní aparáty Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, které se snaží rapidní úhyn jasanů řešit. Je třeba aktérství rozrůzňovat, což je ale na jinou diskusi. Jestliže počáteční přístupy vícedruhového obratu usilovaly před cca deseti až patnácti lety o kultivaci epistemologické všímavosti (Anna Tsing) či etické pozornosti (Thom van Dooren), nás ve výzkumech zajímá zejména domýšlení a prozkoumávání politických souvislostí. V našem kolektivu ResisTerra proto zkoumáme rezistenci, ale i další koncepty typu spravedlnost, dominance, spolupráce nebo solidarita z více-než-lidských perspektiv.

BK: Snažíme se vnést do více-než-lidské antropologie více kritické perspektivy vlastní politické ekologii, politické ekonomii nebo feministické teorii. V tomto ohledu je pro nás velmi zajímavá debata kolem spolu-práce z více-než-lidského pohledu, protože nám umožňuje myslet spolu-práci jak ve smyslu utváření spojenectví, vzájemnosti a solidarity, tak ve smyslu dřiny, pracovní síly a tedy toho, čemu v angličtině říkáme labour. Nicméně jelikož odpor je třeba vždy vnímat v souvislosti s mocí, je třeba se vyvarovat zjednodušeným a romantizovaným vizím více-než-lidských koalicí hrdě působících proti lidské dominanci. Foucaultovské memento o vpletenosti odporu do moci a vice versa platí i tady – více-než-lidský obrat prostupuje i mocenskými aparáty, včetně různých podob vládnutí v současném kapitalismu. Jamie Lorimer hovoří o probiotickém kapitalismu či governmentalitě. Do praxí vládnutí přírodě se vměšují praxe vládnutí skrze přírodu – a to jak v medicínských postupech, tak v ochraně, respektive dnes bující obnově nikoli pouze přírody, ale i přírodou. Jde třeba o zavádění různých parazitů typu měchovců do lidského těla, kteří nám mají pomoci bojovat s autoimunitními onemocněními či oceňování tvorby ekologických hodnot prací bobrů a bobřic, kteří se vracejí do antropocénem zničené krajiny. Stejně tak ale tady patří i mobilizace imperativu „nechme to na přírodě“ či „příroda si poradí“, který si oblíbil současný fosilní průmysl, protože mu umožňuje ušetřit miliardy na rekultivacích a ještě si budovat zelené PR. Jinými slovy, když stopujeme více-než-lidský odpor, nezajímají nás jen aktivistické praxe, ale i to, jak, kým a v čím zájmu je mobilizováno mimo-lidské aktérství v současném politickém a ekonomickém systému.

Dalo by se tedy říct, že probiotický kapitalismus nahrazuje ten antibiotický?

BK: Nelze úplně říct, že by šlo o nahrazení jednoho za druhé. Spíš oba typy prorůstají napříč, propojují se a různě vrství, což ale vytváří nové typy místních i globálních nerovností. Právě Lorimer poukazuje na obdobné nerovnosti. Se zaváděním měchovců se čile experimentuje v některých částech zemích globálního Severu, kterým on říká „podivný svět“ – podle anglického WEIRD world, což je akronym pro Western, Educated, Industrialized, Rich, Democratic – zatímco v některých zemích globálního Jihu a zejména Afriky jsou měchovci zdravotním problémem, kterého by se rády zbavily. V prvním případě jde tedy o nositele nových vizí probiotického zdraví, zatímco ve druhém případě jde o nositele obav ze znečištěného prostředí a nemocí.

Před chvílí jste zmiňoval příklad návratu bobrů do antropocénem zničené krajiny, předpokládám, že to je předmětem části vašeho výzkumu...

BK: Nedávno jsme k tomu vydali popularizační leták, který je ke stáhnutí v sekci Materiály na našem webu. Bobři z Brd totiž obletěli z kraje roku 2025, respektive zejména onen WEIRD svět, když se o jimi vytvořeném mokřadu, kterým ušetřili českému státu miliony, psalo od Guardianu přes japonské Jiji Press až po National Geographic. Jde o to, že bobři a bobřice se vrací do krajiny, která je poničená industriálními procesy modernity. Svým zabydlováním, tedy „pobobřováním“ prostoru pomáhají hasit řadu environmentálních problémů antropocénu – zadržují, respektive zpomalují vodu a sedimenty v čase sucha; zvyšují počty a hojnost druhů i biotopů, které jinak z našich krajin mizí; tvorbou mokřadů spoluutvářejí kořenový systém čistící chemicky zamořené prostředí. Jinými slovy utvářejí ekologické hodnoty, díky čemuž se zažilo zvolání „Nechme to na bobrech!“ My se v rámci ResisTerra snažíme jít za pohled čistě aplikované, ochranářské ekologie a biologie, která artikuluje ekologické hodnoty, rozumí bobrům skrze jazyk populací a mapuje jejich dnes už celorepublikový výskyt. Ptáme se totiž – Co všechno na nich máme nechat? Co když bobří činnost jde za rámec ekologie a vyzývá nás pídit se po tvorbě i politických a ekonomických hodnot? Co když se s nimi máme ptát radikálně jinak a jít po otázkách, u jejichž odpovědí jsme sami sebe dlouhá léta přesvědčovali, že jsou výlučně lidské? Kdo je a může být krajinným architektem navrhujícím podobu krajiny? Co je to vlastnictví a jak ho dostat za člověka například vstříc vlastnictví místem? Vyjadřují-li se bobři svou činností k podobě veřejného prostoru, byť kolem vodních ploch a nikoli náměstí a městských ulic, není na čase promyslet demokracii a deliberaci více-druhově? Kdo pracuje na obyvatelnosti planety v čase environmentální krize, kdo sklízí plody takové práce a jak je za ně ohodnocován? Domníváme se, že skrze obdobné otázky je možné vstupovat s bobry a bobřicemi do komunikace, stejně jako promýšlet spolupráci, jenž jde nad rámec jejich redukce na „předmět ochrany“ v lepším případě či v horším případě na škodnou, kterou je potřeba odstranit. Jiné vztahování se k bobří činnosti otevírá spousty otázek, na které nemáme prozatím odpovědi. Nicméně se domníváme, že postupující environmentální krize, v rámci které překračujeme další a další röckstromovské planetární meze, si žádá promýšlení i neotřelých a experimentálních postupů environmentální politiky. Tady vidíme i hodnotové pozadí našeho badatelského kolektivu ResisTerra.

SH: Naším cílem ovšem není dávat definitivní odpovědi. Ty je podle nás potřeba hledat společně a mimo uzavřený výzkumný tým. Například u více-druhové demokracie je zásadní otázka dávání hlasu. Pokud bychom se vydali touto cestou, budeme se muset ptát, nejen co hlasem rozumíme, ale i kdo dává bobrům, nebo jiným ne-lidským entitám, hlas? Z jakých pozic a s jakými záměry? V této souvislosti se jistě otevřou i otázky moci a zájmů. Obecně se nejedná o jednoduché otázky, ale jak říká Donna Haraway, v časech souběhu různých sociálně-ekologických krizí je potřeba zůstat u nesnází. Neexistují nalinkované cesty, musíme experimentovat. Bývalá řešení problémů minulých se sama stala, respektive spoluzapříčinila palčivé problémy doby dnešní i budoucí. Taková řešení, která nás do krizí přivedla, nás z nich podle mého nevyvedou.

BK: Abych se vrátil k příkladu bobří činnosti a možnosti kriticky ji promýšlet skrze spolupráci coby práci i coby spojenectví. Co když vedle tzv. ekosystémových služeb vneseme do problematiky trochu více kritické perspektivy? Kapitalismus je politicko-ekonomické zřízení, které je do velké míry postavené na vykořisťování určitých typů neplacené nebo špatně placené práce. Bez těchto typů prací, stejně jako jejich adekvátním ohodnocením, by se zhroutil. Tahle původní kritická pozice byla formulovaná dělnickým hnutím zejména od 19. století dále. Tato pozice byla rozšířena od druhé poloviny 20. století feministickou kritikou sociální reprodukce a neplacené práce žen zapřáhnutých v chodu domácnosti. Dnes se frontové linie konfliktu opět rozšiřují – od ekonomické produkce přes sociální reprodukci až po dnešní - řečeno s pozdním Bruno Latourem – environmentální obyvatelnost . Ve zpětném pohledu vidíme, že všechny tyto linie byly a jsou více-než-lidské – od tažných koní ekonomické produkce přes cirkusová zvířata či asistenční psy sociální reprodukce až po bobří práci na environmentální obyvatelnosti.

Spekulovat nad politickou ekonomií bobří práce je ovšem tenký led. Máme trochu obavu, jestli se tím obratem k probiotickému přístupu a oceňování mimo-lidské práce nevytváří jen další forma instrumentálního vztahu k přírodě a ne-lidským aktérům. Není probiotický posun od vládnutí přírodě k vládnutí přírodou jen novou dimenzí ujařmení jiných než lidských entit a procesů? Procesů, ze kterých už netěžíme jen mléko a maso z velkochovů, plodiny z monokulturních polí a lesů, asistenční schopnosti v hypoterapii, ale nově i schopnosti stahovat CO2 z atmosféry či zadržování vody v krajině? Není probiotické vládnutí jen novou, ale stále moderní instrumentalizací vztahu k životním prostředím? I pro tyto otázky považujeme za zásadní promýšlet v interakci s bobry a bobřicemi i druhý typ spolupráce, totiž možnosti vzájemné pomoci a spojenectví.

SH: Myslím, že v téhle souvislosti můžeme uvést příklad z polských nížin, který zkoumá náš kolega z kolektivu Mateusz Laszczkowski, antropolog působící na Manchesterské univerzitě. Věnuje se aktivistickým skupinám, jakýmsi neformálním bobřím hlídkám, které sledují, kde se bobři vyskytují, a hlídkují, kdo, jak a čím bobrům hrozí. Bobři totiž při své činnosti nerespektují majetkoprávní vztahy nebo administrativní dělení. Mohou se tak dostat do konfliktu se zemědělci a zemědělkyněmi, jejichž pole zaplaví, nebo s vodohospodářským aparátem, když ucpou nějaké propusti či naruší hráze rybníků. V podobných konfliktech, díky kterým v Česku Agentura pro ochranu přírody a krajiny zřídila tzv. institut bobřího poradce, pak může dojít k legálnímu i nelegálnímu odstřelu, respektive zabití bobra. Stejně tak často dochází ke svévolnému ničení bobřích hrází. Obojímu se aktivistické skupiny zkoumané Mateuszem snaží bránit mj. i tím, že pomáhají bobrům hráze postavit znovu. Při takových činnostech se pak v duchu hesla „Dělejte to jako bobři“ vztahují k bobrům jako k učitelům a spojenkyním. Tohle můžeme vnímat jako jeden z příkladů spojenectví v rámci mezi-druhové spolupráce. Nejde však o formalizované struktury, jako například vlčí a rysí hlídky, které u nás organizuje Hnutí DUHA Šelmy. Bobří hlídky v Polsku jsou neformální, složené z místních lidí s vizí sdíleného více-než-lidského domova.

Vidíte i nějaké další příklady z Česka, v nichž dochází k mobilizaci více-než-lidských aktérů? 

SH: V rámci svojí diplomové práce jsem se věnovala spravedlivé transformaci v Moravskoslezském kraji, a to na příkladu záměru výstavby gigafactory v Dolní Lutyni. Tento záměr byl oznámen loni v březnu, kdy se v médiích objevila zpráva, že stát připravuje skoro třísethektarovou plochu pro neznámého zahraničního investora. Hned po oznámení se hlavně ze strany místních objevil odpor, protože plánovaná výstavba by měla být na orné půdě, v blízkosti lidských i více-než-lidských obydlí, evropsky chráněného území.  Navíc polovinu plochy tvoří záplavové území pro stoletou vodu Olše. Krom toho došlo také k porušení slibu státu a kraje z roku 2004, že na této konkrétní lokalitě nebude nikdy vybudovaná průmyslová zóna. Konkrétně jsem se pak ve svém výzkumu zaměřovala na to, v jakých podobách do celého procesu vstupují právě jiné-než-lidské-entity. Jednou z častých forem byla jejich mobilizace proti výstavbě. Ráda bych ji demonstrovala na dvou příkladech – v jednom z nich, říkejme mu mobilizace jiných, dochází k upevňování dichotomie příroda–kultura, v druhém, říkejme mu mobilizace s jinými, můžeme vidět náznaky jejího překračování.

První příklad se váže k povodním v září 2024, kdy došlo k částečnému zaplavení dané plochy. Lidské aktérstvo argumentovalo nepoddajností a nevypočitatelností vody proti výstavbě. Zástupci projektu si podle nich vypracovali záplavovou studii, v níž si pohlídali, aby jim to hezky vyšlo. Bez ohledu na studii tam ale voda přišla a „příroda si udělala, co chtěla“. V tomto případě mobilizace docházelo jak k uznání aktérství vody, respektive přírody, tak ke strategickému oddělení lidí a přírody, jako by k žádnému více-než-lidskému obratu nedošlo. V praxi tak může docházet ke zdůrazňování rozdílů mezi přírodou a lidmi, pokud je to v něčím zájmu. Zároveň ale v druhé ukázce mobilizace, který bych ráda uvedla, docházelo k překračování této dichotomie Konkrétně se jedná o příklad více-než-lidského sousedství, kdy odpůrci a odpůrkyně stavby gigafactory ze strany místních mobilizovali figuru „dobrého souseda“. Na sociálních sítích psali, že už mají dobré sousedy a sousedky a nové sousedy typu gigafactory už nepotřebují. Mezi své sousedy zařadili nejenom lidské sousedstvo z Bohumína, ale také ptačí druhy typu čejka chocholatá nebo moták pochop či druh žáby kuňka žlutobřichá. Sousedství nebo domov tak nebyly chápány jen jako čistě lidské kategorie, ale jako daleko širší.

BK: Jestliže Sára zkoumá spravedlivou transformaci, můžeme se ptát i po vhodnosti konceptu tzv. vícedruhové spravedlnosti. Spravedlivá transformace bývá často kritizována ze dvou důvodů – říkejme tomu participativní a sociální kritika. V prvním případě bývá kritika směřována na absenci participace místních na rozhodování o transformaci, ve druhém případě se kritika týká toho, aby transformaci neodnesly zranitelné skupiny obyvatel – např. pracující v profesích, které zmizí. Koncept vícedruhové spravedlnosti umožňuje rozšířit kritiku transformace o třetí rovinu, protože se můžeme ptát po spravedlnosti transformace ve vztahu k ekosystémovým procesům a mezidruhovým vztahům. Nicméně Sářina práce ukazuje, že přenos obdobných konceptů do prostoru střední a východní Evropy není jednoduchý a mechanický.

SH: Vícedruhová spravedlnost je momentálně jeden z nejpropracovanějších konceptů ve snahách promýšlet velké politické koncepty více-než-lidskou optikou. V jeho jádru stojí především redefinice a rozšíření subjektu spravedlnosti i na jiné-než-lidské entity. Snahou však není jen začlenit tyto entity do současných právních systémů. Vícedruhová spravedlnost tak usiluje o radikální ontologickou proměnu chápání spravedlnosti, kdy subjektem spravedlnosti není jen člověk, ale i jiné druhy a entity, a to včetně vztahů mezi a napříč nimi. Nejde tedy jen o jednotlivé individuality, ale i o sítě vztahů, které je spojují. Tento koncept je rozvíjen zejména na příkladech z globálního Jihu, kde západní dichotomie člověk–příroda často neplatí, případně je vykládána zcela odlišně. V tamních kosmologiích není vždy vztah člověka a přírody oddělený stejným způsobem jako v našem myšlení. Z toho důvodu není možné vícedruhovou spravedlnost jako celek jednoduše převzít a přenést do našeho prostředí, protože vychází z odlišných kosmopolitických praxí. Při přenosu do semiperiférie střední a východní Evropy tak narážíme na různé překážky. To ale neznamená, že bychom u nás nemohli usilovat o posun v chápání spravedlnosti – například právě skrze více-než-lidská sousedství a pojetí společného domova.

BK: Ještě bych dodal jednu věc, kterou nám trvale a oprávněně zdůrazňuje náš týmový biolog Jan Albert Šturma. Vícedruhová spravedlnost může tíhnout k představě harmonického a vždy vzájemně prospěšného spletence vztahů mezi druhy. To je samozřejmě úplná blbost – v ekologických vztazích jsou přítomné konkurence, dominance, predace, parazitismus úplně stejně jako spolupráce a vzájemnost. Dominance se tak netýká jen politických technologií lidských světů, ale i environmentálních procesů. Ano, jsme tady skrze druhé, nikoli ale pouze ve vztazích vzájemné prospěšnosti, ale spíše, jak zdůrazňuje Lynn Margulis a po ní i Donna Haraway, vzájemné interdependence, která zahrnuje i vzájemné požírání se, odpojování a násilí. Vícedruhové koalice tedy nejsou jen aliancemi vítězů – vždy v nich budou i poražení, a to jak mezi lidmi, tak mezi ne-lidskými aktéry.

Co se tedy změní v sociálních hnutích, pokud vezmou ne-lidské aktéry vážně? Kde jsou hlavní příležitosti a kde největší hrozby takové spolupráce?

SH: Téma možností více-než-lidského odporu mě zajímá nejen akademicky, ale také z pozice člověka aktivního v sociálně-ekologickém hnutí. Pokud bereme ne-lidské aktérstvo politicky vážně, otevírá se celá řada velkých otázek typu: Jak se to může promítnout do praxe těchto hnutí? Je to vůbec žádoucí? Jaké jsou přísliby a hrozby? Osobně v tom vidím velký příslib, neboť věřím, že na cestě ze současné polykrize je potřeba proměnit naše vztahování se k „přírodě“ a tento přístup představuje jednu z možností. Současně v tom ale vnímám i tři hlavní rizika.

Prvním z nich je romantizace, kterou zmiňuje Bob výše – buď romantizace přírody jako takové, nebo jednotlivých ne-lidských aktérů. To může vést k situaci, kdy budeme konkrétní druhy či bytosti chápat jako „bojovníky proti kapitalismu“. Podobně může docházet k romantizaci přírody jako celku: během pandemie covidu se například objevoval diskurz, že příroda „vrací úder“ a planeta si „bere zpět“ prostor, což má velice blízko k maltuziánským výkladům, že lidstvo je „přemnožené“ a je tím pádem potřeba „zredukovat jeho množství“. Takové rámování ale ubírá na komplexnosti více-než-lidských světů a zjednodušuje je na sílu bojující proti lidem.

Druhé riziko vidím v unáhlenosti činů. Napadá mě praxe tzv. seed bombingu, tedy rozhazování „semínkových bomb“ například na místo, kde má vyrůst developerský projekt. Tato praxe má symbolický i praktický rozměr, ale nese riziko: často se neřeší, jaké rostliny se tím do daného prostředí dostávají, a může tak dojít i k šíření tzv. invazivních druhů. Snaha o rychlé budování více-než-lidských aliancí tak může vést k nerespektování sociálně-ekologických vztahů, které už na místě existují.

A třetím problémem je již dříve zmiňovaná instrumentalizace ne-lidských entit. I když se deklaruje, že jde o symetrické vztahy, v praxi se často stává, že jsou ne-lidské bytosti a procesy instrumentalizovány –  tj. opět využívány jako pouhé prostředky lidských projektů. Tím se ten starý hierarchický rámec reprodukuje.

Takže proti probiotickému kapitalismu by byl probiotický odpor...

SH: Velice zjednodušeně ano.

BK: Myslím si, že je důležité pěstovat analytické nástroje, které nám umožní studovat nejen hnutí, se kterými sympatizujeme. Kvalitní antropologie rezistence zkoumá jak post/progresivní a domorodá, tak i krajně pravicová a konzervativní hnutí. Z historie například víme, že i nacismus mobilizoval přírodu. Odkazoval se mezi jinými k moudrosti lesa. Podobně i dnešní hnutí liberálního obratu dodávají řadu příkladů hodných analýzy optikou konceptů více-než-lidské resistence, respektive politiky. Příkladem mohou být konspirační hnutí, která navazují na starší představy o plně kontrolovatelné přírodě: v minulosti to byly mandelinky coby „imperiální brouci shazovaní Američany z letadel“, jak u nás zkoumá historička Doubravka Olšáková, dnes třeba příběhy o tom, že moravské tornádo bylo vyrobeno coby biologická zbraň na zakázku americkou vládou. Podobné strategie, jak zmiňuji dříve, se objevují i u lobby fosilního průmyslu – vzpomeňme mobilizaci přírody, která si sama poradí coby nová divočina po uzavření lomu ČSA. Z čistě ekologického hlediska je to určitě pravda – na takových místech skutečně vznikají hodnotná přírodní společenství i ekosystémové procesy obnovy a je skvělé, že nyní i nabývají ochrany coby národní přírodní památky jako v případě lomu ČSA. Z druhé strany ale musíme trasovat, kdo a k jakým zájmům takovou „přírodu bez člověka, která si sama poradí“ mobilizuje. Pak totiž uvidíme, že vedle zájmů ochránců a ochránkyň přírody vyvstanou na povrch i ekonomické a ziskuchtivé zájmy fosilního průmyslu a oligarchie (v tomto konkrétním případě miliardáře Pavla Tykače), které se snaží ušetřit co to jde na objemu reparací vyplácených obcím regionu postiženého těžbou.

Když hledal hřebík, na který pověsit tenisovou raketu, našel ho Bob Kuřík (*1984) na opasku valašských DIY punkerů. Vyrostl v jejich blízkosti, stejně jako v blízkosti kopců a knih. V jejich průsečíku si osvojil vzpurnost, kterou se jal dále rozvíjet a prozkoumávat v antifašistické Praze, zapatistickém Mexiku, postautonomním Německu, ale i na Durham University v Anglii, na University of California v Los Angeles či na Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni. Coby antropolog působící na FHS UK v současné době prozkoumává vzpurné politiky napříč více-než-lidskými světy spolu s dalšími členy a členkami výzkumného+ kolektivu ResisTerra (www.resisterra.org).

Sára Hájková (*1999) o sobě poslední rok a půl v různých medailoncích píše, že je tak trochu bioložka, tak trochu etnografka a dosti aktivistka a tento medailonek nebude výjimkou. Po bakalářském studiu biologie jí to zavedlo k sociální a kulturní ekologii, kde krom jiného objevila kouzlo a citlivost (environmentální) antropologie. Aktivisticky se pohybuje hlavně v sociálně-ekologickém hnutí. Momentálně hledá na Jesenicku jak vlčí pobytové znaky, tak svůj nový domov.