Infrastruktura zamrzlá v čase. Dům s vlastní hlavou, který se buď naučíte respektovat, nebo z něj odejdete.

Text vyšel v CEDITu 15: Infrastruktury v roce 2025.

Rozehraná barokní fasáda Centra experimentálního divadla na brněnském Zelném trhu spolu s uměleckými objekty rozesetými v okolí napovídá, že se jedná o unikátní uměleckou instituci s odvahou otřásat (se) zažitými konvencemi. Za lákavou fasádou se skrývá nesourodý labyrint ze zkamenělých avantgardních idejí zapletených do prostor s různorodou historií i možnostmi. Areál CEDu stojí na gotickém sklepení a zahrnuje: 1) barokní Dům pánů z Fanálu, 2) devadesátkovou citaci alžbětinského divadla (tj. dvůr, na kterém se dá hrát divadlo) a 3) novou, postmoderní budovu Divadla Husa na provázku.

Tyto tři charakterem i náplní odlišné prostory do areálu CEDu spojil architektonický návrh Václava Králíčka, Karla Hubáčka a Jiřího Hakulína na přelomu 80. a 90. let 20. století. V době vzniku ceněná realizace vzduté touhy avantgardního divadla hrát všude postupem času čím dál víc naráží na materiální limity a možnosti vystavěného prostředí.

Pokus o prohlídku labyrintu
Areál na Zelném trhu má několik vchodů. Lze do něj vejít přes hospodu, přes alžbětinskou scénu, nyní nazývanou provázek.dvůr, či zadním vchodem přes jeviště DHNP, kudy se obvykle přivážejí kulisy. Výše zmíněné vstupy však nebývají vždy otevřené. Jistotu proto představuje hlavní vstup ze Zelného trhu, který nepřetržitě hlídá vrátnice. Tím vstoupíme, jako valná většina publika, do barokního Domu pánů z Fanálu. Dominantním vjemem „vstupní síně“, jak prostor označují plány, je bez pochyby dlažba. Hned po vstupu ohromí míra jejího použití. Cihlový odstín dlažby v kontrastu s bílými zdmi předláždí všechny myšlenky jedinou otázkou: „roč jí je tu tolik?“ Otázku je obtížné vytěsnit vzhledem k tomu, že kamkoliv se Domem pánů z Fanálu vydáme, dlažba jde s námi. Táhne se od sklepní scény až po podkroví. Utéct se před ní dá jen ústupem zpět na Zelný trh nebo rychlým výpadem za světlem „na konci tunelu“, které představuje dvůr. Není pochyb, že vstupní síň bývala průjezdem, který spojoval ulici se dvorem. A tuto dominantní funkci si zachovala. Budova nás vyzývá pokračovat rovně a jiné možnosti pohybu v ní jsou téměř neviditelné.

Dvůr je mezihrou mezi dvěma odlišnými budovami. Prázdno mezi plnem, které umožňuje nádech. Architekti společně s autorským týmem DHNP/CEDu pod vlivem alžbětinského typu divadla omotali dvůr kovovými ochozy spojujícími obě budovy v každém patře a směřujícími na hlavní plochu dvora, kde se mělo hrát divadlo. V současné době je zde v létě otevřena oblíbená kavárna provázek.bar. Prostoru dominuje velká dřevěná stěna s logem DHNP, které může svítit všemi barvami duhy. Stěna blokuje velké okno vedoucí do foyer Divadla Husa na provázku. V původních plánech okno sloužilo jako vizuální propojení těchto dvou prostor. Dodatečně přidaná stěna vytváří pomyslná záda jeviště-dvora. Z ochozů visí květiny, někdy na nich postávají pokuřující osoby. Nad stolečky se zákaznictvem visí řady žárovek. Zvláště letní večery tu musí být kouzelné. Celý prostor propojuje série hravých schodišť. Do kavárny lze vejít přímo z ulice skrze jižní stěnu alžbětinské scény, skrze kulisu fasády, která citlivě doplňuje město.

Dvůr slouží jako hlavní spojovací místo pro lidi pracující v různých částech CEDu. Je nejpohodlnější cestou pro přenášení věcí. Při cestě skrze další spojnice historické a nové budovy je potřeba zdolat výrazně větší počet schodů. Jediné výtahy v areálu se pak nachází v novostavbě Divadla Husa na provázku. Přenášení patří mezi časté a náročnější úkony správců a techniků budovy. Tím, že je možné se na dvůr dostat pohodlně ze tří pater obou budov, se stává i ideálním místem pro kuřácké pauzy. Nyní je však dvůr prázdný.

Dveře nové scény DHNP jsou zamčené. Vracíme se tedy do historické budovy a teprve teď si všimneme pestrobarevných maleb připomínajících fresky ve vstupní síni za pokladnou, nad hlavním vchodem. Naši pozornost také poutají skleněné automatické dveře přidané za dřevěná vrata. Zcela jistě je jejich úkolem zvýšit komfort pracujících ve vstupní síni. Aby byly lépe chráněni před studeným vzduchem z venku. Na první pohled je patrné, že pokladna byla také přidána dodatečně. Nachází se v obtížně využitelném prostoru mezi dvěma schodišti. Jako by vypadla z pohádky o třech malých prasátkách. Jak silné fouknutí by pokladnu asi porazilo? Všudypřítomný etos hravosti nás přímo nabádá to vyzkoušet. Máme ale schůzku se správcem budovy Karlem Gregorem o patro výš na Studiu CED. Zbořenou pokladnu bychom mu asi těžko vysvětlovali. Vydáváme se tedy po schodišti kolem malého srdce z vosku. Zaprášený artefakt slavné historie odkazující k humanistickým hodnotám instituce je umístěn ve světlíku, kam by se dal dát výtah, který v Domě pánů z Fanálu chybí. Během stoupání po schodech míjíme plakáty představení, které nám společně s pravidelnými doteky archaického madla zábradlí hrají symfonii nostalgie, kterou zakončí zvuky těžkých, profilovaných dveří z masivního dřeva v prvním patře před Studiem. Kované zábradlí, masivní dřevěné dveře s dekorativní klikou… Dneska by taková nádhera šla za rozumný peníz vyrobit jen těžko.

Ať se hlavně hraje
„Nechodím do práce. Chodím do divadla,“ shrnuje Karel Gregor svůj vztah k pracovní pozici správce budovy. „Snažíme se, aby všechno fungovalo tak, aby se dalo hrát. Publikum ani herci nesmějí pocítit, že je nějaký problém.“ Dodává, že celý areál přitom funguje s velkým nasazením pracujících nepřetržitě 30 let bez zásadnější rekonstrukce.

Mezi největší realizované změny patří rekonstrukce podlahy na sále DHNP, o kterou si řekl umělecký soubor. „Hrálo se na ní nepřetržitě skoro 30 let. Ta podlaha se nijak nešetřila a bylo to poznat,“ popisuje správce budovy. Přibližně rok trvalo procesní schválení úpravy. Rekonstrukce podlahy pak byla realizovaná v létě, aby co nejméně omezila činnost nejaktivnějšího souboru CEDu, který na své scéně ročně realizuje více než 150 vlastních představení. 

Nutnost neustálého provozu domu, dlouhodobá podfinancovanost CEDu a zvyk zdejších souborů poradit si s málem vedou k ekonomicky přijatelné metodě akupunkturních oprav. Když třeba vlhne stěna od prasklého potrubí, nahradí se pouze kritická část díky zručnosti zdejších fachmanů za modernější, plastovou komponentu. Problémy, které nelze řešit s minimálními náklady a úsilím, přetrvávají a postupně se zhoršují.

Jedním z hlavních přetrvávajících problémů je kapacita elektrické sítě, která byla navrhována pro standardy začátku 90. let. Od té doby se potřeba zapojení elektroniky v budově rapidně zvýšila. Jako u jiných domů se starším elektrickým vedením hrozí i v CEDu moment, kdy zapojením běžného elektrického spotřebiče (rychlovarné konvice, mikrovlnné trouby) může dojít k výpadku elektrického proudu.

Nepřetržitým provozem areálu je krom elektrické sítě zatěžována také infrastruktura vodovodní a odpadní. Každý den se v areálu vystřídá kolem 100 pracujících a 200, někdy i řádově více lidí z řad publika. Nepočítaje zákaznictvo kavárny a hospody, které se v letních měsících zvyšuje. Intenzivní dlouhodobé a nepřetržité využívání budovy má vliv na opotřebení materiálů. Jedním z evergreenů je třicet let staré vodovodní potrubí studené vody zarůstající vodním kamenem na administrativním patře. Jeho výměna by znamenala rekonstrukci, a tím i vyklizení celého administrativního patra budovy, což by instituci ochromilo nejméně na půl roku. Při čekání na celkovou rekonstrukci se náprava potrubí dá odkládat se slovy: „Víme, že se něco děje, ale v současné situaci nemáme nástroje, jak situaci zlepšit.“ A pracující si časem na přetrvávající neduhy domu zvyknou.

S Karlem Gregorem jsme si povídali ve Studiu CED, které vzniklo z prostor tzv. konferenčního sálu. Během našeho rozhovoru je obtížněji rozumět v momentech, kdy kolem projíždí auto, zvony odbíjí celou hodinu nebo se zvýší intenzita švitoření na Zelném trhu. Karel vypráví, že během výstavby areálu na přelomu 80. a 90. let byla použita ta okna, která byla právě k dispozici. Jedná se o běžnou praxi té doby, jak dokazuje budova Janáčkova divadla nebo OC Dornych. Dobová špaletová okna s jednoduchým zasklením mají nedostatečné tepelné i zvukově izolační vlastnosti. Na tyto neduhy pak zvláště trpí nová scéna DHNP, kam při představení doléhají zvuky z Petrské ulice. Vždy se samozřejmě dá toto akustické propojení mezi děním v budově a děním venku chápat jako umělecký záměr. Pouliční zvuky jsou však natolik časté, že spíš budou vytrhávat publikum z dění v sále a snižovat umělecký zážitek.

Zatímco si povídáme, na studio přichází technici, aby odnesli kulisy. Zvědomují nám tím, že v Domě pánů z Fanálu chybí výtah. Jakékoliv vybavení nebo kulisy, které je potřeba dostat do Studia CED, musí být doneseny. Lidé s omezenými pohybovými schopnostmi se také na Studio dostávají jen velmi obtížně.

Instituce otevřená veřejnosti?
V celkovém návrhu budovy je zakotvena snaha o co největší propojenost a otevřenost. Od roku 2019 pak v CEDu touha otevírat se více veřejnosti intenzivně akceleruje, jako jeden z hlavních motivů znovunalezení smyslu celé instituce. Rozhodnutí vytvořit otevřenou instituci však s sebou nese řadu provozních kolizí. Ty se nejvýrazněji projevují na záchodech. Publiku sklepní scény CEDu i návštěvnictvu hospody slouží ty samé záchody v suterénu. Schody k nim vedou ze vstupní síně podél pokladny. Záchody sousedí se sklepní scénou a cestou k nim nemusíte nikoho potkat. Je to místo v centru města, bez dozoru a bez davů, což z něj dělá ideální útočiště pro lidi, které většinová společnost nechce potkávat. Hluk ze záchodů často rušil probíhající představení na sklepní scéně. Během představení je proto vchod do suterénu přepažen provazem s prosbou, aby návštěvnictvo využilo záchody v prvním patře. Jenže záchody v prvním patře se skrývají v tmavé, úzké chodbě za masivními dřevěnými dveřmi. A trefit tam bez navigace je velmi obtížné. Nezřídka tak podnapilé zákaznictvo bloudí po dlážděném schodišti hledaje místo úlevy… Karel Gregor popisuje návštěvu toalet jako architektonický zážitek, neboť jejich vybavení se od 80. let změnilo minimálně. Podobně jako na jiných místech areálu i tady je poměrně jednoduché nabýt dojmu, že vstupujete nejen do provozní části divadla, ale i do jiného časoprostoru.

Mezi vedlejší efekty zvyšující se obliby letního posezení na Zelném trhu patří odskakování si na záchody v CEDu. Zvyšuje se tím spotřeba vody, mýdla, toaletního papíru i opotřebení materiálu. Zdá se, že radikální otevřenost instituce pro správu budovy znamená především neustále se opakující opravování rozbitých záchodových prkének a doplňování mizejícího toaletního papíru. Přání nabízet hygienické pomůcky na dámských záchodech, které vzešlo od skupiny pracujících, správce pragmaticky přepočítává na náklady, které v kontextu provozu divadla nedávají smysl. Na záchody si totiž může zajít skutečně kdokoliv. Na toaletách CEDu došlo k akupunkturním změnám, které by měly úspoře materiálu napomoci. Mezi pracovní náplní pokladních a vrátných se pak přidal úkol zamezovat užívání bezplatných záchodů osobami, které nepatří mezi uživatelstvo budovy. Situace bývá nepříjemná pro obě strany, jak jsme mimochodem zaslechli:

„Já doopravdy potřebuju.“
„Já to chápu. Věřte mi. Jen vás tam nesmím pustit. Na Zelňáku máte veřejné WC.“

Hodnoty CEDu a DHNP 80. let jako otevřenost, svoboda nebo schopnost improvizace, které se do budovy otiskly, se v současnosti projevují především zvýšenými náklady na energie, úklid, údržbu i osobní odolnost. Dlouhodobě se prolínající provozy a přetrvávající komplikace se kupí na hromadu frustrace, dokud areál nevezmete do hry jako autonomní postavu dění. „Hádky jsou vždycky konstruktivní,“ říká Karel Gregor, „všichni jsme tady proto, aby se hrálo a aby se uchoval svobodný prostor. Hádky vznikají z toho, že každý zastává jinou polohu řešení.“ Stávající areál v kombinaci s napjatým rozpočtem instituce přitom často dosáhne jen na omezená řešení. Budova DHNP je neustále běžícím strojem pro svobodné tvoření s malým zákulisím bez bariér. Nenabízí mnoho prostoru pro doplnění funkcí či proměnu provozu, její prostory jsou využívány na maximum. Naopak náplň Domu pánů z Fanálu se v průběhu let organicky proměňuje. Momentálně je nacpaný řadou funkcí odlišné zrnitosti od hospody, knihovny, archivu, Studia CED přes kanceláře CEDu a Terénu, zázemí dramaturgů DHNP až po ubytovnu a fundus. 

Zdá se, že přes veškeré nepříjemnosti, kterými se radikální otevřenost v instituci projevuje, se jí CED pevně drží. Bližší prozkoumání této hodnoty odhaluje její vyprázdněnost a nereflektování vlastních materiálních možností. Jediným místem, do kterého je návštěvnictvo areálem směrováno, je nová scéna DHNP. Jako by tím byla lidem vstupujícím do areálu automaticky přisouzena především role publika. 

Ti, kteří v instituci chtějí tvořit, musejí vědět, kam směřovat v prostoru i ve struktuře instituce. Musejí být do prostoru pozváni. To je jeden z hlavních paradoxů otevřenosti této budovy: Je snadné projít budovou a zabloudit do míst, které primárně slouží pracujícím. Je výrazně těžší najít někoho, s kým by bylo možné probrat možnosti využití prostor.

Každá budova, ve které se 30 let bez přestání tvoří, která je pohlcována nápady a dočasnými řešeními a zahlcována předměty, si zaslouží revizi. Terén při 30. výročí vzniku CEDu inicioval společnou imaginaci budoucnosti celého areálu. Autorský tým Matyáše Dlaba, Lukáše Jiřičky a Kristýny Businské reagoval na úvahy o rekonstrukci a na nálady v instituci, kterou (ne)plánování rekonstrukce vyvolalo. Dali pracujícím a spolupracujícím CEDu možnost v dotazníku otevřeně snít o tom, jak si představují CED v roce 2052. Výstupem byl imaginativní návrh rozšíření kapacit areálu o 10 nadzemních a jedno podzemní podlaží. Do stávajícího stavu nijak nezasahovali. Areál byl rozšířen o patra dodržující koncept dělení podlaží na tři části, které doplňovaly prostory pro odpočinek (aktivní i pasivní), péči o duševní zdraví, důstojné ubytování pro hostující umělectvo i hostel pro návštěvnictvo CEDu. Udržitelnost reprezentovaná re-use centrem, pěstební zahradou nebo místy sběru vody se důrazem na péči (o duševní zdraví, o potomstvo, o hostující umělectvo…) posouvá do nerůstové roviny¹.

Vyhodnocení dotazníkového šetření s 38 odpověďmi, které bylo podkladem tohoto projektu nazvaného Tvorba budoucnosti, zpracovala a zveřejnila redakce CEDITu v čísle 11 Utopie v textu nazvaném Utopické představy o Centru experimentálního divadla. Pracující v mnoha ohledech vnímají areál – především tedy budovu pánů z Fanálu – podobně jako my během návštěvy. Budova se jim zdá „tmavá, nevlídná a nevstřícná, což se projevuje hned na vstupním foyer“². Nakolik se revize stávajícího fungování propíše do budoucí rekonstrukce, je zatím nejasné. 

Rekonstrukce! Už? 
Procesní náročnost dílčích rekonstrukcí typu výměny oken se dle platné legislativy neliší od nároků na zpracování celkové rekonstrukce. Dokumentaci v případě CEDu kromě příslušného úřadu schvaluje i město jako zřizovatel instituce a majitel budovy. Dům pánů z Fanálu je památkově chráněn. Jakékoliv proměny fasády musí být konzultovány s památkovým ústavem. A v současné době se proto všechny úvahy na rekonstrukci soustředí na vnitřní úpravy budovy. Nová scéna Divadla Husa na provázku je významnou realizací 90. let, ke které je potřeba přistupovat s pokorou, přestože zatím památkově chráněná není. Každá náročnější úprava vyžaduje financování v řádu milionů a vážou se na ni omezení provozu, které je potřeba naplánovat. Zkoordinovat se, počítat s případným zpožděním, připravit prostory na rekonstrukci, uklidit po rekonstrukci…

Nepřekvapí tedy, že se rekonstrukce veřejných staveb obvykle odkládají do chvíle krize. Do momentu, kdy je potřeba péče neoddiskutovatelná. Do chvil, kdy se rekonstrukce stane všeobecně přijímanou potřebou. Míra urgence rekonstrukce také ovlivňuje narativ veřejných debat, které je možné na téma rekonstrukce vést. V odborných kruzích se od běžného přesvědčení „je správné se o domy průběžně starat a inovovat je“ tak diskuse stáčí k vyprávění „o život ohrožující budově a o riziku jejího uzavření či demolice“. K tomuto stavu se areál CEDu pomalu ale jistě blíží.

Plánování celkové rekonstrukce CEDu je nyní zcela na začátku. CED na podzim 2024 podal žádost na Radu města Brna o souhlas se zadáním zpracování architektonické studie na rekonstrukci areálu. Tuto investici v řádu jednotek milionů si totiž nemůže dovolit hradit z vlastního rozpočtu a navíc je majitelem budovy město Brno, které by studii tedy mělo zadat. Studie pak poslouží jako podklad pro vyhotovení stavební dokumentace pro rekonstrukci. Prioritami rekonstrukce by mělo být vytvoření cest pro nové technologie, snížení energetické náročnosti budovy a zachování jejího rázu. Největší komplikací je fixní objem budovy, která se nesmí zvětšit. Většinu prostorů pracující považují za nevyhovující. Mezi požadavky, které se v rámci CEDu zapisují do jednoho systému, se často opakuje volání po větších prostorách pro fundus, pro dílny, archiv…

Zkušenosti jiných veřejných staveb v České republice potvrzují náročnost podobných projektů. Překážek je řada. Mezi ty, které se pojí přímo s rekonstrukcí, pak patří její náročnost, rostoucí cena stavebních materiálů i práce a dočasné uzavření budovy, její vyklizení a fungování souborů v omezeném provozu. Často také dochází ke zpožďování a prodražování stavby. Rekonstruuje-li se historická budova, skutečný stav se často ukáže až během stavebních prací, protože vedení potrubí, elektroinstalace i typy konstrukcí v reálu  bývají odlišné od dostupné dokumentace.

Mezi stálice nepříjemných překvapení během renovací historických staveb patří jejich suterény. Speciální kategorií jsou pak zabetonované historické sklepy, způsob řešení typický pro druhou polovinu dvacátého století. Zalití betonem bylo tehdejší odpovědí na zpevnění a zvýšení únosnosti sklepních konstrukcí. Uzavření historického zdiva do betonové schránky bohužel mění způsob cirkulace vlhkosti. Může docházet ke vzlínání vlhkosti ke zdivu, což ohrožuje její pevnost. A vzhledem k propracovanému systému historického podzemí v okolí Zelného trhu bude téma stavu podzemí zásadní.

Karel Gregor vzpomíná na moment, kdy se ve sklepních prostorách CEDu začala objevovat voda. Přímo z podlahy zurčely pramínky a nikdo nevěděl, odkud se voda bere, než dorazil zástupce Moravského zemského muzea, které s CEDem sousedí přes ulici. Ptal se na sklepy a říkal, že se jim v muzeu propadl strop do místnosti plné vody, o které předtím nevěděli. „Tak si do plánu přikreslili místnost navíc a my vodu vyčerpali a uklidili,“ zakončuje příběh Karel Gregor.

Samotná rekonstrukce obvykle trvá několik let. Jedná se tedy o odlišný horizont plánování, než v jakém obvykle fungují příspěvkové organizace. Zdroj pro financování výstavby budov se také často liší od zdrojů na financování provozu a toto oddělování pořízení a provozu obvykle vede k izolaci nákladů na pořízení např. technologií od jejich schopnosti snižovat provozní náklady v dlouhodobém horizontu. To je jako byste při nákupu auta nebo ledničky neřešili jejich spotřebu.

První a zásadní překážkou rekonstrukce je pak doba čekání na rekonstrukci samotnou, kterou provází vyjednávání se zřizovatelem/majitelem budovy o zajištění finančních prostředků. Tento politicky procesní aspekt je odrazovým můstkem celé rekonstrukce. Prostředky nutné na rekonstrukci obvykle dosahují několika ročních rozpočtů instituce, což konkrétně v případě CEDu znamená investici v řádech nižších stovek milionů korun. Přihlédneme-li k současným investičním prioritám města Brna na poli kultury a k dlouhodobému vztahu města ke správě veřejných kulturních objektů, zdá se být rekonstrukce areálu CEDu v nedohlednu.

Když to, co bylo, zastiňuje to, co je
Jak tak sedíme ve Studiu CED a zpracováváme všechny informace, dveřmi nakoukne další člověk, který se ptá, jestli neruší a jestli může připravovat prostor pro večerní představení. Sálá z něj podobný klid jako z Karla Gregora. Jako by si oba byli jistí tím, že jejich práce má smysl, přestože je náročná, nevděčná a nedoceněná.

Vyjádřit svou vizi o fungování světa skrze budovu vyžaduje odvahu. Vize stárnou rychleji než budovy. Areál Centra experimentálního divadla věrně reprezentuje to, čím bylo a chtělo být Divadlo Husa na provázku na konci 80. let. Ostrov svobody v totalitní společnosti, experimentální prostor, který v provizorních podmínkách dokáže ohromit Evropu. Při prohlídce se nám na mnoha místech zastesklo po „starých dobrých“ časech. Těžko se zbavuje pocitu, že kdyby skoro na každém kroku deklarovaná hravost byla živá, došlo by k vytvoření zařízení, které usnadní snášení věcí z pater Domu pánů z Fanálu. Třeba umístění kladek nebo stavebního výtahu na ochozy divadla by mohlo usnadnit neustálé přenášení věcí z a do Studia CED v prvním patře historického domu.

Nostalgie se nám zdá být nevděčnou startovní čárou pro příchozí generace. Jejich současnou představu o svobodné tvorbě možnosti areálu svazují. Nové tvůrkyně a tvůrci proměňují chod instituce v budovách, které se jen tak nedají. „Pracujeme s tím, co máme. Noví zaměstnanci s tím často mají problém, ale pak si zvyknou a zjistí, že ten chaos je vlastně strašně tvůrčí,“ říká Karel Gregor. Naráží tím na své dlouholeté zkušenosti práce ve svérázném divadelním areálu. Ten dům je svébytná entita, neodmyslitelná součást týmu, kterou musíte respektovat nebo se kvůli ní budete každý den jen vztekat. „Mě to s*pro projíždějící auto není slyšet zbytek slova* každý den, ale neměnil bych. To je divadlo. Asi se to dá těžko vysvětlit. Je to emocionální stav. Člověk si to musí zamilovat, nebo odejít,“ uzavírá správce naše povídání, které se dotýkalo hmotné infrastruktury a zvláště její správy a péče,  které umožňují plnění divadelních snů. 

Jak dlouho je možné z nedoceněné pozice pečovat o infrastruktury stárnoucího domu, jehož čekání na rekonstrukci připomíná Čekání na Godota? Jak dlouho je možné vydržet pracovat z přesvědčení v prostředí, které vyžaduje nadměrnou pozornost, pochopení a péči? Jak budovou kráčíme k východu, přes všechny otázky i pocity smutku vnímáme areál CEDu jako svědka doby, kdy společnost získala svobodu a demokracii, na kterou nebyla zvyklá, a se kterou se učí pracovat podobně, jako se pracující CEDu učí žít s areálem.

Poznámky

1 Liška, Jakub (ed.): Experiment nikdy nekončí. Brno: Centrum experimentálního divadla, 2023, s. 245–257
2 Liška, J., Kubala, P.: “Utopické představy o Centru experimentálního divadla”. CEDIT, roč. 4., č. 11, 2023, s. 5–7